)

Rychnovská koupaliště

Blíží se horké letní dny, a tak mnozí přemýšlejí, kam vyrazí za lákavým vodním osvěžením.
Podobné starosti neměli občané jen místní, ale i přespolní zhruba již před sto lety. Stačilo totiž vyrazit do prostoru Planského lesa a navštívit široko daleko oblíbený Moorbad - tedy koupaliště.
Zde totiž v místě otevřeném k jihozápadu v klidné, slunečné a bezprašné prostoře inicioval v roce 1898 Spolek pro lidové léčitelství Kneip tolik ve své době oblíbené léčení pramenitou vodou. Vyrostla zde první uzavřená kabinka se sprchou. Záhy začali do prostoru docházet první zájemci o léčebný proces, sláva místa se brzy rozkřikla po okolí. To přivedlo tehdejšího majitele dnešní Besedy Johana Michela k myšlence zřídit zde i sluneční lázně a koupaliště o rozměrech 14 x 24 metry. Plavecký bazén plnily prameny, které se nacházely těsně nad koupalištěm. Voda byla průzračná, chladná a skutečně osvěžila.
V prostoru koupaliště vše probíhalo dle přísného rozvrhu dní odděleně pro pány a zvláště pro dámy. Zatímco páni měli možnost užít spodního prádla nebo plavek, ženy se zde mohly slunit a koupat výhradně v blůzkách a kalhotách pod kolena. O "čumily" prý již v té době nebyla nouze. Okolní houštiny jim tuze nahrávaly.
Zlomovým se ukázal rok 1924, kdy prostoru koupil Spolek pro lidové zdraví. Ten mimo péči o zdraví přítomných zde organizoval pravidelné zábavy. Dechovky z místa i okolí se činily a majitelé si mnuli ruce nad zisky, které jim prostora přinášela.
Nepříznivé počasí a bouřlivý vítr roku 1928 poničily celý areál. Vlastníci však dlouho nelenili. Půjčili si na tehdejší dobu rekordních 120 tisíc korun a pustili se do radikální obnovy.
Nebyli to žádní troškaři. Nové koupaliště dosáhlo úctyhodných 40 x 40 metrů, záhy vyrostly nové kabiny, výrazných změn doznal vlastně celý prostor .
V následujících letech, ač svět zachvátila velká hospodářská krize, prý nebývalo výjimkou, že koupaliště obléhala i tisícovka návštěvníků. Lázeňský mistr Johann Michel uzavřel s ředitelstvím místní školy dohodu o povinném plaveckém výcviku dětí, který měl neuvěřitelně probíhat již od počátku června. Jak se asi chovala tělíčka hubeňoučkých dítek, si jistě lze představit. Podnikavý Michel odešel ve třicátých letech a jeho nástupce Emil Semik byl v podnikání odvážnější než jeho předchůdce. Návštěvníky lákal heslem: "Jde se na koupaliště, tam se pořád něco děje." A také se dělo. Hosté mohli využívat rašelinných koupelí (tu získával v okolí) k léčení svých neduhů, pro tatíky, kteří doprovázeli na koupaliště svá dítka, se stala přitažlivou kuželkářská dráha. Čas od času sloužila prostora i místním ochotníkům k divadelním produkcím a až do pozdních podvečerních hodin zde vyhrával přítomným gramofon. Zvláště přitažlivými prý bývaly pozdní teplé večery, které lákaly k plavání v rouše Evině nebo Adamově nejednoho mladého člověka. Rovněž cesty do Rychnova pomalu chladnoucím lesem se často protáhly až do časných ranních hodin.
U koupaliště byl i malý hostinec, kde jeho majitel Josef Hofrichter prodával zájemcům chleba s máslem a se sýrem. Pochopitelně že jen málokdo nezatoužil po sklenici piva s pořádnou pěnou, a to i ten, kdož nedělní rodinnou vycházku směřoval na Pelíkovický (Bienertův) kopec nebo na Kopaninu. Hospodský Hofrichter byl svéráz. I za nejteplejších dnů obsluhoval hosty v selském kroji a festovních holínkách. S každým obnosem peněz běhal do budovy, ať se již jednalo o získání drobných nebo o odevzdání tržby. Stoly pro hosty totiž stávaly před hostincem ve stínu kaštanů.
Koupaliště nezahálelo ani v zimních dnech. To totiž sloužilo vyznavačům bruslení. Dost dobře si nedovedu představit, že by dnešní bruslaři vyráželi třebas i hlubokými závějemi do poměrně odlehlé části města. Je pravdou, že je tenkrát nezatěžovaly speciální kanady nebo krasobruslařské boty. Stačilo totiž strčit "šlajfky" (brusle na kličku) do kapsy nebo za kabát a vyrazit.
Druhé koupaliště vzniklo při polní cestě z Rychnova do Rádla. O jeho historii se mi však nepodařilo získat údaje. Ještě v šedesátých letech jsem tam však občas o hodinách tělesné výchovy zašel se žáky místní školy. Dokud o koupaliště pečovali pánové Jeřábek a Fajl bylo vše v pořádku. Jednalo se o pěknou prostoru slušně osluněnou, nechyběly kabiny ani plató na opalování. Odvážlivce lákala skokanská věž. Pak však "přičinliví" občané házeli do koupaliště nejrůznější, i zdraví nebezpečný, odpad. Po odstěhování obou pánů přes úsilí místní tělovýchovné jednoty koupaliště chátralo. Zmizela prkna z kabin, později i z prostory na opalování. Nepomáhalo ani každoroční čištění dna místními hasiči, ani snahy zastupitelů města o utěsnění prosakující hráze.