byla vesnice na polské straně Jizerských hor, která existovala od 17. století do roku 1945. Pozůstatky vesnice dnes najdete v Polsku hned za českými hranicemi. Z důvodu dlouhých zim se místu říkalo Malá Sibiř.

První písemná zmínka o osadě, kterou založili čeští pobělohorští exulanti, pochází z roku 1630. První zde postavený dům pochází ovšem už z roku 1620 a postavil jej jistý Čech jménem Tomáš. Poté sem přicházeli další obyvatelé z Čech. Ke dni 9. března 1742 zde stálo 20 domů. Hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel byla práce v lese a pastevectví, později pašeráctví a pytláctví. V této době se nacházela v Prusku, pouze jeden dům stál v Čechách, nedaleko mostku přes Jizeru stávala celnice. V 19. století se osada rozrostla, na délku dosahovala pěti kilometrů a stala se oblíbeným výletním místem. Ve 30. letech 20. století zde stálo 43 domů, 3 hospody, 2 mlýny, 2 školy, lovecký zámeček, pekárna, 2 celnice, kavárna, myslivna, hájovna, hasičský dům a radnice. Pečivo v místní pekárně mělo být levnější než v Čechách a tak ho sem údajně chodili nakupovat i lidé z Jizerky. Dne 10. května 1945 procházejí rudá armáda vypálila myslivnu a 11. května Rusové zastřelili místního starostu. Od června 1945 docházelo k zániku osady, kterou při vytyčování hranice obsadila polská armáda. Jelikož Češi novou hranici neuznávali a chodili přes ni, byla osada vysídlena, mosty zbořeny a vybudovalo se zde hraniční pásmo. V roce 1960 stály už jen ruiny rozpadajících se chalup a Poláci zde měli střelnici. Místa po původních domech jsou dodnes patrná, některá pak byla označena čísly a tabulkami. Do současnosti zůstala stát jen jedna budova - bývalá nová škola. V její blízkosti byl pochován zastřelený starosta. Bývalá osada je přístupná silnicí z lázní Swieradów Zdrój (přes Vysoký hřeben) nebo z osady Orle.

Velká Jizera v roce 1930 a 23.6.2016

Nahrbené chalupy se šindelovými střechami byly rozhozeny do široce rozevřené luční kotliny mezi řekou Jizerou a nehostinným lesem. Těžko dnes uvěřit, že v polovině 20.století tady stálo více než čtyřicet stavení, v nichž žilo několik set obyvatel, nazývaných Iserleute čili lidé od Jizery. Střed osady představoval Jizerský mlýn, stojící na starém obrázku uprostřed, vlevo vepředu je zajímavá stavba - Steinhaus čili Kamenný dům, jediný objekt, který byl na Velké Jizeře celý vyzděn ze žulových kvádrů. Dnes se zde mezi zbytky základů jen traviny vlní.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - J. a Š. Pikousové - O.Simm - F.Mrva - P.Kutin)

Velká Jizera v roce 1914 a 1.5.2002

Střed osady Velká Jizera se nacházel v okolí starého mlýna na Jehněčím potoce. Původně se v něm skutečně mlelo obilí, které se sem však muselo dovážet na povozech až z údolí, neboť v horách se pro velkou nadmořskou výšku obilniny pěstovat nedaly. Snad i proto byl mlýn později přeměněn na vyhlášenou krčmu, zvanou Isermůhle (zcela vlevo). Pro pořádání tanečních veselic byl přistavěn i taneční sál. Starodávný mlýn a pozdější hospodu zničil 13, října 1932 požár. Dnes na jeho místě nalezneme jen nenápadné pozůstatky základů.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Otokar Simm, Petr Kurtin, 2004)

Velká Jizera v roce 1942 a 1.5.2002

V roce 1933, tedy krátce po zmíněném požáru, byla na protilehlé straně cesty postavena turistická chata. Symbolicky obdržela pojmenování podle shořelé krčmy, opět tedy nesla název Jizerský mlýn. Moderní budova pochopitelně ztratila onu neopakovatelnou atmosféru starobylého hostince, v němž se odehrával společenský život osady Velká Jizera. Ze starého zařízení zbyla jen tančírna, V padesátých letech byly kromě školy všechna stavení srovnána se zemí.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Otokar Simm, Petr Kurtin, 2004)

Velká Jizera v roce 1898 a 4.8.2016

Zbytky staré pašerácké a pytlácké osady Velká Jizera neboli Groß-Iser mají osobité kouzlo, zvláštní tajemství vyrůstající z její strašidelné pověsti, z hrůzných vyprávěnek o šklebící se lebce čarostřelců Tapperů a hajném Isermannovi, který za měsíčních nocí odstřeloval bez milosti pytláky a jejich mrtvoly házel do skalních puklin a bezedných rašelinišť. Vládne tu mystérium rozvalených domů, po kterých zůstaly již jenom polozasuté sklepy, pár střepů a základy zarůstající trávou. Přijde mlha a člověk se tu v osamělém podvečeru snadno začne bát.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - J. a Š. Pikousové - O.Simm - F.Mrva - P.Kutin, 2016)

Celou válku asi nikomu nevadili, dle vyprávění mých prarodičů, v roce 1945 ves obsadila ruská armáda a protože jim místní tvrdili, že fakt žádná cesta na českou Jizerku pro náklaďáky a tanky není, tak jednoho po druhé postříleli a část jich uprchla, domy potom povětšinou armáda zapálila. 

Po válce osadila oblast polská armáda a ta domy používala jako cvičné terče. Ani na české Jizerce se nikdo nesměl ke hranici přiblížit, tradovalo se, že koho Poláci chytí, je odvlečen na znovuvybudování Varšavy a už ho nikdo nikdy neviděl. Tak se asi vedlo i několika málo obyvatelům Velké Jizery, kteří zrovna nebyli Němci.

komentář Aleš Procházka

Bývalá osada pašeráků, pytláků. Později do roku 1945 nádherná turisticky atraktivni osada s vlastní vodní elektrárnou s tajemným uspořádání chalup do jizerského kruhu. Dnes zbyla jen bývalá škola. (Chata Gorzystow). Zde je vidět důsledky východního vlivu říše zla po roce 1945. (komentář Jan Tlapák)

Velká Jizera – Gross Iser

Je doloženo že již v roce 1630 zde byla osada. Byla založena českými pobělohorskými exulanty. První dům postavil dle záznamů v roce 1620 Čech Tomáš. Za ním přišli jeho krajané z Čech. K 9.3.1742 čítala 20 domů. Obyvatelstvo se živilo prací v lese, pastevectvím a později také pašeráctvím a pytláctvím. Osada byla celá v Prusku (dnes Polsko). Jen jeden dům byl později postaven na našem území. U mostku přes řeku Jizeru poblíž celnice. A to dům čp. 222, posledním obyvatelem byl Johann Preissler. V roce 1750 byla postavena škola, dvoutřídka. Prvním kantorem byl Gotfryd Siegert. Později jezdil do osady jednou týdně také pastor. Roku 1938 byla postavena nová škola. Byla zde 1 – 8 třída, knihovna, dílna pro výuku chlapců, školní kuchyň pro dívky, v 1. patře bydlel učitel s rodinou. Na staré i nové škole byla zvonice. Ve staré škole zvonil zvon každý den v 7, 12 a 18 hodin. Na nové škole jen výjimečně ( nový rok, pohřby atp.) Třídy ve staré škole se od roku 1938 používaly ke křtům a pohřbům( jako márnice). Pro dlouhotrvající zimu se také tomuto místu říkalo " malá sibiř". V 19. století se z osady stalo výletní místo. Délka osady byla v té době kolem 5 kilometrů. Ve 30. letech minulého století zde bylo 43 usedlostí, 3 hospody, 2 mlýny, 2 školy, lovecký zámeček, pekárna, 2 celnice, kavárna, panská myslivna, hájovna, hasičský dům a radnice. Do pekárny si chodili kupovat pečivo i z Jizerky, protože prý bylo levnější než v Čechách. První setkání 2. světovou válkou měla osada 10.5.1945, když procházející rudá armáda zapálila myslivnu a 11.5. kdy byl Rusy zastřelen starosta. Od června 1945 začalo postupné ničení osady. Po přeznačení hraničních kamenů z polské strany obsadila hranici polská armáda. Češi však novou hranici neuznávali a dál přes ní chodili. Celá osada byla proto vysídlena, mosty přes řeku zbourány a bylo zde zavedeno hraniční pásmo. Ještě v roce 1953 stály prázdné rozpadající se chalupy. V roce 1960 už byly jen ruiny a základy, polská armáda si z osady udělala střelnici. Ještě o hodně let později se zde nacházelo nevybuchlé střelivo. Místa , kde stály domy jsou patrné i dnes, některá jsou označena tabulkami s čísli. Jediný dům, který z celé osady zůstal, je nová škola. Armáda zde měla velitelství. Nyní je zde turistická chata. Poblíž školy je také pochován starosta zastřelený roku 1945. Statistika: 1734/13 domů, 1742/20 domů, 1880/38 domů, 1933/43 domů, 1960/1 dům.

zdroj: https://www.zanikleobce.cz/index.php?lang=d&detail=1447331

Globicova mapa je cenným pramenem pro dějiny Velké Jizery, protože se jedná o nejstarší vyobrazení osady. Ta je zde nakreslena jako uzavřený dvůr, zcela stejně jako nám známé dvory v Hejnicích, Višňové, Předláncích, Pertolticích nebo Arnolticích. Existují dvě možná vysvětlení tohoto mapového znaku v místech Velké Jizery.

Prvním je existence takzvaného Kamenného domu. Jde o stavení čp. 331, stojící hned u cesty nedaleko mostu přes Jehněčí potok. Neostrá reprodukce fotografie z přelomu 19. a 20. století ukazuje dům s kamennou zdí. Druhou možností je, že tento znak byl jednoduchou značkou pro seskupení budov, jež bylo mnohem později pojmenováno jako Iserring čili Jizerský kruh. Šest domů bylo postaveno do téměř ideálního kruhu s průměrem cca 115 metrů. Seskupení tvořily chalupy s čísly popisnými 214, 215, 216, 218, 219 a zmíněný Kamenný dům čp. 331, všechny zbudované nad Jehněčím potokem (Jagniecy Potok) na jediném výrazném místě uprostřed Velké Jizerské louky. Dům čp. 217, který tuto sestavu doplnil, byl postaven až po roce 1863. Z modelu původního zalesnění vyplývá, že místo tvořilo lesnatý ostroh nad soutokem Jehněčího potoka a Jizery s pevným granitovým podložím. Plocha bezlesí na Velké Jizerské louce byla dříve mnohem menší než dnes. Tvořila ji pouze rašelniště, mokřady a široká koryta toků. Z analýz výškopisu a z dostupných leteckých snímků lze přibližně vymezit jejich rozsah. S výjimkou výše vystupujících částí, na nichž vznikla osada, místo nedovolovalo bez postupného odvodňování chov dobytka ani zemědělskou činnost; bylo tedy vybráno z Čistě geografických důvodů. Domy zde vznikaly postupně a přirozeně kopírovaly vrstevnice ostrohu, ale i tak šlo o uzavřené společenství, ať to chápeme po stránce duchovní, hospodářské nebo obranné.

Nabízí se i otázka, jestli osada nebyla v úplných počátcích spojena s těžební činností, s rýžováním na soutoku Jizery a Jehněčího potoka. Tomu by nasvědčovaly drobné zbytky sejpů u Jizery v těsné blízkosti osady. Ale proti této domněnce stojí jednoznačný fakt, že po třiceti letech od domnělého založení v roce 1630, byly zásoby nerostných surovin dávno prozkoumány a naleziště opuštěna.

V roce 1701 vytvořil Johann Christianus de Wolffsburg mapu Krkonoš, na níž je zakreslena 1 osada Velká Jizera včetně Jehněčího potoka . Jako mapové znaky byly v této lokalitě použity dva domy. První je situován na ostrohu v místě Jizerského kruhu, druhý leží severněji, v dostatečné vzdálenosti od Jehněčího potoka. Jedinou cestou vedoucí na Velkou Jizerskou louku je spojnice s dnešním Swieradovým Zdrojem (Flinsbergem) přes hřbet. Mapa vznikla proto kvůli sporu o zemskou hranici, kterému jsme se již věnovali . Občas vznášené nároky české strany jistě dráždily Schaffgotsche a osídlení sporného prostoru iniciované slezskou stranou by představovalo jasný logický krok. Naopak svévolné usazení českých exulantů, třebaže evangelíků, by zde pravděpodobně možné nebylo.

Písemné prameny k nejstarším dějinam osady Velká Jizera

Často uváděnou písemnou zmínku o osídlení Velké Jizerské louky představuje záznam meffersdorfského (Pobiedna) pastora a kronikáře Fritsche z roku 1783. Ten píše o evangelickém Čechovi jménem Thomas, který zde v roce 1630 postavil první dům. Uvedená data dělí 153 let, a proto je potřeba vnímat rok 1630 jenom jako ústně tradovaný. Existuje však i starší zápis pocházející přímo od Schaffgotschů. V roce 1680 zavítal do již existující osady některý ze schaffgotschovských hrabat. Přivítal ho jakýsi Babel, který se prohlásil za potomka Thomase. Tím domnělý zakladatel osady Thomas získává jasnější konturu, třebaže bývá ztotožňován i se stavitelem tzv. Hoyerova domu na pravém břehu Jizery, tedy už na českém území. Z 18. stoleti, konkrétně z 9. března 1742, se dochovalo povolení ke stavbě modlitebny, která byla už v září toho roku dokončena.

Dále víme, že kolem roku 1750 byla osada přičleněna k Flinsbergu, což mohlo souviset s připojením Slezska k Prusku v roce 1742. V roce 1750 byla v místě zřízena škola. V roce 1791 navštívil Velkou Jizeru J. F. Zoóllner, vrchní konzistorní rada z Berlína, a napočítal zde kolem 20 stavení. To je v podstatě vše, co je zatím o počátcích osady na Velké Jizerské louce známo. Další zmínky už představují pouze interpretace nebo opisy již uvedeného.

Aby bylo možné nastínit počátky Velké Jizery, které nelze vyčíst z písemných pramenů, je nutné zohlednit všechny možné aspekty související s životem v tak odlehlém místě. Rok 1630 považujeme s velkou mírou opatrnosti za dobu založení osady, ale zároveň s tím vyvstává otázka, proč k tomu došlo v lokalitě ležící v nadmořské výšce přes 800 metrů nad mořem, v mrazové kotlině a s přístupem prakticky nevhodným pro koně. Jaké zde panovaly v době založení osady klimatické poměry? Pro sezonní práce vysoko v horách byla důležitá délka zimních a letních období a v uvedené nadmořské výšce byla určujícím prvkem zima. V Evropě se v dlouhodobé periodě klima zhruba dělí na středověkou teplou etapu a chladné období, takzvanou malou dobu ledovou (LIA). Na začátku 14. století začaly průměrné teploty klesat a ochlazování pokračovalo s různými výkyvy dalších přibližně tři sta let. Tato změna podnebí se možná Projevila £ v chování obyvatel podhůří. Po počátečním období budovám Osad a vsí dochází ke stagnaci, kdy se pouze v letních měsících vydávali pastevci, horníci a travaři do vyšších partií pohoří, kde mohly existovat sezonní přístřešky. Jejich činnosti byly samozřejmě ovlivněny tuhými zimami, a to až do jejich úplného znemožnění v 17. století, tedy právě do doby vzniku osady na Velké Jizerské louce.

I v současné době, dávno po kulminaci LIA, jsou v Jizerských horách zaznamenávány teploty atakující -40 "C a vyskytují se zde sněhové pokrývky o mocnosti až 4 metrů. Ve válečném roce 1942 byl nedaleko Szklarské Poreby naměřen mráz —40°C a v roce 1996 přímo na Velké Jizeře -37°C! V periodě malé doby ledové byly uvedené hodnoty ještě krutější a za nejknitičtější dobu je označováno rozpětí let 1645 až 1715, v němž sluneční aktivita klesla na minimum za celou dobu přímého pozorování. V díle Miscellanea historica regni Bohemiae píše Bohuslav Balbín v druhé polovině 17. století přímo o místě v těsném sousedství Velké Jizery (pokud jím není myšlena přímo Velká Jizerská louka): Mohu vzít za svědky spolehlivé a vážené muže, kteří mi prstem ukazovali to děsivé sedátko. Také mí tvrdili, že viděli v úvale, kde vznika Jizera, sníh starý šestnáct let. Dovedli rozeznat stáří sněhu podle zbarvení.

Balbínem zaznamenané výpovědi horalů můžeme porovnat s tehdejší klimatickou situací v Evropě. V severských státech Evropy (Finsko, Norsko, Švédsko) byly zaznamenány úbytky obyvatelstva v řádech desítek procent a malá doba ledová měla v některých oblastech na svědomí pokles populace o více než třetinu. V Alpách se některé ledovce zvětšily tak, že bylo nutné vyklidit celé vesnice. O něco méně drakonicky, ale rovněž s obrovskými hospodářskými ztrátami se změna klimatu projevila ve Francii. Že se nejedná o přehnané tvrzení, dokazují i "domácí" zprávy ze 17. století, kdy Gallasové, hraběcí rod na frýdlantském a libereckém panství, musí materiálně podporovat své poddané, aby vůbec přežili tuhé zimy, přičemž se dotované vesnice nacházely v mnohem menších nadmořských výškách.

Smysluplnost spontánního osídlení Velké Jizerské louky kolem roku 1630 se ze všech úhlů pohledu — především kvůli podmínkám panujícím v těchto horských partiích — jeví jako nereálná. Přežít první zimu by znamenalo nejen vybudování pevných příbytků, ale i předzásobení se na minimálně 7 měsíců, a to včetně sena pro dobytek, který by se v té době neměl kde pást. Z pozdějších zpráv o jeho chovu se dovídáme, že pastviny se dokonce musely pravidelně hnojit, aby se na nich trávě dařilo. Organozemě (rašeliny) totiž patří mezi půdy s nejnižším množstvím přístupného dusíku, který je zapotřebí pro normální růst rostlin. I v pozdějších dobách byl dobytek z Velké Jizerské louky vyváděn na vzdálené pastviny, protože louka sama mu neposkytovala dostatek potravy. Zvířata nelze dlouhodobě chovat v lese ani v rašeliništi, to až v budoucnu umožní meliorace a klučení lesa. Lze tedy jen těžko uvažovat o spontánním osídlení v přirozených podmínkách Velké Jizery exulanty v roce 1630, kdy se zde měl údajně usídlit zmíněný Thomas, jehož příkladu později následovali další lidé. Tento počátek osady je často v literatuře spojován s romantickou představou odlehlé protestantské enklávy. Ovšem život v této lokalitě by byl bez pomoci panstva na samé hranici udržitelnosti, spíše však zcela nemožný.

Čím tedy mohl být hypotetický zakladatel osídlení Thomas? Nemohl třeba být pověřencem Hanse Ulricha Schaffgotsche, který se měl postarat o vznik osady? Snad mohl být i předem určeným rychtářem, respektive fojtem či správcem budoucího osídlení. Takovému významu odpovídá i uchování jména v legendách i písemných zprávách. V první fázi budování osady se nejspíše jednalo o sezonní práce spojené s odvodněním bažin a vytvořením pastvin pro dobytek, bez kterého by přežití na Velké Jizerské louce bylo jen stěží možné. Stejně tak po etapách musela být vybudována i obydlí. V této souvislosti jsou zajímavé úvahy Aloise Kosha, architekta Gůntera Nitzschkeho, Paula von Niessena i Uda Rademachera o existenci takzvaného Kamenného domu, součásti již zmíněného Jizerského kruhu — Iserringu. Později nesl číslo 331 a byl včetně štítu postaven z lomového kamene. Ještě na přelomu 19. a 20. století na něj navazovala kamenná zeď směřující k domu čp. 216. Číslování domů na Velké Jizeře by vlastně naznačovalo, že byl postaven později, ovšem tomu jednoznačně odporuje stavení s čp. 217, které vzniklo až po roce 1863. Přijmeme-li domněnku, že se jedná o první nebo jeden z prvních zde stojících domů, pak musí vzbuzovat otázku použitý kamenný materiál — žulové kvádry. V blízkosti se tento materiál nenalézá a musel se sem dosti složitě dopravovat. Je tedy možné předpokládat, že původní obydlí bylo dřevěné a teprve později, vzhledem k jeho významu, ho přebudovali na zděné. Je také třeba vysvětlit, proč nese vyšší číslo popisné, než mají mladší domy. Udo Rademacher (2010) to vysvětluje tak, že panské budovy nebyly zahrnuty do prvního číslování a číslo jim bylo přiděleno později.

V roce 1689 se kronikář Friedrich Lucae zmínil o Velké Jizerské louce a konstatoval, že znamenité slouží chovu dobytka. Věta skoro vyznívá tak, Jako by se podařilo splnit jeden z úkolů — vybudování pastvin. Pokud vezmeme v úvahu legendu o počátku osídlení v roce 1630, tak po necelých šedesáti letech už mohla být Velká Jizerská louka ucházejícím místem pre chov dobytka. Založení pastvin ovšem znamenalo odvodnění naprosté vět šiny bezlesé plochy. Odvodňovacích rýh, vodních přivaděčů a odtoků jsou na Velké Jizerské louce kilometry. Jejich stáří nelze zjistit, ale nemalá část musela být vybudována v prvních letech či desetiletích po vzniku osady

Do hypotézy o osídlení Velké Jizerské louky zapadají i teze o opuštěnosti osady či dokonce o zapomenutí její existence. Pokud ji založil hrabě Hans Ulrich Schaffgotsch v roce 1630, tak se tento čin kryje s jeho obdo= bím budování nových osad po roce 1627, kdy mu bylo umožněno spojit všechny slezské majetky v jeden dědičný statek (fideikomis). Hans Ulrich, který se i v těchto letech projevoval jako evangelík, poskytoval ochranu a možnost usídlení českým pobělohorským exulantům. Tak vznikly u vsi Przesieka nebo Borowice. Založení osady v roce 1630 na Velké Jizerské louce by bylo jen pokračováním jeho konání. Bohužel jen o čtyři roky později byl souzen pro podepsání bezvýhradné přísahy věrností Valdštejnovi, který mezitím upadl v nemilost. Jeho majetek byl v roce 1634 zkonfiskován a 23. června 1635 byl Hans Ulrich potrestán stětím hlavy. Část držav byla sice vrácena synovi Kryštofu Leopoldovi, ale okleštěné panství se dostalo pod správu Schaffgotschů až v roce 1649. Je možné, že právě tyto události stojí za zkazkami o neznámé a zapomenuté osadě. Panství bylo několik let po roce 1635 pod císařskou správou a nejvzdálenější enkláva budovaná teprve od roku 1630 mohla na nějaký, i když asi ne dlouhý čas uniknout pozornosti. Je ovem nutné počítat i s druhým možným datem vzniku osady, tedy až po roce 1649 — v souvislostí s aktivitami Kryštofa Leopolda Schaffgotsche.

Rozvoj Velké Jizery byl zprvu pomalý. Mezi nejstaršími domy je uváděno stavení s pozdějším číslem 209, dům rodiny Tapperů, kteří zde žili do 19. století, kdy je vystřídali Mánnichové. Pokud ale zredukujeme váhu pověstí, tak odloučená poloha domu čp. 209 neodpovídá v rámci osady nejstaršímu jádru. Naopak vedle primárního Jizerského kruhu je zajímavé situování pozdějšího domu čp. 224. Byl postaven při staré cestě na vyvýšeném místě, připomínajícím ostrov uprostřed rašelinišť, sedm výškových metrů nad Jizerou. Kopeček uprostřed bažin tak skýtal potřebnou ochranu i jistotu bezpečí při každoročních povodních. Ty nebyly nijak fatální, ale plošně znamenaly podmáčení téměř veškeré půdy mimo oblast Jizerského kruhu a právě lokality s domem čp. 224. O dalším rozrůstání osady lze jen spekulovat, ale je ast přípustný předpoklad, že velmi starým objektem byl i takzvaný Starý Jizerský mlýn (čp. 323), podle některých pramenů postavený někdy mezi lety 1730 a I800. Jeho existence byla totiž nezbytná k udržení Života v Časech, kdy byla Velká Jizera zcela odříznutá od světa. Místní obyvatelé mohli skladovat pouze zrní, jelikož z něho namletá celozrnná mouka měla velmi krátkou trvanlivost, Tento druh je zároveň mnohem náchylnější na žluknutí než bílá mouka. Místní obyvatelé tedy mlýn s výjimkou nejtužších mrazu — využívali celoročně, Byl zásadním článkem umožňujícím přežiti. Mlýn tak mohl být další investicí Schaffgotschů a materiální podporou osady, která zde i díky tomu udržela aspoň nepočetnou komunitu obyvatel.

zdroj:Roman Karpaš a kolektiv - Velká Jizera - Orle, 2022

Doplnění ke Karlovskému mostu - znovu byl postaven a otevřen 15.července 2005, dřevěná stavba po 15 letech dosloužila a musela být zbourána, nyní nahrazeno mostem železobetonovým. Fotografie je z r. 2007 z polské strany Jizery  (autor příspěvku Věra Donátová)

Mariánskohorské boudy

Přestože tento přes půl století starý snímek je z listopadu, nejkrásněji bývalo na Mariánskohorských boudách, když do hor přicházelo jaro. Když zmrzlý sníh byl už jen v lesích, ale rozlehlá louka mezi lesy již byla zelená. Stály na ní čtyři dřevěné chalupy s kamennými podezdívkami. Staré Fritzbauden, jak se jim začátkem 18. století říkalo po prvním osadníkovi. Všechny byly při mých prvních návštěvách opuštěné. V prostřední z nich, nad křižovatkou cest, jsem občas nocoval, jedno z předních oken bývalo jen ledabyle přivřené. Stačilo zatopit v kamnech a ze zteřelého slamníku smést myší trus. Mihotavé světlo svíčky teple ohraničovalo jen malý bezpečný prostor kolem mne. Pak už nebylo nic, jen hučení teplého vichru nad jizerskými lesy. Ta chalupa byla mou dávnou základnou, z níž jsem se od jara 1958 vydával za netopýry do podzemí Protržené přehrady. Obvykle večer a nazpátek na Mariánskohorské boudy jsem se vracel až dlouho po půlnoci. jít do podzemí až ráno bylo horší. Slunce vyšlo na jihovýchodě nad lesy a ve vzduchu se nad loukou vznášely a zpívaly první luční lindušky. Bytostně se mi nechtělo opustit slunce a jarní vítr a vnořit se na pět hodin do tmavého, vihkého a studeného netopýřího podzemí.

zdroj: Miloslav Nevrlý a Roman Karpaš - Jizerské hory na starých diapozitivech, 2011

Tetřevka

V lovecké chatě Tetřevka pod Protrženou přehradou jsem spal jenom jednou, v únoru 1964. Její snímek je ale o tři roky starší. Na starých německých mapách se ta chata na Desenském hřbetu jmenovala Dessendorfer Jagdhütte a hřbet se nazýval Pörner Kaspers Bruch Kamm. Tu únorovou noc si pamatuji dobře, nocoval jsem tam s Marcelem Safirem, pozoruhodným člověkem a naším nejduchovnějším fotografem hmyzu. Láskou k hmyzu si léčil strašlivé šrámy na duši z válečných dob. Pocházel z Podkarpatské Rusi, Maďaři jej odsoudili k smrti. Na východní frontě byl v maďarské armádě zařazen do trestního batalionu, z něj dezertoval a mezi ruskými partyzány žil až do konce války, kdy byl těžce raněn. Hovořili jsme dlouho do noci o hmyzu, o těch podivuhodných šestinohých tvorech, které Bůh stvořil tak jiné, než jsme my lidé, ale které proto Marcel nepovažoval za méněcennější. Druhý den nás čekali v Protržené přehradě netopýři, další tvorové, kteří jsou, stejně jako hmyz, také obdařeni schopnostmi, jež jsou lidem odepřeny.

zdroj: Miloslav Nevrlý a Roman Karpaš - Jizerské hory na starých diapozitivech, 2011