Velká Jizera a další zajímavá místa okolí Jizerky

Interiér ubytovny na Velké Jizeře (1935)

V roce 1845 navštívil Velkou Jizeru jakýsi E. Straube. Díky velmí špatnému počasí musel zůstat v místním hostinci dva dny, Pan Straube tyto dva dny popisuje jako jedny z nejhrůznějších ve svém životě. Všude špína, zápach, a dokonce se uvnitř potkal i s býkem a prasetem. Co však nemohl místním upřít, byla srdečnost a ochota. Naše pohlednice je z roku 1935 a zdá se, že ubytování je na úrovní v té době běžné i v ostatních horských ubytovnách. Těžko říct, jak by si zdejší horalé vedli dnes, kdyby nepřišla druhá světová válka. Ale snad je dobré, že se nad Velkou Jizerou rozprostřel klid. Třeba se sem konečně mohly vrátit duše těch, kteří museli svůj domov opustit v roce 1945.
zdroj: kalendář Jizerské hospody na dobových pohlednicích s texty Kláry Hoffmannové, 2014

Velká Jizerská louka (Izerska Łąka, někdy se používá i název Hala Izerska, německy Große Iserwiese), rozprostírající se v nadmořské výšce 840 až 880 metrů v hraničním pásmu mezi Středním a Velkým Jizerským hřebenem, je jednou z nejkrásnějších lokalit v Jizerských horách.

Do začátku 17. století nebyla Velká Jizerská louka osídlená, na její podobě se do té doby nepodepsala lidská ruka. Během třicetileté války (v letech 1618 až 1648) zaznamenaly západní Sudety přistěhovaleckou vlnu, která se nevyhnula ani Velké Jizerské louce. Přicházeli sem valonští a vlašští hledači pokladů, minerálů a drahých kamenů. Připouští se také, že zakladateli osady Wielka Izera (Groß-Iser) mohli být vlašští horníci z armády Albrechta z Valdštejna.

Velká Jizerská louka - nejkrásnější území Jizerských hor

Celé toto území rozdělené řekou Jizerou mezi dva státy je rezervací s celkovou rozlohou více než 700ha (202ha NPR Rašeliniště Jizery a 529ha Rezerwat przyrody Torfowiska Doliny Izery), česká část(ano nelogicky jen česká část) byla před nedávnem zařazena k mokřadům Ramsarské úmluvy pod názvem Horní Jizera s rozlohou 2300ha. Na Velké Jizerské louce je největší rašeliniště v Sudetech a celá oblast je soubor vrchovišť, svahových rašelinišť, podmáčených smrčin, porostů kleče a luk kolem ve střední Evropě unikátního horského toku meandrující Jizery. Zároveň to je místo s drsnými klimatickými podmínkami, kdy tu bývá sníh až osm měsíců v roce, teplota tu pod bod mrazu při vhodných podmínkách klesá i v letních měsících a rozdíl teplot během dne je i více než 25°C. Teploty v zimě tu nezřídka padají pod -30 stupňů, rekord z poslední doby je -36 stupňů z 3.2.2012.

Velká Jizerská Louka - Hala rska je domovem spousty druhů vzácných rostlin i živočichů vázaných na podmáčené louky a rašeliniště. Za zmínku určitě stojí, že na Velké Jizerské louce pravidelně hnízdí 3 páry jeřába popelavého, pro kterého to je jedno z nejvýše položených hnízdišť v Evropě, pokud budete mít opravdu hodně štěstí tak se občas objeví i na loukách před chatkou Gorzystow osady Gross Iser.

Velká Jizera – Gross Iser

Je doloženo že již v roce 1630 zde byla osada. Byla založena českými pobělohorskými exulanty. První dům postavil dle záznamů v roce 1620 Čech Tomáš. Za ním přišli jeho krajané z Čech. K 9.3.1742 čítala 20 domů. Obyvatelstvo se živilo prací v lese, pastevectvím a později také pašeráctvím a pytláctvím. Osada byla celá v Prusku (dnes Polsko). Jen jeden dům byl později postaven na našem území. U mostku přes řeku Jizeru poblíž celnice. A to dům čp. 222, posledním obyvatelem byl Johann Preissler. V roce 1750 byla postavena škola, dvoutřídka. Prvním kantorem byl Gotfryd Siegert. Později jezdil do osady jednou týdně také pastor. Roku 1938 byla postavena nová škola. Byla zde 1 – 8 třída, knihovna, dílna pro výuku chlapců, školní kuchyň pro dívky, v 1. patře bydlel učitel s rodinou. Na staré i nové škole byla zvonice. Ve staré škole zvonil zvon každý den v 7, 12 a 18 hodin. Na nové škole jen výjimečně ( nový rok, pohřby atp.) Třídy ve staré škole se od roku 1938 používali ke křtům a pohřbům( jako márnice). Pro dlouhotrvající zimu se také tomuto místu říkalo " malá sibiř". V 19. století se z osady stalo výletní místo. Délka osady byla v té době kolem 5 kilometrů. Ve 30. letech minulého století zde bylo 43 usedlostí, 3 hospody, 2 mlýny, 2 školy, lovecký zámeček, pekárna, 2 celnice, kavárna, panská myslivna, hájovna, hasičský dům a radnice. Do pekárny si chodily kupovat pečivo i z Jizerky, protože prý bylo levnější než v Čechách. První setkání 2. světovou válkou měla osada 10.5.1945, když procházející rudá armáda zapálila myslivnu a 11.5. kdy byl Rusy zastřelen starosta. Od června 1945 začalo postupné ničení osady. Po přeznačení hraničních kamenů z polské strany obsadila hranici polská armáda. Češi však novou hranici neuznávali a dál přes ní chodili. Celá osada byla proto vysídlena, mosty přes řeku zbourány a bylo zde zavedeno hraniční pásmo. Ještě v roce 1953 stáli prázdné rozpadající se chalupy. V roce 1960 už byli jen ruiny a základy, polská armáda si z osady udělala střelnici. Ještě o hodně let později se zde nacházelo nevybuchlé střelivo. Místa kde stáli domy jsou patrné i dnes, některá jsou označena tabulkami s čísli. Jediný dům který z celé osady zůstal, je nová škola. Armáda zde měla velitelství. Nyní je zde turistická chata. Poblíž školy je také pochován starosta zastřelený roku 1945. 

Statistika: 1734/13 domů, 

1742/20 domů, 

1880/38 domů,

 1933/43 domů,

 1960/1 dům.

(Výtah z kronik)

zdroj: https://www.zanikleobce.cz/index.php?lang=d&detail=1447331

Jizera 

pramení na jižním svahu hory Smrk v Jizerských horách a její povodí zahrnuje plochu 2 194 km2. Protéká náhorní planinou Velké Jizerské louky. Pod Bukovcem se zařezává do prudce se svažujícího sevřeného údolí. Z Polska do Jizery přitéká říčka Bystrzyna a Jagniecy potok. Pod Harrachovem přivádí vodu z Krkonoš Mumlava. U Horní Sytové se vlévá Jizerka, u Poniklé teče řeka malým krasovým územím. Po téměř 50 km dlouhé pouti přitéká Jizera do Semil, kde se do ní vlévá Oleška, pramenící u Studence a odvodňujíci podkrkonošskou oblast. Pod Semily vstupuje řeka do soutěsky s Riegrovou stezkou. Pod Spálovem ústí do Jizery její největší pravostranný přítok – Kamenice. Jizera a její přítoky protékají pestrým podložím, které je tvořeno horninami krkonošsko-jizerského, železnobrodského krystalinika i usazeninami mladšího paleozoika.

Jedinou "přeživší" stavbou je dnešní Chatka Górzystów, 

bývalá nová škola. První školu si v osadě postavili již v roce 1750. Byla pouze dvoutřídní. Prvním učitelem, který v ní předával dětem vědomosti, byl pan Gotfryd Siegert. Ve škole nebyl zvonek oznamující zahájení a ukončení hodiny. Byl tu však zvon, který se každý den rozezníval v 7, ve 12 a v 18 hodin. Obyvatelé osady tak měli přehled o čase. V roce 1938 se ve staré škole přestalo učit. Budova začala sloužit ke křtům a pohřbům, nahrazovala i márnici. Děti o výuku však nepřišly. V témže roce 1938 byla dostavěná a uvedená do provozu nová školní budova, dnes známá jako Chatka Górzystów. Škola měla společnou hlavní třídu pro žáky 1. až 8. ročníku, knihovnu, školní kuchyni pro dívky a v sousedním dřevníku dílnu pro chlapce. V patře našel ubytování pan učitel s rodinou. Nacházela se zde zvonice podobně jako ve staré škole. Zvon obyvatelé slyšeli znít pouze na Nový rok a při pohřbech. Budova se dochovala díky polské armádě, která si v ní zřídila svoje velitelství. Nebyla tedy srovnána se zemí jako ostatní stavení.V polovině 80. let minulého století byla budova upravena studenty na horskou chatu pro nenáročné turisty. Prvními provozovateli byli Lucyna i Jurek Bizunowiczowie z Lubska. K chatě se nedá dojet autem, pouze na horském kole nebo dojít pěšky. V pokojích se ubytuje ve vlastních Spacích pytlích až 35 nocležníků. Elektřinu si užijí pouze ve společenské místnosti s krbem. Příchozím chata může nabídnout jednoduché občerstvení jako je káva, čaj nebo lahvové pivo (Lwówek a Kozel). Horská chata na okraji bývalé osady Wielka Izera je vyhledávaným cílem. Dá se k ní sestoupit z Vysokého Jizerského hřebenu (Wysokiego Grzbietu), dojít od horní stanice kabinové lanovky na Stógu Izerskim nebo z osady Orle. Pro české turisty je Chatka Górzystów nejdostupnější z osady Jizerka sestoupením ke Karlovskému mostu na hranicích. Za mostem lze využít neznačené cesty vlevo, která se po necelém kilometru napojí na červenou magistrálu vedoucí z Orle do osady Wielka Izera. Neznačená cesta sleduje řeku Jizeru. Pro cyklisty je vhodnější než zeleně značená cesta přes Granicznik (875 m n. m.) do Orle. (zdroj: https://www.turistika.cz/mista/wielka-izera-chatka-gorzystow/detail)

Budova byla postavena v roce 1938 a poté fungovala jako škola. Uvnitř byla učebna s knihovnou, učebna ručních prací pro chlapce a kuchyňka pro dívky. 

Učitel a jeho rodina bydleli v prvním patře budovy. 

V místě dnešní jídelny byla stáj. Hned vedle školy byla zvonice. 

Bývalá školní budova byla adaptována na přístřešek díky studentům Vysoké školy technické v Zielonej Górze. 

Turisté, kteří se rozhodnou v objektu přespat, zažijí skutečně sparťanské podmínky – bez elektřiny, koupání v ledové vodě z potoka a vlastní zapálení kamen. I přes takové "atrakce" je ubytování v chatě velmi oblíbené.

zdroj:https://www.swieradow.pl/atrakcje/chatka-gorzystow

Kobelhaus

Samota zvaná německy Kobelhaus, česky snad "bědná chatrč", v červnu 1960. Dům na louce vlevo u silnice z Václavíkovy Studánky na Jizerku byl tehdy ještě, myslím, opuštěn, komunistický ministr vnitra a pozdější předseda vlády Lubomír Štrougal jej získal až o dost později. Poznalo se to podle toho, že se na opačné straně silnice objevila maringotka. V ní celoročně střežili premiérovu "chatrč" tajní policisté, po stromech rozvěsili dráty, antény. Premiér se ale nebál chodit sám a v zimě se procházel po Jizerce na lyžích. Bezpochyby navštívil i proslulý Ginzelův Hnojový dům, protože Gustav nikdy neopomněl návštěvníkům ukázat mohutný špalek na sekání dřeva, o kterém - napůl pyšně a napůl posměšně - prohlašoval, že na něm seděl sám soudruh Štrougal. Škoda, že v srpnu 1905 špalek i s Hnojovým domem shořel. Chodili sem návštěvníci z celého světa, nejvíc jich bylo z NDR, tehdejšího východního Německa. Gustavův rekord byly čtyři tisíce dvě stě čumilů za jediný den. Proto také při svých výkladech o dějinách Hnojového domu nikdy nezapomněl uvést, že má větší návštěvnost než státní zámek Frýdlant. Tím si ale škodil u úřadů.

Hojerův dům

Prastará hájovna z roku 1699 a asi nejosamělejší dům v Jizerských horách v červnu 1901. Postavil ho sice Christoph Schönwald, ale jméno Hoyerhaus, Hojerův dům, dostal až v 18. století po pozdějším majiteli. Stával osaměle nedaleko státní hranice při dnes téměř zaniklé Celní cestě. Ta vedla z Jizerky přes řeku Jizeru do pruské Velké Jizery. Po poslední válce byla stará hájovna opuštěna a rychle zchátrala.

zdroj:  Miloslav Nevrlý a Roman Karpaš - Jizerské hory na starých diapozitivech, 2011

Znáte Bad Flinsberg? Najdete jej na polské straně Jizerských hor, dnes se jmenuje Świeradów-Zdrój