Lučany nad Nisou
L U Č A N Y 1909
Nám již ne moc známá, ale tenkrát nádherná místa v našem okolí..(recolor fotočas Mirek)
Město Lučany nad Nisou (deutsch: Wiesenthal an der Neiße) se nachází v okrese Jablonec nad Nisou, kraj Liberecký. Ve městě žije přibližně 1 900 obyvatel.
Město leží na Lučanské Nise, která je jedním ze zdrojů Lužické Nisy. Nejvyšším bodem obce s 787 m je vrchol Bramberk s kamennou rozhlednou z roku 1912, vypínající se na severozápadě. Na jih od města se nachází hřeben Černé studnice s vrcholem 872 m na katastru obce Nová Ves, na kterém také pramení Lužická Nisa.
Nejvyšším bodem silnice do Smržovky, v místě zvaném Krojčenk (Kreuzschenk) prochází rozvodí dvou moří. Do 50. let 20. století tu stával hostinec, z jehož okapů stékala voda na jednu stranu do Nisy, přes Odru do Baltského moře, na druhou stranu do Kamenice, přes Jizeru a Labe do Severního moře.
Sousedními obcemi jsou Jiřetín pod Bukovou na severozápadě, Smržovka na východě, Nová Ves nad Nisou na jihu a Jablonec nad Nisou s místní částí Jablonecké Paseky na jihovýchodě.
Historie
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1623. Prvním doloženým rychtářem byl Bartoloměj Fischer, jehož v uvedeném roce zmiňuje kronika sklářského rodu Schürerů z Waldheimu ve Mšeně. Další zápis je pak v semilském urbáři z roku 1634. Lučany patřily do semilského panství, jehož majiteli byli páni ze Smiřic. Toto panství získal v roce 1635 lotrinský rod Des Fours.
Největším zaměstnavatelem v obci bývala sklářská huť Ludwig Breit, po válce závod podniku Jablonecké sklárny, vedle toho zde působilo mnoho podniků na výrobu skleněné bižuterie, skleněných perlí a skleněných knoflíků, tzv. mačkáren. Skleněné a bižuterní výrobky vyvážela do světa exportní firma J.W. Jäckel a spol, která měla filiálky např. v dnešní Ghaně a Nigérii. Sklářství přišlo však do Lučan teprve v 18. století, předtím se zde lidé živili drobným zemědělstvím, domácím tkalcovstvím a předením.
Dne 12. července 1894 projel údolím Nisy z Jablonce do Lučan první vlak a do 10. října téhož roku byl již dokončen úsek dráhy z Lučan přes rozvodí (Nisy a Jizery) do Tanvaldu, takže se již dala projíždět celá trasa. V letech 1905-1906 byla v obci zaveden plyn z vlastní plynárny v dolní části obce a v roce 1913 byla obec elektrifikována.
Mezi světovými válkami nesla obec jméno Wiesenthal nad Nisou. Počet obyvatel před druhou světovou válkou byl několikanásobně vyšší než dnes. Na dnešním území města, t.j. včetně Horního Maxova a Jindřichova, žilo v roce 1930 5420 obyvatel, v roce 1939 5069 obyvatel, dnes pouze 1760 trvale bydlících. K nim je však třeba přičíst až stovky lidí v rekreačních chalupách. Po válce obec ztratila statut města, udělený jí v roce 1913, zejména v důsledku velkého poklesu počtu obyvatel po odsunu většiny Němců.
Od 10. října 2006 byl obci vrácen status města. První provizorní škola fungovala od roku 1766, o století později v roce 1864 byla postavena zděná škola se šesti třídami. Ve 20. letech byla zřízena také česká menšinová škola, která sídlila v budově pozdější mateřské školy.
Od 50. let 20. století si Lučany oblíbila řada význačných umělců jakožto místo letního pobytu. Je třeba jmenovat Jiřího Trnku, herečku Jiřinu Šejbalovou, klavíristu Josefa Páleníčka a členy Smetanova kvarteta.
Smetanovci pravidelně zahajovali koncertní sezónu vystoupením v
Lučanech, nejprve v sokolovně či v hotelu Blaník, později v místním
kostele.
Pamětihodnosti
- Kostel Navštívení Panny Marie – postaven v roce 1887 v novorenesančním slohu
- Socha svatého Františka z Assisi – z roku 1765
- Pomník sklářské pozdvižky
- Brusírna skla
- Pomník obětem 1. světové války – pod kostelem, s nápisem Unseren Heimatsohnen
Členění
Město Lučany nad Nisou sestává z bývalých obcí Horní Maxov (Ober Maxdorf), Jindřichov nad Nisou (Hennersdorf) a Lučany nad Nisou (Wiesenthal), jakož i místních částí Bramberk (Bramberg), Horní Lučany (Ober Wiesenthal) a Sedmidomí (Siebenhäuser).zdroj: Wikipedia
Schweizerbaude v Lučanech (1930)
Tahle hospůdka stávala při zadní cestě z Lučan na Bramberk. To je ta, která vede kolem pily. Její základy jsou dodnes patrné vlevo od zrekonstruovaného památníku padlých z 1. světové války. Možná to byli právě návštěvníci hospody anebo sám hostinský, koho napadlo postavit pomník padlých právě tady. Možná to bylí právě bývalí hosté nebo příbuzní hostů nynějších, kdo se nevrátili z válečných jatek. O tom, proč Schweizerbaude zanikla, kolují dvě verze. Jedna tvrdí, že se po válce nenašel ochotný hostinský, který by ji dále vedl, druhá tvrdí, že ji před odsunem poslední majitel zapálil. Jisté je, že noví čeští osídlenci používali kámen a cihly z bouračky na opravu vlastních chalup.
zdroj: kalendář Jizerské hospody na dobových pohlednicích s texty Kláry Hoffmannové, 2014