Rychnov u Jablonce nad Nisou

NÁDRAŽÍ V RYCHNOVĚ u Jablonce nad NisouStanice byla vybudována jakožto součást jihoseveroněmecké spojovací dráhy (SNDVB), autorem univerzalizované podoby stanice je pravděpodobně architekt Franz Reisemann, který navrhoval většinu výpravních budov této dráhy. Práce zajišťovala brněnská stavební firmy bratří Kleinů a Vojtěcha Lanny. 1. května 1859 byl zahájen pravidelný provoz v úseku mezi Libercem a Turnovem jakožto prodloužení železničního spojení s Pardubicemi. Z důvodu překonávání stoupání vyrostl nad údolím Mohelky kamenný viadukt procházející jen nedaleko centra města.

Město Rychnov u Jablonce nad Nisou

(německy Reichenau) se nachází v okrese Jablonec nad Nisou, v kraji Libereckém, na horním toku říčky Mohelky asi 4 km jihozápadně od Jablonce nad Nisou. Ve městě žije přibližně 2 800 obyvatel.

Historie

První písemnou zmínku o vsi "Richnow" nalezneme v I. knize konfirmační pražského arcibiskupství z 25. ledna 1361. Osadu založili nejspíše ve 13. století cisterciáci z Mnichova Hradiště ve svém lesním revíru. Rychnov byl do konce 17. století výlučně zemědělskou obcí. Chudé výnosy podhorského kraje však obyvatelstvo nutily hledat způsoby dalšího výdělku. Počátkem 18. století se zde rozšířilo domácí předení a tkaní lnu. V době, kdy domácí výrobu vytlačila produkce textilních továren, zřídil zde rychnovský občan Johann Schöffel manufakturu na výrobu dóz z tvrzeného papíru, tzv. papirmaše. Tyto rychnovské lakované dózy se staly známým obchodním artiklem a poskytly Rychnovu mnoho pracovních příležitostí. Zdobení jejich povrchu romantickými miniaturami pak dalo vzniknout rychnovské malířské škole, která se po úpadku výroby dóz na sklonku 19. století věnovala průmyslové výrobě kopií slavných obrazů pro církevní i světské účely. Rychnovská škola, která ze svých řad vydala i známé umělce, se stala základem jablonecké uměleckoprůmyslové školy.

V roce 1856 proťala rychnovskou kotlinu železniční trať, jejíž viadukt dal obci novou tvář. Rychnovská stanice na trati Pardubice - Liberec zajišťovala spojení celého Jablonecka se světem. I díky ní nastal koncem 19. století bouřlivý rozvoj jablonecké skleněné bižuterie, který přinesl bohatství i Rychnovu.

Na přelomu století se v Rychnově začaly stavět výstavné exportní domy a nová zástavba nabyla poněkud městského charakteru. V roce 1895 obdržela obec statut městysu s právem konání čtyř výročních trhů ročně. V roce 1911 pak byla povýšena na město. Znak, který obec dostala při povýšení na městys, je heraldickou kuriozitou. Namísto řeči heraldických symbolů nakreslil malíř na císařský dekret romantický obrázek údolní nivy bohatě porostlé křovinami, které dominuje kostel, v pozadí s horou Ještěd a v popředí s laní pijící z potoka.

Na počátku první světové války byla v Rychnově postavena továrna na výrobu galalitového zboží, patřící svým založením mezi technické kuriozity. Budova má základy ve velmi obtížném terénu rašelinové bažiny v hloubce asi sedmi metrů protkané sítí odvodňovacích kanálů. Část stavby spočívá na dřevěných pilotech (tovární komín na 75). Firma Haasis, která stavbu financovala, záhy zkrachovala. Poté byla stavba velmi málo využívána a teprve v roce 1938 skupina německých podnikatelů umístila do tohoto areálu výrobu zaměřovacích přístrojů pro válečné účely. V době 2. sv. války dodával továrně pracovní síly také zdejší tábor pro politické vězně, z něhož se v roce 1944 stala pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. V roce 1945 zažil Rychnov razantní zlom, neboť leží na bývalé jazykové hranici. Obyvatelstvo města, do roku 1918 prakticky výlučně německé, bylo v drtivé většině deportováno do Německa. Vzhledem k poloze na hlavní železniční trati se shromaždištěm pro deportace nejen rychnovských, ale všech jabloneckých Němců stal právě bývalý koncentrační tábor.

Vylidnění Rychnova po válce a zejména pak zestátnění soukromého vlastnictví v letech socialismu mělo za následek velký úpadek obce. Přes sto domů bylo zbouráno a většina státních objektů byla velmi špatně udržována. Necitlivé zásahy secesní a klasicistní vzhled architektury narušily, přesto tu lze dodnes nalézt několik skvostů stavitelského umění z počátku 20. století.

Pamětihodnosti

• Kostel svatého Václava, postaven 1704 až 1712
• Vězeňský tábor - pietní prostor s pomníkem
• Socha svatého Jana Nepomuckého - u školy
• Pomník obětem koncentračního tábora - v parku nad nádražím
• Kamenný klenutý železniční most, postaven 1856 až 1859
• Pomník obětem obou světových válek a násilí ve 20. století - před kostelem
• Morový sloup sv. Prokopa 1702, nejstarší rychnovská památka - na křižovatce ulic Smetanovy a Na Zálesí
• Přes Rychnov vede trasa Naučné stezky manželů Scheybalových.

(zdroj: Wikipedia)

REICHENAU /RYCHNOV/

Vítání císaře F. J. I. v roce 1906.
"Pro školní mládež jakož pro obyvatelství z místa i širokého okolí povznášející vlastenecká slavnost byla dopřána 24. 6. t. r.
V tento slavný den bylo umožněno veškerému obyvatelstvu pohledět našemu nejvznešenějšímu monarchovi, Jeho Výsosti F. J. I., tváří v tvář.
V 10 hodin 20 minut přijela Jeho Výsost v doprovodu svého dvora do Rychnova, aby odtud císařským vlakem nastoupila zpáteční cestu do sídelního města Vídně. Celý Rychnov, zvláštně Nádražní ulice a ulice od kostela počínaje, byly bohatě vyzdobeny prapory i domy byly obsažně vyzdobeny. Na náměstí před mostem přes Mohelku byla zřízena nádherná uvítací brána. Přímo impozantně a marnotratně bylo vyzdobeno nádraží, kde samo obecní zastupitelstvo a 50 bíle oblečených školních dívek očekávaly Jeho Výsost k slavnostnímu přijetí. Od náměstí k nádraží byly nastoupeny obecní spolky z Rychnova a Pulečného, stejně jako děti ze zmíněných obcí a z Rádla, zatímco slavnostně naladěný a rozradostněný lid obsadil všechny ulice a okna domů od kostela a daleko před něj ke Kokonínu.
Za nejkrásnějšího císařského počasí dorazila Jeho Výsost, za nadšených a bouřlivých ovací všeho shromážděného lidu, který lemoval jeho cestu, k nádraží. Na nádraží, kde se uskutečnilo slavnostní a oficiální uvítání, pozdravil Jeho Výsost rychnovský starosta Anton Hübner následujícím projevem: "Jako starosta městyse Rychnova předávám Vašemu Veličenstvu nejupřímnější pozdrav obyvatelstva na uvítanou s nejponíženější prosbou, aby Vaše Veličenstvo ráčilo co nejmilostivěji přijmout ujištění nezvratitelné věrnosti a poddanství našemu nejmilostivějšímu vládci a císaři F. J. I."
Poté pozdravila žačka 2. třídy měšťanské školy K. Preisslerová Jeho Veličenstvo při předání krásné kytice rudých růží slovy: "Našemu milostivému a dobrotivému panovníkovi předávají děti z Rychnova tyto růže v nejvroucnější lásce a úctě." Za zdravici obdržela od císaře zlatý šperk. Pak byli představeni funkcionáři městyse a císař položil každému z pánů několik otázek o věcech obecních. Ředitele školy se císař zeptal, kolik žáků má na starosti. Ředitel odpověděl: "Vyjma mateřské školy je v obou školách zapsáno 650 dítek." "No, tak to máte co dělat." konstatoval císař. V rozhovoru se starostou A. Hübnerem prohlásilo Jeho Veličenstvo: " Nyní jsem v Rychnově již podruhé." Starosta bez bázně odpověděl: "Nikoli, Výsosti, potřetí – bylo to v letech 1866, 1891 a dnes." Císař jen pokýval hlavou. Starého veterána Birnera, kterého kvůli nemohoucnosti donesli na nádraží na židli, aby alespoň jednou v životě viděl císaře, se Jeho výsost zeptala, jak si vysloužil svá vyznamenání. Birner odpověděl: "Vaše Výsosti v roce 1864 v Holštýnsku a v roce 1866 v Itálii." Po představení místních potentátů se panovník odebral na perón, hovořil zde ještě nějaký čas s jabloneckým starostou Posseltem a pak nastoupil do vlaku. Salónní vlak se za tónů národní hymny a bouřlivých ovací lidu na peronech i v okolí dal do pohybu. Jeho Veličenstvo, z přijetí a spontánních projevů viditelně příjemně a přívětivě naladěné, se loučilo stojíce u otevřeného okna vlaku, několikrát zamávalo na rozloučenou. Tak tato nesmírně krásná a povznášející slavnost a císařská návštěva byly pryč. Ve věrných a citlivých srdcích obyvatelstva z naší milé obce zanechala hrdost a milou vzpomínku na Jeho Výsost rakouského císaře a českého krále F. J. I."
zdroj : kronika Rychnovský Svatováclavský půlmaraton
(color Fotočas

Původní nádraží na úseku Turnov – Liberec

V minulém roce si mohli čtenáři Rychnovského zpravodaje přečíst o výstavbě a některých zajímavostech, které provázely budování železnice z Pardubic do Liberce.
V roce 150. výročí, kdy trať dospěla do Rychnova a vlastně až do Liberce, ač oficiálně byl provoz povolen k 1. máji 1859, bych se chtěl zmínit o rychnovských nádražích. Vědomě píši o nádražích. Není mi totiž známo, že by stanice měnily tak výrazně svoji polohu, jak k tomu došlo právě u nás.

První nádražní stanice stávala v místě "Gründloch" poblíž koupaliště pod Rádlem, kde se mezi Rychnováky vžilo označení "u Králových". Nesla honosné označení Reichenau–Gablonz. Jeho fotografii jsem neviděl, ale jednalo se o přizemní domek, kterých bylo na trati zřízeno několik, asi takových, jak je spodobnil bývalý učitel kreslení na naší škole pan Hlava.

Druhé nádraží v Rychnově v letech 1886 – 1895
Od Pardubic bylo vzdáleno 144,7 km v lokalitě vzdálené od Rychnova i Jablonce n. N. Proč právě v tomto poměrně pustém prostoru? To bylo diktováno především opatrnickou politikou rychnovských zastupitelů, kteří se obávali, že nádraží přímo v obci může v případě válek lákat projíždějící vojenské jednotky. To se potvrdilo v sedmdesátých letech v době konfliktu mezi Prusy a Rakušany. Jabloneckým nevyšla představa zřízení trati velkým obloukem na Dobrou Vodu a odtud složitým způsobem do Jablonce. A tak Rychnováci, pokud chtěli někam cestovat vlakem, museli po svých až do Gründlochu, Jablonečtí využívali koňských spřežení, která na nádraží vozila cestující v kočárech.

S konjunkturou 80. let, rozvojem podnikatelské činnosti na okrese i v místě se stále více ukazovalo, že je třeba postavit zastávku na daleko přístupnějším místě, kde by mohla vzniknout lepší staniční budova a kde by byl prostor pro výstavbu skladiště, další kolej, která by umožňovala křižování vlaků i odstavné koleje pro nákladní vagony. Příhodnou se ukázala lokalita na konci tehdejší vesnice na okraji Planského lesa. Nové nádraží se přiblížilo 1,4 km k Pardubicím, vyrůstalo poblíž viaduktu /jedné z nejkrásnějších staveb trati/, v místech, kde začínalo největší stoupání celé železnice. Stavba to byla dvoupodlažní, měla symetrickou neorenesanční podobu. Dostavěna byla 19. 7. 1886 a zažila velkou slávu při průjezdu Františka Josefa I. do Liberce roku 1891. Přítomní představitelé Jablonce nad Nisou i místní honorace neúnavně provolávali slávu císaři, stejně se činili i prostí obyvatelé, kteří však stáli v uctivé vzdálenosti za plotem, jak ukazuje dobová fotografie. Císař nevystoupil, možná jen milostivě pokynul "svým národům" rukou.

S jídlem, jak se říká, roste chuť. Rychnov vzkvétal, přibývalo domů i lidí, dařilo se manufakturní výrobě obrazů, kvetla řemesla, jen výrobě dóz pomalu, ale jistě zvonil umíráček. Přes nádraží plynula i převážná část zboží, ať se již jednalo o export nebo import z Jablonecka. Radní toužili po tom, aby vesnice získala alespoň titul městyse. A nové nádraží jistě bylo i pádným argumentem pro připravovanou žádost. Ve spolupráci s c.a k. železnicemi bylo proto přistoupeno k náročné přestavbě stávající poměrně jednoduché stavby. K ní byly provedeny přístavby, takže vznikla budova se čtyřosou štítovou stranou s rizality, se zakrytým nástupištěm i vchodovou částí. Stanice byla dokončena v roce 1895, ale práce pokračovaly dál. Pro zboží na export a import bylo vystavěno skladiště, na nádraží se objevila restaurace i sociální zařízení. Zástavba areálu byla dokončena r.1903.

Nádraží v Rychnově po úpravách po roce 1895. Jádro tvořila původní budova, ostatní jsou pozdější přístavby.
Význam nádraží ještě vzrostl v r. 1900, kdy 7. února byl zahájen provoz tramvají z Jablonce a později až z dalekého Janova. Elektriky umožnily rychlý přesun cestujících i zboží.
Dny své slávy stanice prožila v červnu 1906, kdy od nás cestoval z liberecké výstavy sám veliký František Josef I. s celou svojí suitou. Do Rychnova přijel císař z návštěvy Vratislavic a Jablonce nad Nisou. Nadšené ovace lidí po celé trase i na nádraží ho přiměly k výroku, že rychnov je krásné místo a možná ho vedly i k tomu, že na základě další žádosti se městys stal v roce 1911 městem Rychnov u Jablonce nad Nisou.
Stavba nádraží byla realizována architektem Stixem, novou ulici k nádraží stavěl stavitel Womatschka z Jablonce nad Nisou. Kolem ní vznikla řada výstavných budov, jež se svojí výškou vymykaly z rychnovské zástavby dané převážně přízemními domky. Rychnov zažil i snahu celé řady podnikatelů z Jablonecka o umístění svých vývozních domů, ale u místních majitelů pozemků nenalezli adekvátní odezvu. Škoda! Kdepak jsme dnes mohli být.
Rychnovská nádraží
Mgr. Jindřich Kurfiřt 18.08.2008

První písemnou zmínku o vsi "Richnow" nalezneme v I. knize konfirmační pražského arcibiskupství z 25. ledna 1361. Osadu založili nejspíše ve 13. století cisterciáci z Mnichova Hradiště ve svém lesním revíru. Rychnov byl do konce 17. století výlučně zemědělskou obcí. Chudé výnosy podhorského kraje však obyvatelstvo nutily hledat způsoby dalšího výdělku. Počátkem 18. století se zde rozšířilo domácí předení a tkaní lnu. V době, kdy domácí výrobu vytlačila produkce textilních továren, zřídil zde rychnovský občan Johann Schöffel manufakturu na výrobu dóz z tvrzeného papíru, tzv. papirmaše. Tyto rychnovské lakované dózy se staly známým obchodním artiklem a poskytly Rychnovu mnoho pracovních příležitostí. Zdobení jejich povrchu romantickými miniaturami pak dalo vzniknout rychnovské malířské škole, která se po úpadku výroby dóz na sklonku 19. století věnovala průmyslové výrobě kopií slavných obrazů pro církevní i světské účely. Rychnovská škola, která ze svých řad vydala i známé umělce, se stala základem jablonecké uměleckoprůmyslové školy.

V roce 1856 proťala rychnovskou kotlinu železniční trať, jejíž viadukt dal obci novou tvář. Rychnovská stanice na trati Pardubice – Liberec zajišťovala spojení celého Jablonecka se světem. I díky ní nastal koncem 19. století bouřlivý rozvoj jablonecké skleněné bižuterie, který přinesl bohatství i Rychnovu.

Na přelomu století se v Rychnově začaly stavět výstavné exportní domy a nová zástavba nabyla poněkud městského charakteru. V roce 1895 obdržela obec statut městysu s právem konání čtyř výročních trhů ročně. V roce 1911 pak byla povýšena na město. Znak, který obec dostala při povýšení na městys, je heraldickou kuriozitou. Namísto řeči heraldických symbolů nakreslil malíř na císařský dekret romantický obrázek údolní nivy bohatě porostlé křovinami, které dominuje kostel, v pozadí s horou Ještěd a v popředí s laní pijící z potoka.

Na počátku první světové války byla v Rychnově postavena továrna na výrobu galalitového zboží, patřící svým založením mezi technické kuriozity. Budova má základy ve velmi obtížném terénu rašelinové bažiny v hloubce asi sedmi metrů protkané sítí odvodňovacích kanálů. Část stavby spočívá na dřevěných pilotech (tovární komín na 75). Firma Haasis, která stavbu financovala, záhy zkrachovala. Poté byla stavba velmi málo využívána a teprve v roce 1938 skupina německých podnikatelů umístila do tohoto areálu výrobu zaměřovacích přístrojů pro válečné účely. V době 2. sv. války dodával továrně pracovní síly také zdejší tábor pro politické vězně, z něhož se v roce 1944 stala pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. V roce 1945 zažil Rychnov razantní zlom, neboť leží na bývalé jazykové hranici. Obyvatelstvo města, do roku 1918 prakticky výlučně německé, bylo v drtivé většině deportováno do Německa. Vzhledem k poloze na hlavní železniční trati se shromaždištěm pro deportace nejen rychnovských, ale všech jabloneckých Němců stal právě bývalý koncentrační tábor.

Vylidnění Rychnova po válce a zejména pak zestátnění soukromého vlastnictví v letech socialismu mělo za následek velký úpadek obce. Přes sto domů bylo zbouráno a většina státních objektů byla velmi špatně udržována. Necitlivé zásahy secesní a klasicistní vzhled architektury narušily, přesto tu lze dodnes nalézt několik skvostů stavitelského umění z počátku století.
ZDROJ :https://www.rychnovjbc.cz/historie/ds-1041
(color Fotočas)

Něco, co třeba nevíte o Rychnově u Jablonce .

......................................

Na přelomu století se v Rychnově začaly stavět výstavné exportní domy a nová zástavba nabyla poněkud městského charakteru. V roce 1895 obdržela obec statut městysu s právem konání čtyř výročních trhů ročně. V roce 1911 pak byla povýšena na město. Znak, který obec dostala při povýšení na městys, je heraldickou kuriozitou. Namísto řeči heraldických symbolů nakreslil malíř na císařský dekret romantický obrázek údolní nivy bohatě porostlé křovinami, které dominuje kostel, v pozadí s horou Ještěd a v popředí s laní pijící z potoka.Na počátku první světové války byla v Rychnově postavena továrna na výrobu galalitového zboží, patřící svým založením mezi technické kuriozity. Budova má základy ve velmi obtížném terénu rašelinové bažiny v hloubce asi sedmi metrů protkané sítí odvodňovacích kanálů. Část stavby spočívá na dřevěných pilotech (tovární komín na 75). 

Firma Haasis, která stavbu financovala, záhy zkrachovala. Poté byla stavba velmi málo využívána a teprve v roce 1938 skupina německých podnikatelů umístila do tohoto areálu výrobu zaměřovacích přístrojů pro válečné účely. V době 2. sv. války dodával továrně pracovní síly také zdejší tábor pro politické vězně, z něhož se v roce 1944 stala pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. V roce 1945 zažil Rychnov razantní zlom, neboť leží na bývalé jazykové hranici. Obyvatelstvo města, do roku 1918 prakticky výlučně německé, bylo v drtivé většině deportováno do Německa. Vzhledem k poloze na hlavní železniční trati se shromaždištěm pro deportace nejen rychnovských, ale všech jabloneckých Němců stal právě bývalý koncentrační tábor.Vylidnění Rychnova po válce a zejména pak zestátnění soukromého vlastnictví v letech socialismu mělo za následek velký úpadek obce. Přes sto domů bylo zbouráno a většina státních objektů byla velmi špatně udržována. Necitlivé zásahy secesní a klasicistní vzhled architektury narušily, přesto tu lze dodnes nalézt několik skvostů stavitelského umění z počátku století.

Autor Fotočas Mirek

Rychnovská továrna

Jedná se o rozlehlý areál s jedním majitelem. Původní historické budovy nevyužívány.

Na počátku I. světové války nechal Richard Haasis postavit v blízkosti nádraží továrnu na výrobu galalitu, umělé rohoviny, ze které se vyráběly knoflíky a spony. Stavební parcela se nacházela v rašeliništi, jablonecký stavitel Corazza musel v základech stavby provést síť odvodňovacích kanálů v hloubce sedmi metrů a část stavby založit na dřevěných pilotech. Areálu, navrženému libereckým architektem Oskarem Rösslerem (1878-1928), dominuje pětipodlažní výrobní budova se sprinklerovou věží, na niž podélně navazuje strojovna a dále samostatná kotelna. V roce 1925 byla továrna Haasis ještě v provozu, po jejím krachu byla stavba využívána jako skladiště a od roku 1938, kdy zde měla pobočku berlínská firma Getewent (Gesellschaft für technisch-wirtschaftliche Entwicklung mbH), se zde vyráběly zaměřovací přístroje (radarová a sonarová technika) pro válečné účely. V roce 1958 byl areál továrny prohlášen kulturní památkou - památníkem práce vězňů koncentračního tábora Groß-Rosen. Památková ochrana byla redukována, dnes se zde v části areálu vyrábí kotle a slouží dalším různým funkcím. 1951 Závod byl zařazen pod TOS Čelákovice. V Rychnově vznikají vysokofrekvenční generátory a kalicí stroje systém Stivín. Rok 1953 se stal významným tím, že se podnik osamostatnil a rozběhla se zde výroba dřevozpracujících strojů. 1. ledna 1954 je zrušen závod v Hanychově a v místní továrně se opět mění výrobní program. Znovu dochází na vysokofrekvenční generátory, pneumatická zařízení a naprostou novinkou jsou rozprašovače proti hmyzu zn. Pulvis. Ale již roku 1956 je samostatný rychnovský podnik zrušen a doznal začlenění do Koh-i-noru Proseč nad Nisou. Mechanický a montážní cech produkují známé kalkulačky Nisa. I Koh-i-nor měl v našem městě jepičí život. Od počátku roku 1957 přichází do továrny staronový TOS Čelákovice. Výroba znovu směřuje k vysokofrekvenčním zařízením, k pneumatice a nově k výrobě skříni k soustruhům. Od počátku roku 1962 je závod začleněn do ZEZu Praha - Hloubětín. Veškerá produkce směřuje k výrobě strojů na středo a vysokofrekvenční ohřev. Po počátečních obtížích se situace v místní továrně stabilizuje a jsou vykazovány kvalitní pracovní výsledky. Místní ZEZ směřuje svoji obchodní politiku na export. Stává se monopolním výrobcem a vývozcem středofrekvenčních a vysokofrekvenčních zařízení nejen v rámci republiky, ale i bývalé RVHP. V produkci dominují stroje na povrchové kalení ocelových součástí, svařování plastických materiálů a nově podnik zasahuje zařízeními do zdravotnictví. Na vývoz jdou zmiňované kalicí soubory, svařovací linky pro autočalovnictví, stroje na svařování autoplachet a zdravotnická zařízení. Od roku 1980 se v naši továrně rozvijí vakuová technologie, jež se zaměřuje na iontovou nitridaci a úpravu povrchů kovových nástrojů nitridem titanu s cílem zvýšení jejich životaschopnosti.

zdroj: https://investujpodjestedem.cz/lokality/rychnovska-tovarna

Johan Schöffel - muž podnikavého srdce

Budova, ve které byla manufaktura na výrobu dóz z tvrzeného papíru, které se zdobily krásnými malbami.

Roku 1873 Schöffelova manufaktura vyhořela, za krátký čas ji obnovil majitel zařízení Hofrichter. Od té doby začali Rychnováci výrobnu označovat jako Hofrichterovu "továrnu".

Vydal se za majitelem panství hrabětem Valdštejnem, který přislíbil, že na tovární budovu může těžit dřevo v jeho lesích. Teprve, když hrabě od svého hajného a nespokojených rychnovských občanů zjistil, že se jedná o 500 stromů, od příslibu couvl. To však již měl vychytralý Schöffel stromy pokáceny, navíc získal od hraběte finanční slevu za odebrané dřevo. Stromy doputovaly do Rychnova, kde byla ve výše uvedeném prostoru stavěna budova, kterou pochopitelně Rychnováci pojmenovali Schöffelova továrna (manufaktura). Při stavbě docházelo k opožďování, chyběly peníze na platy dělníkům, věřitelé byli stále agresivnější, podnikatel neplnil sjednané dodávky zboží obchodníkům. Schöffel však měl hroší kůži, věřil, že mu ještě jednou pomůže císař.

I poté, co se mu podařilo rozjet výrobu, byl Schöffel stihán nepřízní osudu. Dle obchodníka byly v prvním případě výrobky příliš slabé, v dalším příliš tlusté. Dokonce ani čtvrtá dodávka obchodníka neuspokojovala, proto zaplatil za dodané zboží pouze polovinu dohodnuté částky. Schöffel neváhal a snažil se peníze vymoci soudní cestou. Do Prahy k soudu poslal svého úředníka. Soud sice uznal nároky Schöffela, ale protože úředník nemohl zaplatit soudni výlohy, skončil v policejní cele. Schöffelovi nezbylo než se vydat do Prahy osobně. Dobře prodal zboží, které s sebou vezl a vyplatil úředníka. Jednomu z dělníků, kteří ho doprovázeli, svěřil část zbytku peněz a sám se vypravil do Duchcova, aby znovu jednal s hrabětem Valdštejnem a informoval ho o své situaci. Za krátký čas ho ochromila zpráva, že dělníkovi, když dlel v mnichovohradišťském kostele, kdosi peníze ukradl. Naprosto neutěšená situace vyhnala Schöffela do Žitavy. Zde provozoval své portrétní umění z vosku. Za poměrně krátký čas získal slušnou peněžní částku. Po návratu domů zjistil, že mu bylo zabaveno věřiteli všechno vyrobené zboží. Co z dlužných částek mohl zaplatit zaplatil, ale stále notně zadlužený se vydal do polských lázní Teplice poblíž Jelení Hory. Zde portrétoval místní úředníky, honoraci města i lázeňské hosty. Ti všichni byli štědří, zvláště důstojníci se rádi blýskli před svými milenkami. Dobře se mu dařilo ve Vídni, kde měl dokonce vytvořit voskovou bustu samotného císaře, zájem měl celý císařský dvůr.

Pobyt v Benátkách a práce tam mu přinesly tučné finanční zisky, které mu stačily na veškeré splátky věřitelům včetně hraběte Valdštejna. Z Benátek se chtěl přeplavit do Říma. Loď, na které se měl plavit, však ztroskotala. Schöffel však mezi pasažéry chyběl, neboť krátce před jejím vyplutím onemocněl. Po uzdravení již raději putoval po souši přes Moravu do Rychnova. Cestou získal celou řadu potenciálních odběratelů svého zboží. V Rychnově ho přilákal nový druh podnikání – začal totiž barvit papír. Brzy činnost zanechal, neboť mu chyběla praxe a znalost technologie. Pak se znovu vrhl jinam. Pro turnovského kupce vyráběl lité knoflíky, které leštil a brousil. Výrobky navíc vylepšil nalepováním skleněných, broušených a leštěných plošek. Získané peníze opět vložil do kvalitnější výroby dóziček.

Osud mu však připravil další ránu.V pražské hospodě U Tří kosů mu kdosi vyrobené dózy ukradl. Bez peněž, zklamaný a znechucený se vrátil domů s rozhodnutím, že výrobu pošle k šípku. Znovu ale zasáhl osud. Zčista jasna se objevil Georg Schmith, který mu pomohl s novými technologiemi zdobení tuhou a tzv. šanýrováním. Obchod vzkvétal. O tom svědčí i skutečnost, že vedle dělníků a malířů měl k ruce i tucet úředniků. Schöffelovi dělníci si dokonce troufli na tvarově složitější výrobky, zelenou dostala i výroba prostorově větších krabic s přihrádkami.

Johan Schöffel zemřel 27. 4. 1830. Jeho dědicem se stal syn Karel, který si již dříve s otcovou pomocí zřídil výrobu dóz v jihočeském Miletíně. O Karlovi se tvrdilo, že je geniem plným nápadů, ale také nejrůznějších pošetilostí. Ve své lehkomyslnosti prodal dědictví po otci svému švagrovi K. Hofrichterovi, který měl za manželku jeho sestru Kateřinu. Karel zemřel v chudobě a zapomenutí v pražské nemocnici U Milosrdných bratří.

Na výrobu dóz navázal úspěšně nejen K. Hofrichter, ale i bratr Johana Schöffela Ignác.

Spolu se svými čtyřmi syny se stal významným konkurentem Hofrichterovy rodiny.

Vyrobené dózičky získaly ocenění bronzovou medailí v r.1836 na výstavě v Praze.

Na I. celosvětové průmyslové výstavě v Londýně o několik let později byly stejnou medailí dekorovány výrobky, které vzešly z dílen rodiny Hofrichterů. Je zajimavostí, že do podnikání v oblasti výroby dóz se pustili i další výrobci. Nadprodukce tlačila ceny zboží dolů, klesající mzdy vyvolaly nespokojenost v řadách dělníků i malířů. Ti svoji nespokojenost vyjádřili v roce 1839, kdy se shlukli a ničili soustruhy a další zařízení dílen.

Roku 1872 původní Schöffelova stavba vyhořela, ale za krátký čas došlo k její rekonstrukci. Rychnováci měli od těchto let dilema jak novou továrnu pojmenovávat. Převážná většina ji stále říkala Schöffelova továrna, u řady jiných pak začala nést označení Hofrichterova.

To se však již začal naplňovat čas zániku této typicky rychnovské produkce. Dózy z plechu nebo porcelánu byly podstatně levnější, neboť jejich výroba byla snazší, méně pracná. S blížícím se koncem století produkce ustala. Zůstalo po ní jen několik výrobků. Nejucelenější soubor dóz lze obdivovat v Novém Jablonci v Německu, dvě dózy věnoval rychnovskému městskému muzeu čestný občan města pan G. Műller z Německa.

Na závěr krátce o tom, jak se dózy vyráběly. Základem byla papírová lepenka, která byla odebírána z tzv. rádelské papírny (stávala kdysi na samém okraji Rychnova ve směru na Hodkovice), nebo z papírny v Hanychově. Lepenka byla rozřezána na pásy, jejichž šířka odpovídala výšce zamýšlené dózy. Pásy byly namáčeny ve fermeži, pak natírány klihem a na válcích z těchto pásů byly formovány kroužky. Pak následovalo sušení. Vytvrzené polotovary dostal do rukou soustružník, který je opracoval tak, aby mohly být napasovány na víko a dno. V dalším procesu došlo k opracování povrchu a několikerému nátěru základní barvou a vybroušení na tzv. hladko. Základní nátěr byl překryt barvou a do ní pak nanášeny červené, tzv. mramorové skvrny. Dózy doznaly několika nátěrů laky, jejichž složení bylo tajeno. Výrobky pak už jen čekaly pece, ve kterých došlo k sušení a vytvrzování za poměrně vysokých teplot. V závěru byla pak především víka zdobena perletí, vzácnější kusy stříbrnými plátky, na své si přišli malíři. Bylo to právě malířství, které nedílně doprovázelo výrobu a stalo se pro řadu rychnovských občanů jejich celoživotním povoláním. Ale o malířích a historii rychnovské manufakturní malířské tvorby až někdy příště.

zdroj:https://www.rychnovjbc.cz/johan-schoffel-muz-podnikaveho-srdce/d-3110

Barokní kostel sv. Václava v Rychnově n/N.

Rychnov se již více než 650 let rozkládá na dně prehistorického sopečného jezera na úpatí Jizerských hor. Svou polohou je nástupním místem k turistice jak směrem do Jizerských hor, tak do Českého ráje.Nejvýznamnější památkou je barokní kostel sv. Václava, jehož základní kámen byl položen roku 1704. Ve městě a jeho blízkém okolí najdeme několik barokních křížů, barokní sochu Jana Nepomuckého (naproti budově malé školy) a nejstarší památku ve městě – morový sloup sv. Prokopa z r. 1702. U kostela najdeme pomník obětem násilí ve 20. století a nový pomník ke 100. výročí narození rychnovského krajináře Richarda Felgenhauera byl vystavěn na hřebenové cestě směrem na Kopaninu. Historii rychnovského malířství, nejslavnější období městečka, představuje městské muzeum. Z technických památek stojí za zmínku továrna (původně Getewent) postavená v bažině na dřevěných pilotech. Její podzemí je protkáno systémem kanálů regulujících průtok vod. Stavba byla dokončena v r. 1914. Její výrobu také připomíná komorní expozice v městském muzeu. Druhou technickou památkou, rovněž postavenou na dřevěných pilotech, je železniční viadukt z r. 1857. Obcí prochází Naučná stezka významných národopisců Jany a Josefa V. Scheybalových. Několik jejích zastavení je věnováno místní historii. 

color Fotočas

Nejoblíbenější hospůdka v Rychnově vždy byla a asi je i dosud "BESEDA".