Srovnávačky Václava Víška

10.02.2022

Semily, Komenského náměstí

23.března 1932 se odehrával v Semilech požár.

Pohled na měšťanskou školu a dům, který musel ustoupit dopravě.

Komenského náměstí. Tentokrát pohled ze západu na východ. Severní, v tomto případě levou stranu náměstí opanovaly školy, největší je měšťanská, ale stejně jako jinde, školy často mnohokrát mění názvy a účel. Kdo chce, nechť si pídí. Samotný dům vpravo je Vlkánovsko, výhrady proti současné podobě prosím na adresu JZD.

Jihovýchodní roh Komenského náměstí, ulička z něj vycházející se jmenuje Koštofranská.

poblíž radnice v Husově ulici měl fotoateliér Petr Bičiště, dnes zde rámují, předpokládám, že obrazy.

Pohled Husovou ulicí vzhůru směrem k radnici.

vlevo je Okresní dům, který se stal i hotelem, vpravo býval pivovar.

Dům čp.2 ještě v zajímavějším záběru. Z místa, odkud jsem fotil, jsem se potom otočil doleva a viděl v kameni vytesané otce Antala Staška a syna Ivana Olbrachta, jak debatují, asi o boji dělnické třídy. U této spisovatelské dvojice si nejsem jistý, jak to bylo s jejich pseudonymy a skutečnými jména, historik nebo semilský patriot určitě poradí.

Tak dlouho jsem Husovou ulicí klesal, až nebylo kam, to jsem se dostal na Dolení náměstí, které se hmenuje Riegrovo. Tady se změnilo mnoho. Komentovat pro mě je těžké, motal jsem se tady půl dne, nakonec jsem se nějak našel, raději nechám mluvit obrázky.

Riegrovo náměstí

Asi nejdůležitější občan Semil František Ladislav Rieger si samozřejmě zaslouží pomník. František Šaloun vytesal, na podstavec byl slavnostně postaven v roce 1928, řečnil Dr. Karel Kramář. A tak si tu stojí na náměstí, které nese jeho jméno blízko bývalého Riegrova mlýna, z jehož areálu zůstal jediný domek, kterému se někdy říká Riegrův rodný dům. Jak je to přesně, kdo ví, ale v domku je hospoda, kde jsem obědval, roštěnou s brusinkovou omáčkou, k tomu Plzeň, bylo to výborné, ale dvě stovky nestačily, menu pro důchodce.

Semilský zámek je zajímavý také tím, že ho kdysi město koupilo pro své účely, po přístavbách ho stále využívá pro svou administrativu.

Odcházím na vlak. Přecházím po mostě řeku Jizeru. V ose mostu je budova, která bývala hotelem Slavie, centrem společenského života. V dobách budování se stalo centrem finkcionářů ROH a SSM, kteří ho rekonstruovali podle svého vkusu. V tu chvíli mi zatrnulo.

úterý 2. září 2014

Semily,

podhůří Krkonoš, bývalý semilský okres zahrnoval i samotné hřebeny Krkonoš až k hranicím s Polskem. Někdo město počítá mezi místa, patřící k Českému ráji. Na Kozákov není daleko, na pravém břehu Jizery se zvedá hřeben, kde leží Vysoké nad Jizerou.

Kolem Jizery vede divukrásná Riegrova stezka k Železnému Brodu. Při svých toulkách jsem se musel mnohokrát města dotknout. Od roku 1960 patřilo do Východočeského kraje, spadal pod něj i Turnov, což turnovští nesli velice těžce. Příslušnost Semil k Libereckému kraji je asi logická, na druhou stranu tyhle podivné čáry, kterým se říká hranice, vymýšlejí úředníci a kvůli nim určitě článek nepíšu.

Chtěl jsem se ubytovat v Semilech, že navštívím i zmíněnou Riegrovu stezku a budu se věnovat nejen porovnání historie s dneškem. Ne, že by tady nebo v Lomnici nebylo ubytování, ale ani zazobanému důchodci se nechce platit za jednu noc platit osm stovek.

Díky internetu jsem nakonec našel ubytovnu v Jablonci nad Jizerou, která mě cenově potěšila. Ani jízdné za autobus přes Vysoké mě nezruinovalo. A pak cesta z Vysokého do Semil je překrásná, měl jsem štěstí na viditelnost, na obzoru Ještěd, protože jsme v Libereckém kraji.

Všechno tedy bylo jinak, přesně tak to tulákům vyhovuje. Určitě jsem tu kdysi šel stokilometrový pochod, spali jsme ve spacácích v sokolovně, možná bych našel i datum pochodu, ale to asi není zajímavé. Uléhali jsme na podlaze druhý den po svatbě, naše svatební cesta nevedla bůhvíkam, no za komunistů stejně moc možností nebylo, ale do Semil.

Start byl v sobotu ráno a kamarádi, informovaní Pošťákem alias Tondou Musilem natrhali mé manželce svatební kytici a hodili jí na spacák. Byla z kopřiv.

Tolik vzpomínka, dnes přijíždím autobusem, pokud chodím po městě celý den, nachodím 10 km? Nevím, ale večer přemýšlím, nedostal-li bych někde jiné nohy. Aspoň u Vietnamců.

Přijíždím s knížkou Zmizelé Čechy - Semilsko a mám i fotky stažené z internetu.

Nepamatuju se na město, kopce byly kdysi pro nás důležitější. A tak teprve koncem srpna 2014 se dozvím, že centrem Semil bylo Hoření náměstí, dnes Komenského, protože se sem chodilo i do školy.

Tady se odehrával veškerý veřejný život a já tu začínám.

Neznalý důležitých staveb města musí být nutně na mrtvici. Dům továrníka Hamáčka, kde byla v 18.století škola, sousedila s hospodou, které se říkalo malá radnice, jsem našel. Z jeho podoby by asi neměl Hamáček radost, přestože z boku je vchod do hospody, ničil mě kostel za ním. Barokní kostel svatého Petra a Pavla z počátku 18.století se dostal začátkem 20.století do takového stavu, že musel být zbořen a na jeho místě vyrostl kostel nový. Těžko bylo pro neznalce sladit kostel s budovou před ním.

zdroj: https://vencovypindy.blogspot.com/2014/09/semily.html

Mariánský sloup z roku 1738, patrně z dílny Jelínků z Kosmonos.

Pohled na jihovýchod Komenského náměstí.

Pohled na jihozápad Komenského náměstí.

stejný roh Komenského náměstí, tentokrát z rampy u kostela. Tady už stojím nad ulicí Husovou.

V Husově ulici v této době přidával lidem do života sladkost cukrář Samek.

Vpravo je Národní dům, aspoň tak hlásá nápis, jinak spíš ruina.

Pivovar byl vrchnostenský, pak městský, koupil ho i sládek Karel Srba. Dům vpravo býval hostinec U české koruny, patřil advokátu Antalovi Staškovi. I to se podívejme, z jakého rodu pocházel Ivan Olbracht, autor Anny proletářky. Po roce 1960 se dům stal muzeem.

Od kostela vede souběžně s Husovou třídou ulice Petřinova. Tady stával hostinec, ve kterém se konal první koncert semilského zpěváckého spolku. V roce 1904 shořel, byl obnoven, ale už vypadal jinak.

Riegrovo náměstí

Jsme stále na Riegrově náměstí, v severní frontě mě zaujal roztomilý domeček, patřící knihkupci a vydavateli pohlednic Karlu Chaloupeckému. Asi je stavby škoda, nezbourali ho ale komunisti, už v roce 1911 se komusi nehodil do městské zástavby. Karel Chaloupecký se jmenoval můj kmotr, byl to tátův kamarád, je tu nějaká rodinná vazba? Kdo mi to poví, ani on, ani táta. Možná brácha, se kterým jdu dnes na pivo, ale ten je stejně sklerotický jako já. Možná by bylo lepší tvrdit, že knihpkupec byl otec mého kmotra, ať mi někdo dokáže opak.

Ještě jeden pohled na Riegrovo náměstí, tentokrát směrem k nádraží. V roce 1965 zbouranou starobylou kovárnu nenahradilo nic. Bolševické symboly na zdi nejsou propagací komunismu naopak před ním varují.

Ve svém tabletu mám ještě jednu fotku onoho objektu. Jsem fascinován, přidávám ještě ten.