Prosečské pověsti

Čert na Proseči

Jednou byla velmi tuhá zima a někde nad Prosečí se strhl velký šramot. Seběhli se kmotři i kmotřičky a vyzkoumali, že rámus vychází z komína. Hned usoudili, že to tam řádí čert, který se usadil v komíně. Baráčnice byla velmi pobožná a hrozně se čerta polekala, ale jeden soused jí poradil, aby čerta zaříkali. I doběhli pro starou babičku; babka hned přiběhla s nějakou starou knihou, postavila se pod komín a spustila:

"Vodo svěcená, vodo Kristova, vysvoboď nám čerta z komína."

A přitom stále postřikovala komín svěcenou vodou. Z komína se ozýval ještě silnější rámus; usoudili, že se čert zaříkání polekal. Ale najednou se prolomil plech a do síně spadl zajíc, celý černý od sazí, a všecky je hrozně polekal: "Mladej čert, mladej čert!" křičeli a utíkali, co jim nohy stačily. Mysleli, že to je mladý čertík. Zajíc je však venku předhonil a oni poznali svou bláhovost.

Silák v Babidolech

Mezi Prosečej a Rašoukou je oudolí; říkaj tam Babidoly. Byl jednou na Voučíně nad Prosečej silnej muskej, nebál se prej ani čerta. A lidi vypravovali, že v těch Babidolech straší, zrouna u potoka. Jednou se tuhle v baráku sešlo pár sousedu a vykládali si vo babidolským strašidle. Jedny se hamonili, že tam straší a druhý zas né a né, kdepak strašidlo! Chtěli mit istotu, a tak uhodili na toho chlapa. Aby jim nemoch vháť, pojdali mu: "Vem si kladifko a řebik! U vody tam stojí smrk, vraz řebik do smrku, aspoň ti každej uvěří." Foukal hezky vítr, chlap natáh burnus a rovnou k Babidolům. Dyš byl na polách cesty, vohlížel se a záblo ho, že se dal zlákat. Ale nic naplat, popoběch a co by mrk, byl v Babidolech. Chytil kladifko, chytil řebik a jak tluče, tak tluče - v ty rychlosti si ani neušim a přikřáp si šos ke smrku. Skočí, že pomaže domu, ale co to! Někdo ho drží za šos, někdo ho drží za kabát. Jéhy, pomyslel si, uš sem f tom, už mě má, a chudák se cuká, co má síly. Ale šos i kabát držely fest. Ráno dou - a von tam lejžel načisto mrtvej. (K.Paulů, IV.roč.)

O vodníkovi u Proseče

U Šouflánu na Kroužkách prý kdysi sídlil vodník. Staří lidé o něm ještě vypravují pověst. Když byly ještě lesy panské a někteří lidé si nemohli koupit dříví, chodili si vyhledávati do lesů souše, které potom odtáhli domů. Tak také jednou šlo několik mužů do Šouflánu podřezat vyhlédnutou souši. Počali ji podřezávati a pak ji chtěli zváhnouti k zemi. Ale běda! Souše stála jako by nic. Jeden muž se podíval do snětí a víte, kdo tam seděl? Vodník! Muži měli strach a utekli domů. Do Šouflánu se potom lidé báli. (J.Šrýtrová, IV.roč.).

Konec roboty na Proseči

Prosečtí byli rozděleni na dvě části. Polovice chodila do Domáslavic a ostatní do Starého Dubu. Větší sedláci museli i s potahem, ostatní s lopatami, s motykami i s jiným nářadím. Můj pradědeček byl u dvora mladším. Na robotu nemusel, ale musel "přicmrdovat" u dvora. Ještě dodnes říkají u nás "U mlačiku". Ten den, když byla robota zrušena, jel právě okolo dvora nějaký sedlák s potahem. Ze dvora vyběhl rychtář a rovnou k sedlákovi - nesl listinu od direktora, kam má kdo jeti. Ale co sedlák! Vzal listinu, zamazal si prst v kolomazi a udělal na "lejstru" kříž: "To už dnes neplatí". Rychtář hned běží k direktorovi a dráb vysázel sedlákovi pětadvacet. Ale robota byla doopravdy zrušena - snad to byl poslední trest. (J. Beneš, II.roč.)

Zlý duch na světelském hřbitově

Dyš se stavěla skrz Sjetlou silnice, museli kasirovať starej krchou. Co tak chvíli kopaj, najednou přídou na truhlu. Tady ji vodeuřou, koukaj, a propětran, von tam na nebožtíchovejch prsách zkroucenej hat jako honná slamenice. Ten vám moch bejt kolik metru dlouhej.

Ty kopáči, co tam byli, ty se ho strašně lekli a jeden utikal pro faráře. Farář příde, chvíli se tak kouká a povidá: "Ten neboštik, to byl za živa móc velkej říšník a ten hat, co tu lejží, to je jeho zlej duch. Vy tu truhlu vemte a hesky tiše zas zakopejte. Zabit ho nesmíme. To by byla třeby celá Sjetlá nešťastná".

Kopáči milýho hada vzali a i s truhlou zakopali. Proseckej rychtář, co byl Kopšu strejček, ten si nechal kuli tomu vyzdiť kryptu, aby na něj takovej hat nepřišel. A ta krypta, to byla první krypta tamhle na novým sjetelským krchouje. (J. Vajsejtl, IV.roč.)

Předchozí texty jsou součástí Sborníku slohových prací žákovských z Českého ráje "Dětskýma očima" od Františka Křeliny, vydáno roku 1934.

O vodnících na Proseči

"Tak tu byl f Padouchově jeden dědeček, starej uš, a dycky nosil ňáký vobili, asi věrtel, a dyž přišel támhle doprostřed mezi lesy na louku, tak tam byla taková vrba stará a po tou vrbou byla taková malá studánka; a jak tam přišel ten dědeček s tim pytlem, tak uš mněl hastrmana na pytli, uš nemoch s fleku - tůze těškej! "Prosim tě, jen mně pust, anebo bych tu zahynul!" A to slovo řek, už byl pytel lechkej a uš moch utikať domu. Vodník!"

"Muj otec, dyž byl malej chlapec, pás dobytek v Babidolech. Jednou dyš hnal Žikšovou stráněj nahoru, viděl že na smrku se houpal malej chlapeček a křičel na děti: "Phote sem, phote sem, já vás thaky pohoupám." Měl červenou čepičku, zelenej kabátek a u kalhot měl řemínky celý ucouraný. Stará Maťouka (z čp.13) ho taky viděla".

"Na Proseči "ve mlejnku" (čp.12) mněli hastrmana na peci. Často prosil vo žičku vodu. Dyby mu ji byli dali, tak by byl utek a všecky je utopil, ale že mu ji nedali, tak nemoch"

O skalce pod Blátem

"F Padouchově ve stavení (nyní u Vebrů nad lomem Basou) byli štyry synové. A jeden šel, mněl ňákou holku v Javorniku - a byl velkej mrás. Byl to voják. A dyž tak tam přišel, tam u ty skalky (pod čp. 4 v Blátě), přilít vlk a jak mněl šauli f pošvě, tak tu šauli zal a zasekal ho a zapomněl tu šauli vopucovať a strčil i do ty pošvě a vona zmrzla. A teť přilít druhej vlk a ten chtěl šauli vytáhnouť a ta byla zamrzlá, tak ho vlk rostrhal na samý kousky. A ty ho hledali a domu víc nepřišel, aš ho tu našli ve sněhu roskousanýho."

Dvě o hastrmanovi

"Proseckej mynář handloval f přízi a nosil ji do Němec. Dycky dyž přišel k rybniku, skočil mu hastrman na uzel a von se s ním musel dříť a nýsť ho aš k Bínom (Proseč čp. 45). Hastrman se mu ždycky poškleboval: "Teď ses mně nanes! Teď ses mně nanes!" Mynář si s ním radu nevěděl a tu nědo mu poradil, aby si vzal sebou, aš pude do Němec s přízej, topinku. Milej mynář to taky tak udělal a topinku si sebou vzal. Hastrman uš neměl na něj moc, ale přeci ešte za nim pokřikoval: Tys dvakrát pečenej chleba jed! "Tys dvakrát pečenej chleba jed!" Vot ty doby měl pokoj."

"Moje sestřenice (Marie Lanková z čp. 100) jednou byla s holkama v Starým Dubě na pouti. Po cestě domu, dyž přicházely vod Šouflánu k potoku, viděj, že na láuce sedí chlapeček a sešívá si botu. Holky hned vědaly, gdo to je a radily se, jak se dostať přes láuku. Přeskočit potok nemohly, byl tenkrát ešte širokej a jinej láuky tam nebylo. A tu jedna bějžela napřed a milýho chlapce schodila do vody. Holky hned za ni, přeběhly láuku a utíkaly k Podjouklovu. To byla smělosť! Jak přiběhly k Podjouklovu, kerej tenkrát byl věčí a stromy v něm starší a věči, strhnul se takovej velkej vítr, že se stromy vohejbaly a praskaly. Holky veďaly, gdo poslal ten vítr."

O lesní panně

"To bylo staveni na Sjetlý (Světlá p.J.) u Matějáku (rodiště Petra Mužáka - chotě K. Světlé). Tak se syn ženil a vzal si lesní ženu. A když bylo žíto zelený a začalo mít zrníčko, tak vona zjednala sekáči. A von nebyl hospodář doma, byl na vojně. Tak fšecky lidi se smáli, že poručila sekať žíto. A musli! A žíto nechala uschnouť a svázať a do stodoli vodvísť. A lidi si mysleli, co bude muž řikať, aš příde domů. A přišla tůze velká bouřka, že nebylo pameti taková, a že šechno roztlouklo, nevostalo ani snět na stromně a vobili bylo čistě zatlučený do zeme. A dyž přišel muž domu, tak mu to povidali, že dala posekať žíto. A teťky začala mlátiť a žíto tůze sypalo a bylo moc pěkný a nic mu nebylo. A pak se něco neschodli spolu a von i votpovědaľ, že je taková potvora a vona se stratila a víc nepřišla. Pokut u něj byla mněli fšeho dost".

Koňská noha

"A pak zasej tam mněli tak ta mládeš takovou schůzi, a to víte, že mládeš si dělá čertovinu! A taky to bylo v zejmně. A dyž byli takový rozveselený fšechny, vokno se vodevřelo samo a vlítla tam konská noha a furt se ta noha hejbala. Tak vlezli pot postel, gdo moch a hodili na sebe polici a lejželi jako mrtvý. A ráno dyž byl deň vokno bylo zauřený a noha byla pryč."

"Jednou zas byl takovej baráček na Proseči naproti zvonici a tak tam byla taková stará babička, moc stará, asi přez devadesát roků. A umřela. A dyž se třetí deň scházeli na funus, tak si f truhle sedla. A teť eště byla rok živa a nemluvila, jen pila vodu."

O Švédech

"Byla válka, dyš tu byli Švejdi. Pod Blátem k Javorníku na louce dole vedle Chlumu tam bylo takový houšti, že se do něj lidi uskakovali. A ty Švejdi na každýho křičili: Pote ven, Švejdi uš sou pryč! A vo svatým Duše bylo f kostele pět lidi."

"F Domaslavicich (mlýn) uvázali u kola jednu ženckou, babičku starou, kerá samotná zustala doma, ke kolu (mlýnskému) a spustili mlejn a byla pryč."

"Muj pradědeček eště vypravoval, že na polech našel fajfku v zubech, kerý ji držely - to byl ňákej oficír - a šauli, a ta přišla sem, eště s ní ďál louče ke svícení."

Bludičky

"To šel jednou nákej muskej vod Hodek k Roztanum. Tam co je teď pasecká škola, bejvaly bludičky a ty ho zavedly aš pod Vosečnu. Von uš byl spitomnělej a uš začalo svítat, když se spamatoval."

"Světlušky ty chodily z Pěkný louky po Křižouce k Podjouklovu a zpátky. Vypadalo to jako klubko. Dyž si potancovali, tak se stratily. Mý sme na ně koukali voknem."(Anna Fantová, výměnkářka z čp. 116 v Proseči)

Štvaní a divoženky

"Jeden drevar, starej Antonin, ten eště takový znameni na krči (pařez) dyš uříz strom. Jednou jsem se ho ptala: "Strejčku proč tohle děláte? A to víš holka to je pro ochranu. Dyš by jak někomu chtěli ublížiť divoženky nebo štvaní, tak ten krč je ochranou. Pak uš na něj nemaj moc."

"U Machovej skály na Pláních byla lesní žena. Říkala, že na tý skále vyroste jedle a až ta jedle vyroste, gdo bude z těch prken mít kolíbku, ten že tam najde poklat."

"V Ještědě u Červenýho kamena u Drajšláku chodila taky lesní žena. V pravý poledne přišla často k dřevákum, co tam ďáli dříví, a sedla si k nim na pařes. Neuďála jim nikdy nic."

Předchozí texty jsou z vyprávění Barbory Jáčové ze samoty Bláto (Javorník čp. 34) narozené roku 1841 a Kateřiny Čihákové výměnkářky z čp. 36 v Proseči pod Ještědem narozené roku 1853. Zaznamenal učitel Václav Havel ve vlastivědném sborníku českého severu: Od Ještěda k Troskám vydaného roku 1926-1927.

zdroj: https://www.ppj.cz/prosecske-povesti