zdroj: Miloslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko , 2009)

" Z Weissbachu silnice úpravná zdělána jest vedle Smědé celým úžlabím říčním až tam, kde proluka dělí kopec Hinterberg od hory Jizery. Na Hintergebergu v mokřinatém luhu vyvěrá Černá Smědá, na Jizeře Bílý pramen. Vysoko v horách, poblíže stoku jich, osamělá myslivna přijme pohostinsky opozdilého poutníka. Sluje Wittighaus, snad druhdy jmenovali ji Bražcem"

První stavení na soutoku dvou jmenovaných potoků je vzpomínáno od roku 1814, tedy dobou, kdy i náš kraj byl zasažen napoleonskými válkami. Dá se předpokládat, že se zde usídlili lidé, jimž skromnou obživu skýtal les a pastevectví, protože pěstování zemědělských plodin v této nadmořské výšce nebylo nikdy možné. Zajímavé o tom je svědectví, že již v roce 1832 bylo možné ve starém Wittighausu dostat občerstvení, podává Antonín Zeman, otec Antala Staška a děd Ivana Olbrachta. Toho roku o Velikonocích se s bratrancem vracel z handlu v Hejnicích přes hory domů. " Když přišli jsme do Wittighausu - v lesích hospoda- Joska povídá: Co si tady koupíme?" vzpomínal Zeman. Dali si nalít čtvrtku kořalky, což mělo neblahých následků, jež se chlapci vryly do paměti nejen proto že "....tehdáž byla tamějšími lesy toliko pěšina a žádná vozová cesta a každý byl nucen přes shnilé trámy přelízat, ano byl to prales..." ( Stanovské kořeny, Kruh, 1984).

Tenkrát zde stálo ono nejstarší stavení, jehož podoba není zcela známá, to bylo v roce 1841 rozšířeno nebo nahrazeno novým. Je jisté, že už tehdy stálo jádro trvale obydleného domu, který je znám ze starých obrázků až do doby, kdy byl v jeho blízkosti v roce 1910 postaven lovecký zámeček. Sloužil též coby fořtovna, ale střechu nad hlavou zde našli i financové.

V té době se již čím dál více častěji zastavovali procházející poutníci a pocestní. Poté, co byla zbudována v letech 1893 - 1895 nová silnice z Bílého Potoka, která nahradila strmou a nepohodlnou cestu, návštěvníků začalo přibývat. Hostinec byl široko daleko jediným, a tak je tomu i dnes, místem a útočištěm poutníků a návštěvníků, takže o ně nebyla nouze. Díky tomu se také postupně stavení rozšiřovalo. Jednou přibylo dolní, potom horní křídlo, jindy prosklená veranda. Podnikaví správci nepochybně nacházeli u vrchnosti podporu, protože ta musela s jejich budováním souhlasit.

Podle katastrálních knih zjistíme, že dům čp. 163, nacházející se na katastru obce Weissbach, později Bílý Potok, patřil v roce 1874 Eduardu, hraběti Clam-Gallasovi. Po něm i dalším hrabatům ze stejného rodu - Christian Christof a Franz. Na počátku 20. let minulého století se opakovaně zamýšlelo převzetí Státním pozemkovým úřadem, tehdy ale stát ještě neuspěl.

Počátkem 30. let minulého století došlo k zániku oblíbené "staré myslivny", zvané též kdysi česky Nad Vitkou . V té době v ní hospodařil nájemce Klubu čs. Turistů. Večer 16. června 1932 se okolí rozzářilo zlověstným ohnivým živlem a popelem lehlo vše, co na stavení bylo ze dřeva. A dřevěné bylo bohužel téměř všechno. Smutek se rozhostil ve všech duších milovníků této starobylé chaty.

Již po třech letech na starých základech byla otevřena nová chata, kterou v téměř nezměněné podobě můžeme spatřit dodnes. V té době se také už vžil i její současný název Smědava.

V roce 1945 byla chata bez cavyků znárodněna a od 12. února 1950 vlastnické právo ke Smědavě nabyl národní podnik Československé státní lesy. K zásadní změně pak došlo v roce 1998, kdy chata přešla do rukou soukromého vlastníka, který oblíbené pohostinství provozuje do dnešního dne.

Ke Smědavě patří i malá krásná část, ležící na úpatí Jizery, Hinterborn - Zadní Studánka. Dřevěné stavení, které v této samotě stálo , bylo domkem financů a místních dřevařů . Později bylo naproti bývalému stavení postaveno nové, které sloužilo lesníkům a nyní slouží k rekreaci.(v roce 2021 byla zbouraná a bude přes protesty nahrazena novou moderní stavbou)

(zdroj: https://www.bily-potok.cz/.../povidani-o-smedave-wittighaus/ )

Lovecký zámeček

Šlechtický rod Clam-Gallasů nechal mezi roky 1848 a 1852 vybudovat v Jizerských horách na ploše 55 kilometrů čtverečních vybudovat oplocenou oboru. Chtěli tak zajistit, aby mohli majitelé pohodlně lovit jeleny, daňky či srnce, a zároveň zabránit útěku chované zvěře na sousední panství nebo poškozování polí a sadů svých poddaných. Když se obora rozšiřovala, nechal tehdejší majitel panství Franz Clam-Gallas v letech 1910 až 1911 vybudovat na Smědavě lovecký zámeček, ve kterém se mohlo panstvo při honu občerstvit. Projekt stavby vypracoval frýdlantský stavitel a nájemce parní pily Josef Hönig, který poté výstavbu objekt také zrealizoval. Vodu do domu přiváděl gravitační vodovod, který využívala také blízká horská chata. Od roku 1936 byl objekt připojen k elektrické síti, když mu energii vyráběla malá vodní turbína poháněná vodou z Bílé Smědé. K zámečku navíc ještě patřil dřevník spolu s velkou garáží dimenzovanou na uskladnění kočáru nebo saní.

Stavba se nacházela na pozemku ve tvaru trojúhelníku, který byl vymezen stejným dřevěným plaňkovým plotem osazeným na žulových sloupcích, jaký ohraničoval celou oboru. Na volné ploše pozemku údajně plánoval místní horský spolek zřídit botanickou zahradu. Zda hrabě Clam-Gallas žádosti vyhověl není jasné, ale vyskytují se zde kleče (Pinus mugo), hořce (Gentiana), kýchavice (Veratrum) či mléčivce (Cicerbita), kteří nejsou místními.

Od zámečku vedla do nitra hor, směrem ke Smědavské hoře (1084 m n. m.) lovecká stezka podél toku Bílé Desné, kterou překonala po mostku, serpentinami dále pokračovala k okružní cestě a následně až k vrcholu kopce. O kvalitu loveckých stezek clam-gallasové úzkostlivě dbali. Například před loveckými sezónami jejich povrch pečlivě nechali vyčistit, aby pod lovci nepraskla ani větvička a nevyplašila tak zamýšlený úlovek.

Po druhé světové válce využívaly prostory zámečku ke svému ubytování dělníci pracující na lesních brigádách v okolí. Vešlo se jich sem asi čtyřicet. Od padesátých let 20. století se v suterénu objektu nacházela i umývárna. Od roku 1963 využíval objekt hejnický okrsek Horské služby. K dlouhodobému ubytování se zámeček nevyužíval, pouze jednou po válce tam bydlel hajný, jenž pečoval o někdejší polesí Jizera a původně přebýval v chatě nesoucí název Kůrovec.

Na podzim roku 1969 byl zámeček napojen na centrální septik. Následně se měla vyhodnotit požární bezpečnost a po ní v objektu začít budovat centrální topení. Radiátory už sice byly přivezeny a do zahájení montáží zbývalo několik dní, avšak v pátek 7. listopadu 1969 vypukl v zámečku požár. Není známá jeho přesná příčina, kterou mohlo například být vadný komín nebo gumové boty sušící se u kamen. Intenzitu požáru zvýšila i jedna z uskladněných plynových bomb.

Po uhašení požáru byly zbytky stěn a tělesa komínů strženy a zachovány zůstaly jen základy s podsklepením. Ač následně projektanti zpracovali návrh obnovy vyhořelé budovy, na její realizaci se nenacházely finanční prostředky. Během devadesátých let 20. století zde plánovala vybudovat Horská služba své stanoviště. Nechala vypracovat projekt, který sice plánoval zachovat původní ráz zámečku, nicméně počítal i s uskladněním rolby. Ač již byly zahájeny práce přímo na stavbě, nakonec horská služba nezískala potřebné dotace, a musela tak stavbu zastavit.

(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sm%C4%9Bdava_(z%C3%A1mek) )