Okénko do historie obce Višňová
Železnice
Dnešní okénko do historie bude patřit železnici. Asi málokdo bude vědět, že trať,
vedoucí přes obec, se může pochlubit zajímavým osudem. Rozvíjející se průmysl v druhé
polovině 19.století na Frýdlantsku donutil přehodnotit původní rozhodnutí rakouské vlády
neudělit koncesi na stavbu železniční tratě z Liberce do Pruska. Trať z Liberce do Žitavy (Sasko)
měla být dostačující. Ale po prusko-rakouské válce roku 1866, kterou Rakousko a jeho
spojenec Sasko prohrály se poražené Rakousko zavázalo udělit koncesi na stavbu železnice
z Liberce do pruského Závidova. Na návrhy průmyslníků z Frýdlantska, které předložila
liberecká obchodní komora v roce 1871, vydala rakouská vláda 31.března 1872 koncesi ke
stavbě. Stavební práce započaly v červnu 1873. Tato trať měla a má velký přínos pro nákladní
dopravu nejen místní, ale i mezinárodní. Přes Baltské moře umožňuje kontakt prakticky
s celým světem. Na tuto trať krátce po roce 1900 navázaly další přípoje po Frýdlantsku, což
podpořilo růst průmyslu v této oblasti, ale posílilo i osobní dopravu, a tedy i turistický ruch
v podhůří Jizerských hor.
PS: Teprve, kdo zjistí a pochopí historii, může tvořit přítomnost a plánovat budoucnost.
Ing. Michal Scheidl
Místostarosta Višňové
zdroj:https://ob-vis.net/
Pohanské kameny
Další okénko do historie bude patřit Pohanským kamenům, ke kterým se váže více teorií
jejich dřívějšího významu, ale také mnoho pověstí. Podle badatele Karl Benjamin Preuskera
(1786–1871) se prý na Pohanských kamenech konávaly starogermánské slavnosti slunovratu.
Prohlubně na balvanech měly sloužit jako obětní misky. V okolí prý byly dokonce nalezeny
nějaké střepy, broušené kameny a provrtaný kamenný sekeromlat z doby kamenné. Po těchto
artefaktech se ovšem slehla zem. Tuto teorii ale následně vyvrátil další významný badatel
Rudolf Ludwig Karl Virchow (1821–1902), který po návštěvě těchto mohutných balvanů
z rumburské žuly označil domnělé rituální mísy za přírodní úkazy. Do tohoto "sporu" o
významu Pohanských kamenů vstupuje pověst, která uvádí, že rýhy na kamenech způsobil
ďábel, který na ně najížděl v kočáře, aby mohl starým pohanským bůžkům jejich obětiny
sebrat. Rýhy měly být způsobeny otisky kol kočáru. Dřívější význam Pohanských kamenů tedy
zůstává neprokázaný.
zdroj:https://ob-vis.net/
Kostel svaté Anny v Andělce
Dnešní okénko do historie patří kostelu sv. Anny v Andělce. Nejstarší zmínkou o kostelu je
stať z roku 1464 zapsána starou německou řečí v knihách města Zawidova. Tehdy kostel sv. Anny
současně s kostelem ve Vsi příslušel faře v Zawidově. Až v roce 1684 byla ve Vsi zřízena fara, ke které
byl Andělský kostel připojen. Patronátními pány kostela byli katoličtí majitelé panství frýdlantského
Gallasové i Clam – Gallasové. Jelikož hrozilo sesutí původního dřevěného kostela, hrabě Kristián Filip
Clam – Gallas nařídil jeho zbourání a na stejném místě postavení nového kostela v barokním stylu,
tak jak ho známe dnes.
zdroj:https://ob-vis.net/
Kulturní dům ve Vísce
19. století, kdy sloužil jako vodní obilní mlýn, v jehož sousedství se do devadesátých let 19. stolení nacházela
vodní pila. Roku 1885 došlo k přeměně na mechanickou tkalcovnu. Od války do roku 1949 továrna sloužila
strojírenské výrobě. V roce 1953 došlo v rekordně krátké době, za necelý rok, k přetvoření v kulturní stánek.
Ze začátku sloužil především dětem místní základní školy, které zde pravidelně vystupovaly při oslavách MDŽ,
MDD, vánočních besídkách, hrály zde divadlo. Později se "chytly" taneční zábavy, a to především díky
oblíbené kapele Jiřího Labského, která uměla pobavit návštěvníky. Kromě zábav byly v kulturáku promítány
filmy, čas od času vystoupil kouzelník, pravidelně sem zajíždělo loutkové divadlo z Liberce, probíhaly zde
turnaje ve stolním tenise. Po 25 letech existence kulturáku bylo nutné provézt rozsáhlou rekonstrukci, po
čtyřech letech 8.května 1982, došlo k jeho znovuotevření a ustanovení Místního kulturního střediska, které
se pak stalo organizátorem a garantem stovek společenských a kulturních akcí. A tak kromě pořádání zábav
a plesů organizacemi byly zváni divadelní soubory, profesionální umělci, jako např. Josef Kobr, Petra
Černocká, Josef Bek, Moravanka, Josef Zíma, Waldemar Matuška, Buřinky a další. Největší úspěch měl
Vladimír Menšík. Hlavní důraz kladlo MKS na vlastní tvorbu: pro děti mikulášské besídky, maškarní karnevaly,
cyklistické závody, turnaje v dámě, stolním tenisu, pořady pro důchodce, komponované pořady Šest ran do
klobouku, Kufr a Nálada je výborná.
zdroj:https://ob-vis.net/
Hostinec v Minkovicích
domkem, naproti vlakovému nádraží. Byl tvořen výčepem a tanečním sálem. Nebyl navštěvovaný
jen obyvateli Minkovic, ale stal se i oblíbeným výletním místem turistů z Frýdlantu a okolí. Do
hostince vedlo na severní straně dřevěné schodiště se zábradlím. Konaly se v něm veškeré
společenské události místních spolků jako například maškarní bály, tradiční zabíjačkové hody či
karetní turnaje. Nejeden host, který si více přihnul skončil pod srázem v Schotzerových květinových
záhonech. Dokonce i za války se tu ještě pořádaly zábavná odpoledne a vystupovali zde komici
Peuker nebo Felkel. Kdo nechtěl limonádu, malinovou šťávu nebo sladovou kávu, mohl si nechat
donést černé pivo, které bylo dodáváno frýdlantským zámeckým pivovarem. I když samozřejmě to
za války bylo daleko složitější se zásobováním. Návštěvníci z Frýdlantu využili blízkost hospody u trati
a jakmile zazněl na zastávce signál, bylo to pro ně znamení, že vlak vyjel z Višňové a musí tak zaplatit
a rychle vyrazit po dřevěném schodišti dolů. Po roce 1945 se hostinec pomalu rozpadl.
zdroj:https://ob-vis.net/
Továrna v Poustce
Dnešní okénko do historie patří bývalé továrně v Poustce. První zmínka o areálu sahá až do roku
1582, kdy sloužil pro účely vodního obilního mlýna s pilou. Od roku 1886 byl areál v několika etapách
přestavěn na přádelnu vyrábějící nitě, dratve pro obuvníky, provazy a tkaničky do bot. Přádelna
zaměstnávala až 175 dělníků. Pohon pro továrnu zabezpečovala vodní turbína, parní stroj a dynamo.
Za 1. světové války byla továrna podřízena správě a produkovala materiál na batohy, pytle, obuv a
další výrobky pro armádu. V roce 1936 byla v továrně zahájena výroba strojů a nástrojů pro řemesla
a zdravotnictví. V roce 1939 byla z Drážďan do Poustecké továrny přeložena výroba cigaret.
Konkrétně se jednalo o cigarety značky "Serail, Tino, Mirah, Fella, V 1". Na konci druhé světové války
byla továrna včetně skladu vyrabována. Následně po roce 1945 se v továrně začali vyrábět kávové
mlýnky či kelímky pro tavbu hliníku. Poté až do druhé poloviny 20. století areál sloužil pro skladování
krmiv.
Na fotografiích je znázorněn areál továrny z meziválečné doby a cigarety Tino vyráběné v továrně.
zdroj:https://ob-vis.net/
Vodní elektrárna ve Vísce slaví 100 let
Průtočná vodní elektrárna na pravém břehu Smědé, postavená v letech 1918–22. Napájena přívodním kanálem z přehrady pod elektrárnou Harta. Celkový instalovaný výkon tří původních turbin činí 500 kW. Po povodni 2010 rekonstrukce regulační techniky a rozvaděčů.
Energetický potenciál říčky Smědá lákal k využití pro výrobu elektřiny pro průmyslové závody i domácnosti v obcích, které leží podél ní. Elektrisační družstva v dnešní Višňové (Weigsdorf), Minkovicích a Vísce zřídila v letech 1910–25 rozvodné soustavy, napájené frýdlantskými městskými elektrárnami (viz heslo vodní elektrárna Harta). Poptávka po elektřině převýšila za I. světové války jejich možnosti, což vedlo k výstavbě další kapacity v letech 1918–22. Na starší elektrárnu Harta navázala elektrárna ve Vísce, která využila spádu, získaného přehradou pod Hartou a zvýšeného 800 m dlouhým přívodním kanálem. Tři turbiny, vyrobené roku 1920 firmou J. M. Voith v rakouském Sankt Pöltenu, jsou schopné dodnes dávat výkon 500 kW (2 x 200 + 100 kW, třetí turbina běží jen při vyšších vodních stavech), na jednom soustrojí se dochoval i původní generátor. Po povodni v červenci 2010 prošla kompletní rekonstrukcí regulační a rozváděcí technika.zdroj:https://www.hrady.cz/technicka-pamatka-vodni-elektrarna-viska,
https://ob-vis.net/
Sňatková podvodnice a slabomyslný nápadník
Ve středu 10. března 1909 stála před porotou soudu v Liberci Anna Groschwaldová, 58iletá sňatková
podvodnice a vdaná hostinská z Minkovic u Frýdlantu. Zodpovídala se ze zločinu podvodu.
Hostinská Anna Groschwaldová v Minkovicích žila v chudých poměrech. Její dům v hodnotě 6 tisíc korun byl
zatížen dluhem ve výši 7.700 korun. K tomu bylo nutno připočítat ještě řadu dluhů, které měla kolem. A aby
se dostala k penězům, napadlo ji tento problém vyřešit sňatkovým podvodem. Obrátila se hned na několik
"dohazovačů", kterým jasně řekla, že ženich musí mít opravdu hodně peněz. Ostatní pro ni nebylo
podstatné. Jedním z dohazovačů byl jistý Stefan Krause, se kterým se setkala na náměstí v Liberci. Dala se
s ním do hovoru a napovídala mu, že je vdova, že má dům a výčep a jen 4 tisíce korun dluhů. A že jestli by
prý nevěděl o nějakém zámožném vdovci. Tím se stal Krause spoluviníkem podvodu a byl z tohoto činu také
obžalován. Ale vzhledem k tomu, že mezitím spáchal sebevraždu, bylo obvinění staženo.
Krause jí seznámil s dělníkem Antonem Appeltem z Vesce u Liberce, který měl v úmyslu se ženit. A tak se
Krause s Appeltem jednoho dne vydali do Minkovic. Tady Appeltovi představil Groschwaldovou jako
zámožnou vdovu. Ta Appeltovi napovídala, že je jakožto bezdětná vdova výborná partie. Napovídala mu i
to, že vlastní hospodářství v hodnotě 32 tisíc korun, na kterém byl dluh pouhé 3 tisíce a že to všechno mu
po její smrti jednou připadne. Takovou nabídku přeci nemohl Appelt odmítnout a na sňatek kývl.
Když ale jednou Appelt Annu Groschwaldovou navštívil, všiml si starého muže, kterého Groschwaldová
označila za svého manžela. Podle jejích slov byl ale nemocný a smrt měl na jazyku. A jakmile by k tomu
došlo, mohla by se hned vdávat. V tom samém rozhovoru Appelta vyzvala, aby jí půjčil 4 tisíce korun na
dům. A on jí skutečně ty 4 tisíce několik dní později předal. Anna Groschwaldová podepsala převzetí, ale
úpis už nepředala Appeltovi, nechala si ho u sebe.
Na Štědrý den 1908 se Appelt vydal za Groschwaldouvou s tím, že u ní bude natrvalo bydlet. Wenzel Appelt,
Antonův bratr, se o jeho tajném odchodu dozvěděl, na cestě ho dohonil a podařilo se mu tento jeho úmysl
rozmluvit.
Anna Groschwaldová byla obviněna z toho, že se v Liberci i v Minkovicích vydávala za vdovu a pod falešným
zdáním zámožné vdovy lstí z bláznovstvím omámeného Antona Appelta vymámila 4 tisíce korun. Tím se
dopustila zločinu podvodu a obžaloba tak byla na místě.
U soudu se cítila být nevinnou. Působila dojmem morálně zkažené, ulhané a rafinované ženské. Ve svých
výpovědích se zamotávala a dostával do rozporů a tak se její výpovědi nedalo věřit. Popírala jakýkoliv úmysl
někoho podvést, veškerá obvinění odmítala a tvrdila, že měla Antonu Appeltovi dělat pečovatelku a oněch
4 tisíce korun od něj obdržela k tomuto účelu. Ohledně jejich použití obžalovaná uvedla, že z nich umořila
část svého dluhu a zbývajících 3.400 korun dala k zaplacení jejích dalších dluhů jakémusi Sedlatschkovi
z Turnova. Pátráním se zjistilo, že Sedlatschek skutečně existuje, ale o žádných o penězích nic neví a
Groschwaldovou nezná. Tím se obviněná zamotávala do svých lží víc a víc. Sedlatschek jí měl dokonce
převzetí částky podepsat. Šetřením bylo zjištěno, že potvrzení není nic jiného než podvrh a že ho podepsala
sama podvodnice.
Předsedající se tak ptal po zbytku peněz. Přiznala, že jsou na půdě pod jedním z podlahových prken přikryté
kachlí od kamen. Na základě této výpovědi se soud rozhodl výslechy ukončit, provést domovní prohlídku a
další stání odročit na pátek 12. března.
Anton Appelt, oběť, kterému podvodnice sebrala naspořené peníze, byl duševně jednodušší člověk. U
soudu vše upřímně odvyprávěl a při své výpovědi začal vzlykat, když začal litovat toho, že se dostal do spárů
takové podvodnice. Zaslepilo ho její tvrzení, že vlastní dům, louky, pole a dobytek. A jen z tohoto důvodu
přistoupil na její návrhy.
Soudní lékaři MUDr. Bayer a MUDr. Bruno Schütze označili Appelta za duševně omezeného, se slabým
chápáním, omezenou posuzovací schopností a slabším rozumem. Z posudku vyplynulo, že nebyl schopný
rozpoznat podvodné jednání obžalované.
Obžalovaná Anna Groschwaldová byla porotou jednohlasně shledána vinnou z podvodu.
zdroj: https://ob-vis.net/
Škola ve Vísce – Stanislav Haštaba
Obecní škola ve Vísce byla postavena v roce 1845 v domě č.p. 12 (Severýnovi). Do té doby se učilo
střídavě po domech. Po skončení II. světové války se postupně ukazovalo, že dosavadní prostory
jsou pro potřebu školy nedostatečné. Místní národní výbor Víska se rozhodl zadaptovat dosavadní
služební byty továrny v č.p. 8. V roce 1948 se škola stěhovala do nového. Od samého začátku se
jednalo o dvoutřídku. Nejvíce žáků bylo v ročníku 1956/1957, kdy školu navštěvovalo 60 dětí.
Později k víseckým dětem přibyli i žáci z Minkovic a Poustky. V roce 1968 bylo vyučování
přesunuto do Višňové a škola ve Vísce skončila.
Za těch dvacet let se ve škole vystřídala celá plejáda učitelů. Především v prvních letech
byla četnost veliká. Někteří pobyli jen dva tři roky a byli přeloženi do jiných vesnických škol na
Frýdlantsku. Při vší úctě ke všem učitelům, kteří Vískou prošli, se jeden vymykal – Stanislav
Haštaba. Rodák z Prahy byl po absolvování vojenské služby poslán z politických důvodů (pro
rezervovaný postoj k SSSR) učit do Vísky, kam se přestěhoval spolu s manželkou Marií v roce
1955. Ve školním roce 1957/58 byl ustanoven do funkce ředitele. Zajímavostí je, že ještě před
vojnou po absolvování studia učil v Habarticích. Jak je vidět, Frýdlantsko bylo pro nadřízené
orgány přijatelné pro přidělení umístěnky začínajícímu učiteli.
Stanislav Haštaba se stal okamžitě po příchodu do Vísky hybnou pákou jak školy, tak obce.
Děti si získal vším, především svým přístupem k nim. Miloval přírodu. Využíval každé možnosti
příznivého počasí a před školními lavicemi dával přednost výkladu venku. Typické pro něj bylo, že
vše, co děti viděly, ihned malovaly do skicáku. Populární byly jím organizované každoroční rodinné
výlety. Do Prahy, Mělníka a Kokořínska, Adršpašských skal a Babiččina údolí, Hřenska a Děčína,
Krkonoš, libereckého ZOO a Ještědu... Vedl děti k pohybu, sportu. Hrály fotbal, zasvěcoval je do
tajů lehké atletiky, lyžování. Byl prvním promítačem filmů (v KD). Vydával Vísecké noviny.
Založil loutkové divadlo. Měl výtvarné nadání, kulisy pro představení vyráběl sám. Logicky se stal
aranžérem místního obchodu. Při každém svátku měla výloha novou výzdobu. Při vysvědčení
nejlepší žáci dostávali za odměnu jím namalovaný obrázek. Měli z něj vždy velikou radost. Možná,
že někteří ho mají dodnes. Nechyběl na žádné brigádě při přestavbě textilní továrny na kino a
tělocvičnu.
Byl to zkrátka Pan učitel – učitel par excellence. Jeho výtvarné vlohy ho neustále lákaly ke
změně povolání. Což se, bohužel pro Vísku, stalo skutkem. Vrací se do Prahy. Stává se grafikem
redakcí novin a časopisů. Například dva roky spolupracoval ve Stráži vlasti s rodákem z Vísky
fotografem Mirkem Zajícem. V roce 1968 se stává redaktorem časopisu Respekt. Ne nadlouho, po
normalizaci byl odvolán a časopis byl zrušen. Pan Haštaba byl bez práce. Nakonec pracoval
v tiskárně. Tam dostal infarkt s fatálním koncem. Aspoň, že se dožil toho, když se mu narodila
dcera Stanislávka. Stanislav Haštaba zemřel v roce 1973 ve 40 letech.
Jak byl vnímán ve Vísce pan Haštaba asi nejlépe vyjádří vzpomínky jeho žačky Dáši
Polákové rozené Prokešové:
Na pana "řídícího" učitele Haštabu mám ty nejhezčí vzpomínky. S odstupem času ho stále musím
obdivovat, jak to s dětmi uměl, i když sám ještě v té době vlastní děti neměl. Stanislávka se
Haštabovým narodila až po letech.
Škola ve Vísce sestávala z dvojtřídky a trojtřídky. Prvňáci vždy začínali v dvojtřídce, aby učitel se
žáčkům mohl víc věnovat. Druhým ročníkem v dvojtřídce s námi prvňáky, to byli čtvrťáci. Vedle
kamen seděl čtvrťák Pepík Mošna. Haštaba podle něj v topném období reguloval vytápění třídy.
Když Mošna usínal, dal zákaz přikládání do kamen. Když byl Mošna čilý a podával při vyučování
dobré výkony, mohlo se přiložit.
Jednou se Haštaba rozhodl, že předvedeme pohádku O dvanácti měsíčkách. Zvolit dvanáct měsíčků
a Marušku, to nebyl problém. Ale on si poradil i s vatrou. Vybral jednoho žáka, přehodil přes něj
červený krepový papír, žák se musel pod papírem svíjet, mávat rukama a celkem věrohodný oheň
byl na světě.
Na besídku "Dědy Mráze" v prosinci 1959 jsme v první třídě nacvičili "Pohádku o veliké
řepě". Hrála jsem babičku, Jarda Bakeš dědečka, Miluška Majáková kočku. Další obsazení si už
přesně nepamatuji. Maminka mi ušila sukni nabranou do gumy dlouhou až po zem a navrch zástěru
do pasu. Při nácviku v kulturáku jsem rychle vyběhla ze zákulisí na scénu. Učitel Haštaba mě vrátil
zpět s tím, že když představuji starou babičku, tak se musím belhat. Tedy jsem se už v první třídě
belhala. Když bylo představení před rodiči v kulturáku "naostro", učitel Haštaba nám nainstaloval
řepu ušitou z látky. V zákulisí držel řepu na provázku. Když jsme při představení za řepu nejvíce
táhli, bez předchozího upozornění provázek s řepou pustil. Protože jsme to nečekali, všichni jsme se
ukázkově "rozplácli" na podlaze. Rodiče tleskali o překot.
Když nějaký prvňák při vyučování vyrušoval, Haštaba se nenápadně přiblížil a dal mu na
čelo tiskátkem prasátko. To pak musel žák mít až do konce vyučování a nesměl si ho setřít.
Učitel Haštaba také uměl motivovat k větší snaze a žáky odměnit. Vyzval Jardu Bakeše a Karla
Tomana, kdo líp napíše úlohu, ten dostane obrázek. Haštaba krásně maloval. Než kluci dokončili
zadání, namaloval obrázky dva a odměnil oba.
To jsou takové střípky, které si okamžitě vybavím. Pamatuji, že s námi hrál na dvoře školy kuličky,
že nás učil házet žabky po hladině řeky....Bylo toho hodně, za co jsme mu vděčni.
Pan učitel Haštaba, po odchodu do Prahy, nám pak hodně chyběl. Za pomoci paní učitelky
Jungwirthové jsme mu napsali dopis. Odpověděl nám a poslal rozvrhy hodin, ozdobené svými
malovanými obrázky. Takový byl, mimo jiné, pan učitel Stanislav Haštaba.
zdroj:https://ob-vis.net
Tělocvična v Minkovicích
Po skončení války a uklidnění situace se v Minkovicích rozvinul spolkový život. Vedle Kuřáckého
a pěveckého klubu (1904) zde byl založen Dělnický tělocvičný spolek (spolek má co do činění s
"Dělnickým hnutím") a začátkem 30. let pak Spolek chovatelů poštovních holubů (1934), a
hasičský sbor (1934). V dělnickém tělocvičném spolku byl velmi aktivní především Richard
Altmann, dílenský mistr továrny v Poustce. Ten byl zároveň i jeho prvním předsedou. Začátkem 20.
let pak bylo také rozhodnuto o stavbě tělocvičny. Ta vznikla v místech bývalé povrchové těžby uhlí
u saských hranic. Tělocvičnu si z převážné většiny postavili členové sami. A začít museli
urovnáním velkých hald hlušiny. Mnoho minkovických občanů přispělo 100 korunami na nákup
cihel a stavebního dřeva. V rámci dobrovolných brigád šla stavba rychle od ruky a netrvalo dlouho
a tělocvična byla hotová. Využívána nebyla jen ke cvičení, ale konaly se zde i schůze, taneční nebo
maškarní zábavy. Legendární byl bál s podtitulem "Noc v Macoše", kdy malířský mistr vytvořil z
lepenky, prken a hranolků čarokrásnou krajinu.
zdroj:https://ob-vis.net
Velký mlýn v Předláncích
V
Předláncích stával na soutoku řeky Smědé s Pertoltickým a Buloveckým
potokem vrchnostenský mlýn č.p. 9, který byl uveden do chodu již v roce
1651. V roce 1848 byl zakoupen Adolfem
Siegmundem, předkem rodiny Gustava Siegmunda (*26.září 1891). Ten mlýn vlastnil
až do 24. dubna 1928. Tohoto dne se on a jeho pomocník Wagner otrávili v
silážní místnosti plyny vznikajícími hnilobnými bakteriemi při procesu vzniku
siláže. Tato vzduchotěsná místnost měla velikost 55 m3 a před
vstupem se z ní se měly 20–30 hodin tyto nebezpečné plyny odsávat. Toto bohužel
nebylo dodrženo a oba muže to stálo život. Od roku 1930 provozoval mlýn do roku
1945 Ferdinand Neumann, mlynářský mistr z Chomutova. Délka mlecího válce byla 1.800
mm a za 24 hodin dokázal semlít až 3,6 tun zrní. Ke mlýnu patřil i obytný dům s
pekárnou, kterou vedla Neumannova žena Frieda. Pekárna disponovala moderním
hnětacím strojem a dvěma pojízdnými litinovými kotli od firmy Wagoma. Chléb od
pekařského mistra F. Ressela si našel své zákazníky ve všech obcích v okolí.
Denně se upeklo až 696 kg chleba. V masivní rohové stodole se vstupem ze dvora
byl příjem zrní ke mletí. Uložit se zde nechalo 400-600 pytlů o hmotnosti 75
kg. Za zdí oddělující toto zrní se nacházel prostor na úrodu, kde stála i
mlátička a lis na slámu. Ve východní části stodoly pak byly uloženy povozy a
další zemědělské stroje. Nacházel se zde i elektrický výtah, kterým se
dopravovalo seno do patra. Byla zde i podsklepená stáj. Ke stodole byla přistavěna
kůlna na kočár a piliny. V areálu bychom našli i chlév s prasaty, krecht na 7,5
tuny brambor, přípravnu krmiv hospodářských zvířat s příručními sklady, kravín
se světlíkem a se středovou uličkou na rozvoz krmení a již zmíněnou silážní
místnost. K hospodářství patřilo 18 hektarů pozemků, tři koně, šest až osm
krav, až pět telat, mezi 15-20 prasaty, chovnou svini a 60-70 kusů drobného
zvířectva. Uprostřed dvora stála kůlna na 15-20 tun uhlí. Bylo zde uloženo i
stavební dříví. Na masivních zdech kůlny byla připevněna ložiska k transmisi,
která z mlýna poháněla ve stodole postavenou mlátičku. Po roce 1945 byla rohová
stodola využívána jako chlév s bočním krmením pro prasata. Jednu dobu zde bylo
dokonce mezi 150-200 prasaty.
Na fotkách je alegorický mlynářský vůz při Dožínkách r. 1934 a interiér mlýna r. 1931
zdroj:https://ob-vis.net
Vysvěcení nové školy v Andělce
Pondělí 7. května 1883 bylo pro Andělku slavnostním dnem. Tohoto dne byla vysvěcena nová
školní budova se dvěma pěknými třídami v patře, bytem pro řídícího učitele a pokojem pro učitele
pomocného v přízemí. Školou povinná mládež, místní školská rada, obecní zastupitelstvo a pozvaní
hosté se k deváté hodině sešli ve staré školní budově. Od ní vyrazil průvod za hudebního doprovodu
do kostela. Když dozněl hymnus "Veni creator spiritus", ujal se slova farář Hugo Wohlmann.
Přítomným vysvětlil, proč se nová školní budova světí a popsal těžkou a namáhavou práci učitelů. Z
kostela se šlo před novou školu. K uvítání zahrála kapela. Pak promluvil okresní školský inspektor.
V slavnostním projevu porovnal starou i novou budovu, vyzval děcka, aby plně využili čas strávený
ve škole tak, aby žádné z nich neopouštělo školu hloupé a nevzdělané. A rodičům kladl na srdce
školu všemožně podporovat. Vzpomněl na všechny podporovatele stavby. Nejprve vyzdvihl
obrovskou podporu okresního hejtmana Josefa Pirkla, pak zmínil všechny další ty, kteří k nové
budově jakkoliv přispěli. Závěr projevu patřil provolání slávy císaři. Farář za asistence kaplana
Josefa Drbohlava provedl venkovní vysvěcení školy. Když školní dítka zarecitovala několik básní a
předala klíče okresnímu školskému inspektorovi, byla škola otevřena. Následovalo svěcení
vnitřních prostor. Ze školy se všichni odebrali zpět do kostela, kde byla sloužena slavnostní mše.
Závěr slavnosti tvořila polední společná tabule, ke které zasedli duchovní, okresní školský
inspektor, řídící učitel Lehmann, starosta Andělky Franz Krause, vícero členů místní školské rady a
obecního zastupitelstva a další hosté. Především nájemce ve vrchnostenském statku Charles Stone.
zdroj:https://ob-vis.net
Zápasnický a vzpěračský klub Hackenschmidt
Na obrázkách odznak k 20. výročí založení spolku r. 1932 a skupinové foto členů z r. 1937.
Víte, kdo byl Hackenschmidt? – Propagátor těžké atletiky,
gymnasta, plavec, cyklista, zápasník, vzpěrač a kulturista.
Německé tělocvičné spolky v našich končinách vznikaly většinou v 80.-90. letech 19. století.
Postupně se tak staly součástí spolkového a společenského života každé obce (dokonce i Loučná
měla svůj Tělocvičný spolek). Jejich členové se věnovali především běžnému cvičení nebo cvičení
na nářadí. Ne všem ale toto cvičení vyhovovalo, a tak se z některých z nich postupně vyčlenily
spolky zabývající se "těžkou" atletikou. Ve Frýdlantě tak roku 1896 vznikl 1.Německý atletický
klub (1.Deutscher Athletenklub). Z něj se roku 1906 po vnitřních neshodách oddělil Zápasnický a
vzpěračský klub Sparta (Ring – und Stemmklub Sparta). Další vznikl roku 1911 v Jindřichovicích a
roku 1912 byl jeden takový založen i ve Višňové – Zápasnický a vzpěračský klub Hackenschmidt
(Ring – und Stemmklub Hackenschmidt). Zakládajícími členy byli Rudolf Hillebrandt, Julius
Bergmann, Max Weise a Reinhold Schwarzbach.
Klub v průběhu každého roku pořádal několik přeborů a soutěží v rámci svého klubu. Do
toho se aktivně účastnil i přeborů pořádaných kluby mimo frýdlantský okres. Z větších událostí
pořádaných ve Višňové určitě stojí za zmínku oslava 15. výročí založení (v neděli 2. října 1927),
mistrovství Severu (v neděli 30. června 1929), 20. výročí založení a mezinárodní mistrovství (v
neděli 19. června 1932), 25. výročí založení s mistrovstvím Severu (v sobotu a neděli 19. a 20.
června 1937). Spolek se aktivně účastnil i kulturních a společenských událostí pořádaných dalšími
spolky ve Višňové – např. při slavnostním předání požární zbrojnice v neděli 11. srpna 1935.
Po 15. březnu 1939 čekal višňovské zápasníky stejný osud, který potkal i jejich kolegy z
okresu nebo kraje. Jejich kluby byly společně s dalšími tělocvičnými organizacemi začleněny do
župních NS tělocvičných organizací a jejich samostatná činnost tak přestala existovat. Višňovský
klub po celou dobu svého působení, s výjimkou let světové války, bavil obyvatele obce nejen na
pořádaných mistrovstvích a soutěžích, ale i každoročně pořádaným plesem v místním krejčamu.
Kdo ví, třeba se vybudováním posilovny ve Višňové podaří navázat na předchozí úspěchy
zápasnického a vzpěračského klubu.
zdroj:https://ob-vis.net/