aktualizováno • 24. 3. 2024 7:05

Právě před 111 lety se v Krkonoších odehrálo slavné neštěstí. Kvůli náhlé změně počasí při náročném závodě zahynuli známý lyžař Bohumil Hanč a jeho přítel Václav Vrbata. Seznam Zprávy zmapovaly historii tragédie i trasu závodu.

Bylo Velikonoční pondělí, 24. března roku 1913. Namísto počátků jara však na vrcholcích Krkonoš zuřila sněhová bouře doprovázená mlhou. Ještě ráno bylo docela pěkně a teplo, nečekaně se však s plnou silou vrátilo drsné arktické počasí.

Navzdory nebezpečí do vánice z Labské boudy vyrazili na lyžích tři muži. Každý na vlastní pěst pátral po Bohumilu Hančovi, posledním účastníkovi lyžařského závodu na 50 kilometrů, který jako jediný zůstal i přes zimu a vichřici na trati a dlouho se nevracel.

Při ranních osmi stupních nad nulou závodníci vyjeli na trať jen v košilích. Během postupného zhoršení počasí všichni kromě Hanče odstoupili. Úspěšný český lyžař to však zřejmě nevěděl a tvrdošíjně pokračoval v závodě. Kvůli extrémním podmínkám se pro něj změnil v boj o přežití.

Trasa závodu na 50 kilometrů

Závod v tragický den 24. března 1913 začínal na Labské boudě. Podle Věstníku Krkonošského, Hančova čísla, vedla trasa přes Martinovu boudu, Vysoké kolo, Violík a Sokolník k Jínonoši a Nové Slezské boudě.

Dále pak k Vosecké boudě, zpět na hřeben k Tvarožníku a přes Sokolník k České budce. Odtud pak k Harrachovým kamenům, na Zlaté návrší a zpět na Labskou boudu.

Závod měl nejméně dvě kola a trasa se pravděpodobně v jednotlivých kolech měnila.

Trasu už dnes není možné přesně zopakovat, protože její části vedou veřejnosti nepřístupnými částmi národního parku.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-hanc-a-vrbata-tragedie-mapa-228284

Bohumil Hanč (19. listopadu 1886 na Benecku – 24. března 1913 Labská bouda v Krkonoších) byl český sportovec, lyžař, běžec na lyžích. Tragicky zahynul během mezinárodního závodu v běhu na lyžích na 50 kilometrů na hřebenech Krkonoš společně se svým přítelem Václavem Vrbatou o Velikonocích roku 1913, když se náhle extrémně zhoršilo počasí.

1907–1913

Dne 24. února 1907 získal svůj první titul z mistrovství zemí Koruny české v běhu na lyžích na 50 km. Šlo o teprve o druhý ročník mistrovského závodu. Druhý byl tehdy Emmerich Rath a třetí Josef Mejvald. Od té chvíle mohl užívat titul Mistr lyžař. Hanč získal mistrovský titul i v následujících letech 1908 a 1909. Potom musel na vojnu – sloužil jako četař v Sarajevu, v císařské armádě. Spolu s ním sloužil i krajan Václav Vrbata, se kterým se znal už ze Sokola a během vojenské služby se stali blízkými přáteli. Po vojně se oženil a se ženou Slavěnou (vlastním jménem Jaroslava *11.5.1890, +15.7.1940) čekal syna Bohumila (*3. května 1913, +26. března 1985).

Osudný závod

Dne 24. března 1913 se konal 8. ročník padesátikilometrového mistrovského závodu v běhu na lyžích. Hanč v této sezóně dosáhl několika vítězství, a přestože manželce (tou dobou těhotné) slíbil skončit se závoděním, chtěl se ještě naposledy zúčastnit mistrovského závodu a z jejich nového domova v Hrabačově (nyní část Jilemnice) doslova utekl. Na závod pozval i Vrbatu, aby viděl jeho vítězství na královské trati.

Závod odstartoval v 7:10 od Labské boudy směrem k Martinovce. Teplota dosahovala mimořádně vysokých 8 °C, a proto všech 6 závodníků vyjelo na trať jen v košilích, bez čepic a rukavic. Hanč se krátce po startu ujal vedení. V 7:55 začalo pršet, u Sněžných jam šel do vedení Karel Jarolímek a u Vosecké boudy Oswald Bartel. U Violíku, před odbočkou k prameni Labe, se do čela vrátil Hanč a od té doby ho už nikdo nepředstihl. V 9:00 se výrazně ochladilo a déšť se změnil ve sněžení. Rath a Jarolímek vzdali kvůli odřeninám na nohou. Trasa pokračovala k Harrachovým kamenům, doleva na Zlaté návrší a odtud zpátky k Labské boudě, kde končilo první kolo.

V 10:20 došlo k dalšímu zvratu počasí, přišla vichřice a hustý mokrý sníh. U Vysokého kola vzdal dosud třetí Bartel a o něco později i druhý Josef Feistauer a poslední Josef Scheiner. Hanč zůstal na trati sám, ale neměl o tom ani tušení. U Nové Slezské boudy mu traťový komisař Kamil V. Muttich, akademický malíř a mj. autor němých značek Krkonoš, podal citrón a rukavice. U Violíku, v 11:52, už další traťový komisař Vladimír Záboj Vaina (pozdější první předseda Horské služby v Krkonoších) věděl, že za Hančem už hodinu nikdo další neprojel, a snažil se proto Mistra zastavit voláním a máváním. Ten ale v silné vichřici nerozuměl Vainovu volání a jeho mávání si zřejmě vysvětlil jako upozornění na směr trati. Na Vainu jenom mávl a pokračoval dál, směrem na Zlaté návrší. Tam, zcela zmožený mrazem, potkal v mlze svého přítele Vrbatu, který mu oddaně navlékl svůj kabát a čepici. Hanč pokračoval k Labské boudě a Vrbata začal sjíždět k Mísečkám, ale po chvíli se kvůli obavám o Hanče vrátil na hřeben a snažil se ho najít a pomoci mu.

Ve 13:15 se Rath, Jarolímek a rozhodčí Fischer vydali z Labské boudy hledat Hanče. Každý vyjel jiným směrem. Ve 13:45 našel Rath Hanče v mlze pod Zlatým návrším, ležícího, naprosto vysíleného, ale stále živého. Podařilo se mu ho odtáhnout asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči, vrátil se pro své lyže a vyrazil pro pomoc do Labské boudy. Hanče pak na saních dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel na selhání srdce.

Vrbata mezitím objevil Hančovy ve sněhu zapíchnuté lyže a snažil se přítele v okolí najít, ale marně. Byl nalezen o něco později na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším, které se dnes na jeho počest nazývá Vrbatovo návrší.

Pomníky

Tragickou událost dnes připomínají dva pomníky:

• Hančův pomník (50°45′30″ s. š., 15°32′40″ v. d.) na červené turistické značce mezi Vrbatovou a Labskou boudou. V těchto místech zanechal vysílený Emerich Rath polomrtvého Bohumila Hanče. Na desce je místo jména Bohumil "mistr".
• Mohyla Hanče a Vrbaty (50°45′8″ s. š., 15°32′52″ v. d.) na Vrbatově návrší na červené turistické značce mezi Vrbatovou boudou a Harrachovými kameny. V těchto místech byl nalezen umrzlý Václav Vrbata.

zdroj: Wikipedia

Václav Vrbata (11. října 1885 Kruh (okres Semily) – 24. března 1913 Vrbatovo návrší v Krkonoších) byl český lyžař a přítel Bohumila Hanče. Znal se s ním ze Sokola a také z vojenské služby – sloužili spolu v Sarajevu v císařské armádě a stali se blízkými přáteli. Oba tragicky zahynuli během závodu v běhu na lyžích na hřebenech Krkonoš, když se náhle extrémně zhoršilo počasí.

Dne 24. března 1913 se konal 8. ročník padesátikilometrového mezinárodního mistrovského závodu v běhu na lyžích. Hanč v této sezóně dosáhl několika vítězství a přítele Vrbatu na závod pozval, aby viděl jeho vítězství na královské trati. Závod odstartoval v 7:10 od Labské boudy směrem k Martinovce. Teplota dosahovala mimořádně vysokých 8 °C, a proto všech šest závodníků vyjelo na trať jen v košilích, bez čepic a rukavic. Kolem osmé hodiny se počasí zkazilo a začalo pršet, o hodinu později se výrazně ochladilo a déšť se změnil ve sněžení. Po desáté hodině přišla vichřice a padal hustý mokrý sníh. Kvůli počasí postupně vzdali všichni závodníci kromě Hanče, který netušil, že jede sám.

Na Zlatém návrší zcela zmoženého Hanče potkal v mlze Václav Vrbata, který mu obětavě navlékl svůj kabát a čepici, aby ho zachránil před umrznutím. Hanč pokračoval k Labské boudě a Vrbata začal sjíždět k Mísečkám, ale po chvíli se kvůli obavám o Hanče vrátil na hřeben a snažil se ho najít a pomoci mu. Po nějaké době objevil Hančovy ve sněhu zapíchnuté lyže, ale samotného Hanče hledal marně. Toho totiž mezitím našel Emerich Rath, další z účastníků závodu. Naprosto vysíleného Hanče odtáhl asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči a vyrazil pro pomoc. Hanče pak společnými silami dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel na selhání srdce.

Zhruba ve stejnou dobu byl na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším nalezen zmrzlý Vrbata. Toto návrší se dnes na jeho počest nazývá Vrbatovo návrší a nedaleká turistická chata se jmenuje Vrbatova.

zdroj: Wikipedia

66 let lyžařem: německý Čech Emerich Rath

Jméno Emerich Rath se začalo nořit z hlubin zapomnění i díky novému filmu Poslední závod. Mimořádná osobnost, která se za ním skrývá, patří na první stránky dějin lyžování v českých zemích. Vydejme se proto na dobrodružnou túru přes dálku větší než století, do východočeského Broumova, poetického městečka s barokním klášterem benediktinů. Tam se v roce 1893, jako desetiletý žák tamní obecné školy, Emerich Rath poprvé sklouznul na ski.

Lyže to ještě vpravdě nebyly, snad dětské dužky. Rath už v těchto letech uměl bruslit a plavat. O tři roky později je obdarován starším přítelem, studujícím ve Vídni, přepychovými bukovými thonetkami – teď už je ve třinácti skijákem se vším všudy. Vázání měl jen rákosové bez svorek, s prstním řemenem, protaženým dlabanou lyží. Měřily 190 cm. Český Němec E. Rath vzpomíná, jak urputně jezdil jako samouk se zápalem kluka a podnikal první výlety k hranicím s Pruskem. Odrážel se jednou předlouhou bambusovou holí. Zastavoval se jakýmsi záhadným švihem, telemarku podobným, který sám, jak se vyznal ve svých abrahámovinách, vynalezl. Prudké stráně sjížděl střelou (šusem), podotýkaje, že dnes by jezdil opatrněji. Pravidelně přijížděl domů promáchaný od výmazů; nakonec mu otec, povoláním švec, ski zabavil. Zakrátko táta synovi lyže vrátil po logické výmluvě Emerichově, že na nich bude dřív ve škole. Ale hned první den přijel pozdě, poněvadž se do kopečka stále vracel.

Mládí v Praze

Jinošská léta ho viděla v Praze, kde ho 5. listopadu 1883 křtili u svatého Apolináře vltavskou vodou, učit se kupeckému řemeslu. Tady začal s atletikou a fotbalem a v roce 1902 měl zase příležitost si na vypůjčených lyžích zajet z Brandýsa po silnici do Karlína. V průběhu 25km jízdy to pro většinu náhodných přihlížejících byla velká podívaná. Jiný, větší výlet, o 4 sezóny později, uskutečnil Emerich z Hronova do Broumova. O rok později se u předsedy Českého ski klubu Josefa Rösslera Ořovského přihlásil na XII. Mezinárodní závody ve Vysokém. Přesně to bylo v neděli 27. ledna 1907. Světe div se: samouk, příležitostný lyžař a závodnický elév E. Rath dojíždí v Mistrovství zemí Koruny české na 10 000 m druhý, těsně za mistrem Hančem, a stejného umístění dosahuje v překážkovém závodě o Dieskauův štít na distanci 2 000 m. Jelikož Rath do té doby nezávodil, a tudíž ještě neměl na kontě žádné vítězství, platil podle tehdejších pravidel za juniora (bylo mu 24 let). V této kategorii ve Vysokém na 1 000 m zvítězil v čase 7.04 min. Startoval tehdy v jednom dni na třech obtížných závodních tratích.

Sám k tomu dodal: "Díky mé atletické průpravě jsem byl dobrý na běh a vyrovnal jsem technické nedostatky lyžaření houževnatostí. Jel jsem na turistických lyžích 7,5 cm širokých na bačkorové balatě. Hole jsem měl podvojné, jasanové, daly se složit pro jízdu ze svahu, zvanou na koštěti. Jen Hanč jel tenkrát ve Vysokém ještě s jednou dlouhou holí bambusovou.

Hokejový reprezentant

Úvodní zpověď lyžařova poodhrnula oponu nad časy dávno minulými a přiblížila osobnost, klestící cestu sportu u nás, ač sama národnosti německé. Kráčejme po její cestě do doby průkopníků, kdy všechno ve sportu stávalo se poprvé. Sokolský příměr, vyřčený generaci před Rathovým narozením, "pěstovat sílu těla mužného, aby zakrnělé a zeslabené plémě věku komtoárů a kanceláří tělocvikem se opět zotavilo a zesílilo; aby rovnalo se víc oněm svěžím, krásným mužům, kteří měřili své síly na kolbišti olympijském" naplnil Emerich podvědomě svou posedlostí sportem. Sporty zimní, snad s výjimkou krasobruslení, okusil snad všechny. Začalo to v Broumově, kdy kluštil na kůslích (bruslil) už v sedmi letech. Na bruslařských dovednostech stavěl jako hráč kanadského hokeje, kdy v Berlíně v letech 1912 a 1926 startoval i za české reprezentační družstvo. Ve slavném mužstvu Charlottenburgu bojoval o mistrovství Rakouska; skončil s ním jako vicemistr. Hrál i v týmu Sparty. Ještě předtím, než praktikoval lední, hrál i bandy – pozemní hokej.

Rychlobruslař, bobista, sjezdař

Rathovi je jedenadvacet let a na bubenečské dráze vyhrává na 1 000 m distanci juniorku v rychlobruslení. Učil se u bratrů Potůčků, nestorů a mistrů země z 90. let předminulého století, vážných soupeřů výborného bruslaře J. R. Ořovského. V roce Rathova prvních rychlobruslařských klání, psal se rok 1904, prohrál s šampionem Nedvědem, kterému po 28 letech (kdy Rathovi táhne na padesát) v Praze na stejné trati porážku oplatil! Vzhledem k tomu, že kilometr je v rychlobruslení považován za dlouhý sprint, je závodění starých pánů Ratha a Nedvěda úžasné. Oba patří do kategorie "starých nezmarů". Plejáda výčtu zimních sportů nekončí, Rath i díky své hmotnosti 100 kg – často závodí na dvou- a čtyřsedadlových bobech v Bavorsku, Tyrolích a Dolomitech. Nevyhýbá se ani počátkům sjezdových soutěží, po velké válce se usadil v Bolzanu a startoval na sjezdovkách v Meranu, Clavieres a v Arlbergu si zajel slavný Mairennen.

Chodec, maratonec… krasavec!

Tím však výčet závodně okoštovaných sportů jen začíná. Rath byl skvělým lehkým atletem, a pokud si jeho osobáky promítneme do tabulek, neměl by daleko do vícebojařské špičky. Přes svoji vysokou hmotnost byl dostatečně výbušný, rychlý i obratný. Přesto vytrvalecké disciplíny – chůze a maratón, patřily k jeho nejoblíbenějším. Byl mistrem Čech a utvořil rekord v chůzi na trati Praha – Brandýs. Tento závod vyhrál čtyřikrát. V chodeckém maratonu Liberec – Ústí n. L. (108 km) zvítězil s náskokem celé hodiny před nejbližším závodníkem; čas Emerichův byl 12 h 27 min. V roce 1904 je třetí na Běchovicích (10 km). Nejlepší výsledek v maratonu zaznamenal v Berlíně v roce 1907, kdy zvítězil v tehdy parádním čase 2 h 55 minut. Londýnské LOH mají ve výsledcích Ratha na 25. místě, o čtyři roky později je na olympiádě ve Stockholmu ve stejné disciplíně 33. Na obou hrách startoval v dresu Rakouska. Často vypráví o kuriózním finiši chodeckého závodu ve Frankfurtu n. M. na 100 km. Na stadionu došel do cíle s proslulým Wilhelmem v mrtvém závodě. Hodinu po skončení vyhlásili rozhodčí souboj obou vítězů na 1 atletický ovál – o pár centimetrů vítězí specialista Wilhelm a Rath, už pokolikáté, bere 2. místo. A to v atletice vůbec nepatřil k pomalým – 400 m uměl za 55 vteřin, o tyči dokázal 310 cm (o 8 let později byl nejlepší u nás evidovaný výkon 320 cm!), diskem házel 36 m, koulí vrhal 11 m, do výšky skáče 162 cm; všechny tyto výkony zapisoval do roku 1915, po válce už závodil ve třídě starších. Ta se vypisovala pro pány nad 35 let věku. Připomeňme ještě skvělý čas na trase Wroclav – Broumov (100 km), kterou zdolal za 11 hodin. A jsme u disciplíny vojenské, dnes branné; tehdy se závodilo v chůzi na 50 km s téměř 30kg zátěží. Vrcholný podnik, jakési mistrovství, vyhrál Rath jedenáctkrát v řadě. V roce 1909 v této disciplíně ustanovil rekord 6 hodin 13 minut. O tom, jak v cíli furiantsky reagoval, referuje SNOW v jednom z loňských čísel. Šampión Rath měl exkluzívních kousků povícero, dokonce se zúčastnil soutěže mužské krásy, tady mezi 150 muži obsadil pódium, vyhlásili ho na 6. místě.

Rathovy taškařice I.

Těsně předtím, než se Emerich Rath osamostatnil jako obchodník, došlo v Praze na Žižkově k nevídané exhibici. LZK Praha uspořádal přímo v hlavním městě Republiky československé závody ve skoku na lyžích. Bylo to v sezóně, kdy norský skokan Sigmund Ruud, přezdívaný Bolan, se v Zakopaném stal mistrem světa. LZK tehdy budoucího mistra světa angažoval jako trenéra a poradce pro klasické lyžařské závody v Praze. Jakpak by ne – toho roku byl předsedou Svazu lyžařů a zároveň i LZK, současně starostou ČOS dr. Južík Scheiner, který si grandiózní gesto s povoláním hvězdného Nora do Čech mohl dovolit. Běžecké závody se konaly na Mrázovce. Skokanské byly 10. února a pro obrovský divácký ohlas i o 14 dní později, 24. února 1929 na Žižkově. Můstek stál s rozjezdem z hrany sokolského cvičiště na Vítkově s dojezdem na terase nad Severní dráhou. Nedaleko stála tělocvična Sokola Karlín s tehdy čiperným lyžařským odborem. 29 skokanů ze 3 klubů čítala startovní listina; chybět nemohl Emerich Rath, tehdy šestačtyřicetiletý, aplikující v letu nad dopadem širokou stopu. Hned po odrazu z hrany stolu roztáhl nohy (vynález V stylu?). Ruud mu poradil, aby si nohy nad kotníky na nájezdu sepnul gumovým pásem. Rada nepočítala s extrémními silovými dispozicemi Rathovými; po odrazu pás praskl. Co by se dělo, kdyby řemen vydržel při tehdy striktně dodržovaném telemarském doskoku, nelze domyslet – dojezd můstku pod Vítkovem byl totiž krátký a lyžaři, kteří brzdili pozdě, spadli z terasy na svah nad železnicí.

Zápasník, boxer, ragbista

V Německu, kde dlouho pracoval, doposud archivují jeho nečekané výsledky v těžké atletice. Denně tvrdě posiloval s břemeny, možná u vědomí své kondice si neodpustil dlouhotrvající zápas s mistrem Berlína v těžké váze. Klasický zápas skončil plichtou a přinesl lyžařovi a maratónci Rathovi velké ovace publika. A když už zápasil s profíkem, proč to nezkusit v boxu? Neuvěřitelné! V roce 1912 se příležitostný rychlobruslař Emerich Rath stává boxerským šampiónem Německa v těžké váze! Pár týdnů poté ještě v Hamburku ve vyzývacím mači poráží mistra anglických kolonií na body.
Jako borec, tělocvičnými životopisci označovaný za sportsmana s nádherně vypracovaným svalstvem si troufne i na rugby, které hraje za Berliner Sportclub.

Plavec, kajakář… a polyglot

Sníh a led ve skupenství tekutém učaroval Rathovi jakbysmet. Jako školáček v Broumově plave, jako statný junák startuje v plaveckém závodě napříč Prahou. V celoživotní Rathově lásce trampingu nesmí chybět loď. Začínal klasickou veslařinou, v roce 1903 je členem pražského klubu Regata, o rok později strokuje čtyřku a vítězí se svou posádkou v Drážďanech. V Berlíně vesluje na slavné osmě Hellas, šňůra vítězství na ní hovoří za vše. Z veslice do kanoe – to byl životní přestup skauta z Luk pod Medníkem. V cizině je oslavován za pionýrské sjezdy na kajaku – v jedenadvacátém roce, kdy už mu pomalu táhne čtyřicítka, sjíždí po Adiži a Pádu do Benátek. Jeho splutí Tibery z Citta di Castello do Říma po dosud nesjízdné, divoké a nepřístupné řece bylo osobním triumfem vášnivého sportovce. Tento výkon přinesl do jeho sbírky dantesů, medailí a čestných cen diplom římských veslařů. Jsme-li u cen, měl jich na kontě v sedmém deceniu života půl tisícovky. Na řekách jsou zaznamenány i numerické hodnoty jeho výkonů – z Pasova do Vídně za 24 hodin, výlet na kajaku na letní olympijské hry 1924 do Paříže měřil po Seině ze Saint Colombes do hlavního města Francie 360 km. V kanoistice funkcionařil, byl prvním mezinárodním tajemníkem Svazu kanoistiky. Ano, takovou funkci si mohl lehce střihnout, ovládal francouzštinu, angličtinu, italštinu, němčinu, polštinu, ruštinu, češtinu a učil se španělsky! Kdo z našich současných vrcholných sportovních funkcionářů je jazykově vybaven jako pražský obchodní příručí a pozdější broumovský bezdomovec?

Rathovy taškařice II.

O rok dříve, při ZOH ve Svatém Mořici, si hřmotný Rath neodpustil jinou, z dnešního pohledu taškařici. Tehdy to však zamýšlel vážně. Olympijských her se účastnila československá vojenská hlídka v ukázkovém závodě. Ten probíhal na trati o délce 30 km, cílový čas okolo 4 hodin. Emerich se na OH vydal jako divák, na ski se s batohem vydrápal na nejvyšší bod trati do výšky 2 850 m n. m., vytáhl gramofon na kliku a hochům zahrál, aby je povzbudil! Která skladba to byla, neprozradil…

Tenista, horolezec… a vegetarián

Leč zacouvejme zpět do luhů sportovních. Byl zarputilým hráčem tenisu, vždyť šikovné ruce uplatnil už v atletice, hokeji, boxu, zápase a k tomu přidejme další výsostný sport – horolezectví. Domácím eldorádem mu bylo Česko-saské Švýcarsko; v pražské Šárce je prvolezcem skalního komínu, který tak nese jeho jméno. Vysokohorskému lezení věnoval řadu sezón v Alpách. V nich, jako vojenského instruktora lyžování, převeleného z Krakova, ho čekaly i horké chvilky. Vyvázl jako alpinista a skiják ze šlamastyk všelijakých – v Collbriconu, Ortlesu, Marmolatě. Podařilo se mu obratně se vyhnout obřímu lavinovému sesuvu, který ale současně pohřbil 350 jeho druhů ve zbrani v časech světové vojny.

Skaut, tramp, sportovec a rekordman Rath byl od puberty ortodoxním vegetariánem, tento životní styl lakonicky zdůvodnil etikou a příměrem: "Nechci, aby se pro mou stravu zabíjela zvířata, a maso jsme doma měli jen v neděli a stejně mi nechutnalo."

Dobrodinec, vyvrhel, bezdomovec

Obchod se sportovními a trampskými potřebami si otevřel na začátku třicátých let. V jeho skladu za 2. světové války ukrýval Borise Efenbergera, německého žida. Po válce se Borisovi otevřel západ, přesto ho Rathovi ještě hodnou chvíli podporovali finančně. Jak širokou měl Emerich hruď, tak široké měl srdce. Tak vzácné a odvážné charaktery často poškodí přízeň mocných. To potkalo i Ratha, kterému soudruzi na začátku 50. let obchod zabavili kvůli propagaci amerikanizmu a na rok ho posadili do basy. Po návratu z vězení mu byl přiznán ten nejnižší důchod, bral 370 korun československých. Živil se pak všelijak – brigádami, fyzickou prací, prodejem drobného majetku a sbírkových předmětů, přednášel ve školách. 4. prosince 1959, to je Rathovi 76 roků, píše do Jilemnice lyžařskému známému: "Milý příteli! Na Jestřábích boudách byl jsem pouze 4 dni, neb tam nebyli již hosti a jsem od 1. července na Luční boudě, dnes moderní hotel, kde pracuji, co požadují, strava výborná a hojná a platím pouze 6,- Kč denně a 10,- Kč za celý měsíc byt. Začal jsem již svoji 63. lyžařskou sezónu. Jsem zdráv, bylo mi 5. listopadu šestasedmdesát a vesele kráčím do 77. Srdečně Tě zdraví E. Rath."

Místo dobrodružství domov důchodců

Na konci své sportovní kariéry plánoval Rath další z fyzických, náročných testů nezdolného organizmu. Opakoval si italštinu, chtěje jet v létě 1960 do Říma na olympiádu na kole se stanem a spacákem. Cestou zpět zamýšlel pořádat přednášky o hrách ve Švýcarech, Německu a Rakousku. Bohužel měl za sebou flastřík a roční vězení, a to režim nezapomínal. Rathovi nedal výjezdní doložku, což on nedovedl pochopit. Fiasko ojedinělého plánu mělo překrýt umístění E. Ratha do Domova důchodců u Benešova. Tam se mu hrubě nelíbilo, zanedlouho se stěhuje k bratranci do Broumova. Tam se hrotily spory, Rath byt opouští, píše se konec léta 1962. Spí na lavičkách, myje se v kašně na broumovském rynku. Je zanedbaný, zarostlý, připomíná podivína. Před půlstoletím žití ve stylu bezdomovce myslitelné nebylo. Čacká esenbácká hlídka odváží počátkem září Ratha do Domova důchodců ve Stárkově u Police nad Metují. O pár měsíců později, tři dny před Štědrým dnem 1962, umírá na následky infarktu v nemocnici v Broumově. Na návrh svých obdivovatelů a krajanů z Mikroregionu Stěnava byl olympionik a vegetarián Emerich Rath in memoriam oceněn Klubem fair-play při Českém olympijském výboru diplomem za celoživotní postoje a přínos sportu.

Ať se Ti tam nahoře, Emerichu, skvostně lyžuje!

Emerich Rath (5. listopadu 1883 Praha  – 21. prosince 1962 Broumov) byl všestranný český sportovec německé národnosti.

Životopis

Narodil se v Praze, v rodině obuvnického pomocníka Josefa Ratha (1849 Sušice – 1908 Broumov) a jeho manželky Františky, rozené Wanerové (*1848). Měl mladšího bratra Rudolfa (*1884). Když mu byly čtyři roky, odstěhoval se s rodiči do Broumova.  Byl jedním z prvních lyžařů v Čechách (bylo mu tehdy 10 let), lyžování se učil sám. Rodina byla trvale policejně hlášena v Praze, od roku 1910 pouze matka-vdova se synem Emerichem.

Ve čtrnácti se začal učit příručím v železářství U Rotta. Hrál fotbal za DFC Prag a hokej za DEHG Prag. Od šestnácti let byl vegetariánem. Po vojenské službě v Krakově se věnoval velkému množství sportů: atletice, plavání, pozemnímu a lednímu hokeji, kanoistice či rychlobruslení.

Hodnotné jsou jeho chodecké a běžecké výkony: 108 km z Ústí nad Labem do Liberce ušel za 12 a půl hodiny (1905), 20 km z Prahy do Brandýsa za 1:49:47 (1908), závod Praha–Běchovice za 40:52 (1904). Tento závod běžel vícekrát, naposledy v roce 1954. Od roku 1905 vyhrál v Německu 11 chodeckých závodů na 50 km s cca 30 kg vojenské výzbroje, v roce 1909 vytvořil rekordní čas 6:13. Říšské ministerstvo války tehdy uvažovalo o zavedení bezmasé stravy pro vojsko. Na lyžích na mistrovství Království českého v roce 1907 vyhrál na trati 5 km, zatímco na 10 km a 50 km byl druhý. Startoval na olympijských hrách v roce 1908 za Rakousko, běžel maraton za 3:50:30,4. Na olympiádě v roce 1912 ve Stockholmu zaběhl maraton v čase 3:37:03.

Po roce 1900 je mu připisován prvovýstup horolezecké cesty Komín obtížnosti 3 UIAA v horní části skalního masivu Žabák v Divoké Šárce v Praze.

V roce 1912 vyhrál boxerské mistrovství Německa v těžké váze. V zápase remizoval s berlínským mistrem těžké váhy. V Berlíně se také 24. června 1912 oženil s Františkou Krausovou.

Během 8. ročníku padesátikilometrového mistrovského závodu v běhu na lyžích v Krkonoších dne 24. března 1913 po prudké změně počasí odstoupil ze závodu. Později se tři nejzdatnější závodníci, včetně Ratha, vydali hledat ztraceného Bohumila Hanče. Rath jej našel naprosto vysíleného u Zlatého návrší, posadil jej k tyči a vydal se pro pomoc na Labskou boudu. Hanč však zemřel na selhání srdce. Během záchranné akce umrznul také Václav Vrbata, který Hančovi půjčil kabát a čepici. Film Synové hor natočený v roce 1956 podle Rathových slov na premiéře neodpovídal skutečnosti.

V roce 1914 hrál hokej za Čechy na mistrovství Evropy, kterého se zúčastnili pouze Belgičané, Češi, Němci a do počtu místní Berlínský klub.

Za první světové války sloužil jako instruktor lyžováni v Alpách, věnoval se také jízdě na bobech a horolezectví.[8] V roce 1916 byl vyznamenán stříbrným záslužným křížem za záchranu svých žáků při lavinové katastrofě.V roce 1921 splul řeky Adige a Pád (z Bolzana do Benátek) a Tiberu (z Città di Castello do Říma).

V roce 1923 se vrátil k Rottovi, kde zahájil prodej sportovních potřeb a kde také v roce 1929 zaměstnal i legendárního norského skokana na lyžích Sigmunda Ruuda (1907–1994), který na konci dvacátých let pobýval v Praze.

V roce 1929 Rath otevřel vlastní velkoobchod sportovním zbožím ve stánku 28 Veletržního paláce a běžný sportovní obchod v pasáži mezi domy Na Příkopě 23 a Ovocný trh 12 (vžil se pro ni název Rathova pasáž, od rekonstrukce roku 2011 se nazývá Pánská pasáž). Kromě sportovního zboží v něm prodával také vybavení pro trampy, když se sám stal příznivcem trampingu. Mezi trampy byl znám pod přezdívkou Šedivý vlk. V Lukách pod Medníkem vybudoval ranč s velkým sportovištěm.

V roce 1924 jel na kajaku 360 km po Seině do Paříže na olympijské hry, kde se setkal s Pierrem de Coubertinem. Po Dunaji dopádloval za 24 hodin z Pasova do Vídně. Vyhrával mistrovství Československa kajakářů. Ještě v roce 1947 ve věku 64 let běžel závod Běchovice–Praha.

Na sklonku života

Za protektorátu ukrýval německého žida Borise Efenberga, kterému pomáhal i po válce. Nepřihlásil se ani k říšskému občanství, po válce nebyl odsunut.[4] V dokumentech Státní bezpečnosti při vyšetřování v letech 1952–53 byl Rath označován jako člověk "české národnosti".

Po únoru 1948 se střetl s komunisty, obchod se sportovními a trampskými potřebami byl Rathovi zabaven a on sám na rok uvězněn (za propagaci západního stylu života a amerikanismus). Tehdy zemřela jeho žena. Ve finanční tísni rozprodával zbytek svého majetku.

Ve filmu Synové hor z roku 1956 o krkonošské lyžařské tragédii hrál malou roli hajného.

Plánoval dojet na olympiádu do Říma v roce 1960 na kole, nezískal však povolení od komunistických úřadů. Místo toho byl umístěn do domova důchodců v Benešově, odkud odešel do Broumova. Žil u bratrance, se kterým se po několika měsících nepohodl, odešel od něj a žil jako bezdomovec, což bylo v roce 1962 nepřípustné. Byl umístěn do domova důchodců na zámku ve Stárkově, zemřel na infarkt v nemocnici v Broumově, v první zimní den roku 1962. Dožil se 79 let.

V roce 2004 udělil Klub pro Fair play při Českém olympijském výboru Emerichu Rathovi zvláštní cenu In memoriam.

Obraz v umění

• Emerich Rath je jednou z výrazných postav knihy Synové hor spisovatele Františka Kožíka vydané poprvé v roce 1954 a poté ještě v dalších třech vydáních. V knize je Rath charakterizován jako přítel a sportovní soupeř Bohumila Hanče: "srdečný a otevřený, žil dříve v Praze a znali se s Hančem z minulých závodů". Podle knihy v roce 1956 režisér Čeněk Duba natočil stejnojmenný film Synové hor. Skutečný Emerich Rath v něm hrál epizodní roli lesníka.
• Tereza Verecká: Cesta Emericha Ratha, původní divadelní představení o broumovském hrdinovi. Režie a dramaturgie: Petr Lanta, hudba: Jan Matásek, dramaturgie: Pavla Nohýnková, výprava: Petr Vaněk, produkce: Tereza Vodňanská. Hrají: Martin Legerski, Gabriela Pyšná, Kryštof Nohýnek, Petr Haken, Kateřina Vejrostová a další. Předpremiéra: 22. července 2018, Broumovský klášter, sál Dřevník.
• V roce 2022 měl premiéru film režiséra Tomáše Hodana Poslední závod natočený o tragickém závodě z roku 1913, němž postava Emericha Ratha představuje jednu z hlavních rolí. Ratha si v něm zahráli Marek Adamczyk a Oldřich Kaiser.

zdroj: Wikipedia