Textová spolupráce: PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Otokar Simm Literatura: Vojtěch Hájek, Historie sportovního letectví v Libereckém kraji 1945-1990, diplomová práce KHi FP TUL 2015, s. 80-83 | Fotografie: Vlastimil Obereigner

HRABĚTICKÉ LOUKY | Sportovní letiště Královka

V roce 1947 se na Hrabětické louce začalo budovat sportovní letiště. Nadšenci z místních aeroklubů vykáceli stromy, odklidili kamení a ruiny opuštěných domů a instalovali naviják pro startování bezmotorových kluzáků.

Později postavili zděný hangár, a dokonce. plánovali certifikaci letiště pro motorové létání. Množství překážek v okolí a nestabilní horské počasí však vedly k několika haváriím a nakonec bylo letiště v roce 1952 zrušeno. Dlouhá léta ještě jeho existenci připomínal vrak navijáku uprostřed louky.

Dnes patří Hrabětické louky v převážné míře Nadaci Jablotron, která si vytkla za cíl zachovat toto území jako typickou horskou krajinu. V létě se zde sklízí seno a pase dobytek tak, aby nebyla rušena populace chřástala polního, který zde hnízdí. Na podzim můžete po setmění na loukách spatřit stáda jelenů, jejichž samci vydávají strašidelné zvuky a bojují o přízeň laní. V zimě je loukami vedena lyžařská běžecká stopa.

V roce 1947 ČNA odbočka Jablonec nad Nisou začala budovat letiště na Královce. Letiště bylo umístěno na Hrábětické louce v nadmořské výšce přibližně 840 m.

Bylo odpracováno neuvěřitelné množství brigádnických hodin členy jak místního aeroklubu, tak vypomohli členové libereckého. Členové se pustili do náročných úprav terénu, vykácení stromů a zbourání několika opuštěných stavení. První finanční podporou pro vznik letiště se stal příspěvek v hodnotě 1 000 Kčs od Svazu obcí a okresů – pro výstavbu a hospodářské využití civilních letišť, z tohoto byl zakoupen ten nejnutnější materiál, který posloužil k počátečním úpravám plochy.

Koncem srpna 1948 bylo otevřeno letiště aeroklubu Jablonec n. N. na Královce v Jizerských horách. Liberečtí tam několikrát hostovali se svými větroni, aby si vyzkoušeli létání v horách, jablonečáci zase využívali liberecké letiště a vlečnou C-104 k aerovlekům. Předpoklady pro dobrou spolupráci byly dány již tím, že výcvik v Jablonci vedl instruktor J. Prchal z libereckého aeroklubu a v Liberci jeho přátelé z éry VOŠLM.

Jaroslav Prchal byl také mezi lety 1949 až 1952 vedoucím letového provozu, náčelníkem. Po prominutí prominut čtyřletého zbytku celkem šestiletého závazku v armádě se roku 1947 dostal nejprve do ZPŠ Hodkovice, kde musel na zimu na neplacenou dovolenou, jelikož v zimě letecká škola nefungovala. Následně se rozhodl nastoupit do vývojové sekce Elektropragy, odkud byl jen krůček k řízení letiště na Královce. Po ukončení své činnosti v Jizerských horách nastoupil jako vlekař-vysazovač a plachtařský inspektor ke KA Liberec.

Od roku 1949 byly uplatňovány patronáty velkých podniků nad fungujícími aerokluby. Aeroklub Jablonec nad Nisou zpočátku spadal pod generální ředitelství Elektropragy Jablonec nad Nisou, který byl mamutí koncern se závody v celé ČSR. Posléze byl koncern rozdělen na samostatné podniky, takže AK Jablonec byl krátkou dobu Elektropraga Rýnovice, poté Elektropraga Jablonecké Paseky, nakonec Automobilové závody LIAZ Rýnovice.

Na létání na Královce vzpomíná Josef Havránek. " Na Královce, to také nebylo nejlepší. Naši práci chtěl aeroklub Jablonec. My jsme tam jezdili na stavbu hangáru a taky jsme tam byli lítat jednou. Vezli jsme si Krajánka a naviják. Odstartoval jsem z navijáku a vletěl jsem ve 300 m do mraku. Mraky byly nízko a zatažená obloha, to bylo jen chviličku a hned jsem z toho vylít. No a lítali jsme celej den. Tam se na přistání muselo jít esíčkem mezi barákama a velkým stromem, tekl tam potůček. Nějakej Famfulík, se jednomu, druhýmu vyhnul a škrtnul křídlem o zem, tam to rozbil a my jeli domu, jako když sedlák prodal krávu na jarmarku. Už jsme tam pak nejeli, protože to letiště bylo problematický." Zmiňovaná havárie se udála v červnu roku 1949, kluzák Z-24 Krajánek byl úplně zničen a pilot vyvázl bez zranění.

Aeroklub také měl sportovní činnost. Mezi prvními v celé ČSR je doložen zmiňovaný Jaroslav Kulhavý, který byl držitelem stříbrného C s číslem 09. Mezi další držitele tohoto výkonnostního plachtařského odznaku patří z Královky: Jaroslav Prchal, Alois Vaníček a Pavel Lánský, který byl také soukromým majitelem jednoho z Piperů předaný k zabavení majiteli, libereckému aeroklubu.

Z dochovaných materiálů vyplývá, že úpravy před rokem 1951 probíhaly pouze aktivisticky a bez stavebního povolení. Jelikož je dochován dokument datovaný k 5.4.1951, v němž žádá ONV Jablonec nad Nisou jako stavebník Krajský národní výbor (referát XI.) o vydání stavebního povolení ke stavbě letiště v Janově nad Nisou (Královce). ONV oznámilo, že bylo uvolněno na stavbu 350 000 Kčs na postavení hangáru. Schůze zástupců KNV Liberec, ONV Jablonec n. N., MNV Janov n. N. a Závodního aeroklubu Elektro-Praga došla ke konsenzu, že zmiňovaná lokalita byla využívána jako bezmotorové letiště od roku 1947 a oficiálně schválena MD jako bezmotorové letiště v roce 1950. Zástupce aeroklubu Jaroslav Kulhavý tlumočil názor komise MD, která se vyjádřila v tom smyslu, že by bylo možné letiště přebudovat na motorové, pokud by se provedly patřičné úpravy. Mělo se jednat přibližně o 70 000 m3 zeminy při zřízení prvního pásu a o dalších 30 000 m3 u druhého, který by na první navazoval. Navrhované rozměry byly 700 x 150 m u prvního a 950 x 150 m u druhého. V dokumentu jsou dvě terénní vlny směrem k východu, avšak příčný sklon konstatován nebyl.

Po úpravách v roce 1952 mělo letiště dva provozní pásy. Pás plánovaný pro motorové létání, byl o rozměrech 500 x 60 m a vedl šikmo směrem k Maliníku, kde pěšina z Janova překračuje hřebenovou silnici. Bezmotorová letadla využívala celý prostor až k elektrickému vedení na hrabětickém konci, Rozměry plochy pro bezmotorový provoz byly 800 x 60 m. Rozpor oproti plánovaným rozměrům se nepodařilo uspokojivě objasnit, pravděpodobně byl sválen skromnější projekt, který byl následně realizován. Přes kratší VPD se občas podařily i navijákové vzlety do výšky přes 500 m nad úroveň letiště a často se stávalo, že byl větroň vtažen do základny oblačnosti nad Jizerskými horami. Na rozdíl od Plání nemělo letiště příčný sklon a dráhy byly postaveny souhlasně s převládajícím prouděním větru. Problémem bylo, stejně jako na Pláních, přistání, při kterých došlo k několika haváriím.

Druhou zmiňovanou havárií je havárie místního DFS Kranicha (Jeřába) OK-9213, který byl na Královku přemístěn z Držkova. Josef Havránek vzpomíná. "Měli tam také v držení DFS Kranicha OK-9213 (Jeřába) a toho také poškodili. Tam to bylo zajímavý, byla rovina a byl tam bokem veliký kámen, 30-40 cm nad povrch a hlaďounkej, šel na přistání a toho Jeřába o ten chytnul koncem křídla, který urazil. Pak jsem to vezl do opravy do hodkovických dílen." Reakcí na zmiňované problémy s přistáním přes překážky, které mělo jak letiště na Pláních pod Ještědem, tak na Královce, byly reflektovány článkem v časopisu letectví, kde Jaroslav Prchal přišel specifickým způsobem přistání na tomto typu letišť. Tento způsob již ve svých vzpomínkách popsal již Josef Havránek. Jednoduše spočívá v tom, že pilot provádí před přistáním zatáčky ve tvaru S, při nichž nikdy neudělá zatáčku od letiště, a tak může bezpečně přistát na zvolené místo.

Celkem paradoxní je, že Královka byla původně i koncipovaná pro motorový provoz, pro který byla nakonec schválena až v létě roku 1952. Na podzim 1952 bylo provedeno několik dalších zkušebních vzletů s Pipery z Liberce, pro ověření rozhodnutí a také z toho důvodu, že Elektropraga n. p. v Jablonci nad Nisou měla zájem koupit Sokola, který měl být využíván na služební lety. Letiště bylo rozkazem KA Liberec v listopadu 1952 zrušeno a letecký materiál přemístil do Liberce. Z dochovaných archivních materiálů vysvítá, že letecká činnost sice skončila na konci roku 1952, ale byrokraticky pokračovala až do jara 1953. Týkala se především proplacení provedených činností na dokončovaném letišti a přenesení agendy na KA Liberec.