Architekti tvrdí, že každá doba by měla nechat svůj otisk na vhledu měst. No, prosím. Když takovou srovnávačku dělám, srdce mi uvnitř krvácí, na druhou stranu, je to zajímavá činnost, o nudu v žádném případě nejde, kousek dál si můžu spláchnout hrdlo pivem, případně si dát panáka na uklidnění. Pokračuju dalšími sedmi srovnávačkami této lokality v různých úhlech.

Před 40 lety jsem chodíval dálkové pochody, měřící více než doporučuje zdravý rozum. Také paní Věra Soukupová, ročník narození 1925, podle kroniky, kterou mají v Lomnici nebývale skvěle vedenou, sportovkyně, lyžařka, cyklistka. Moc fajn ženská, téměř o generaci starší než já. To, jak nás v noci vedla se svou kamarádkou Aničkou po hřebenech Krkonoš při Krakonošově stovce a ještě k tomu zpívala, se nedá zapomenout. Tenkrát netušily dámy, že za 40 let tam budou bloudit jejich následovníci pomocí GPS.
Tuhle fotku jsem našel při brouzdání po internetu, fotka z doby, kdy jsem já přicházel na svět. Věkově to není nemožné, mohla by to být paní Věra. Ptal jsem se i v muzeu, kde jsem dostal pravděpodobný tip na její dceru, poté jsem řekl dost, dál se nebudu hrabat v soukromých záležitostech jiných, ještě ke všemu jde jen o můj pocit.
Pokud by se našel náhodný čtenář z Lomnici a mohl mi něco říci, byl bych rád, fotku jsem použil na srovnávačku. Dnešní restaurace Praha nebyla kdysi špatný podnik. Dnes je všechno jiné, ale pivo měli dobré.

Západní roh Husova náměstí. Dům, který dnes chybí, býval významný hotel Doležal, měl jsem k dispozici jeden pohled na onu stavbu, chvíli jsem po náměstí putoval, než jsem pochopil.

Radnice je hezká, v malém domě vlevo od ní je příjemná vinotéka. Sehnal jsem v ní několik cenných informací pro orientaci ve městě. Můj táta říkal, že potřebuje jít občas do hospody, když se chce něco dozvědět. Ano, dnes máme televizi, internet, kde se dozvíme všechno, tedy všechno, co nám někdo chce sdělit, aniž se nás zeptá, co nás zajímá. A když někdo na obrazovce kecá, nemůžu mu dát facku, zatímco v hospodě se můžu i poprat.

V ulici Plk.Truhláře stojí bývalá městská spořitelna. Opět jsem byl před rozhodováním, kterou ze dvou podobných srovnávaček mám ve svém blogu zveřejnit. Dopadlo to jako vždycky, obě mají právo na život. Budova vedle je Tylovo divadlo.

Několikrát jsem v lomnické sokolovně spal ve spacáku na podlaze, bez matrací, karimatek, takové věci používali mastňáci. To jsme říkali. Mezi kamarády, dobrými lidmi nám bývalo dobře, však mně bylo s bídou třicet. Bože, to to uteklo.

Ulice Antala Staška, pohled dolů od Karlova. Světelné podmínky pro focení mým kapesním foťákem byly nepříznivé a dalo mi dost práce, aby kostel svatého Mikuláše byl aspoň trochu vidět.

Zde mi musí pomoci představa. Stojím (či sedím) mezi dřevěnými budovami, podle mocných nevhodných pro socialistické město a hledím na náměstí s radnicí, Mariánským sloupem a kašnou. Jelikož jsem lump, raději sedím u něčeho dobrého.
Jinak jsem při focení promluvil s několika lidmi. Zvláště starším vadí, že dřevěné budovy z náměstí zmizely. Od dvou lidí jsem slyšel, že ty baráky se nespálili, nezbořili, ale rozebrali s tím, že budou součástí jakéhosi skanzenu na nedalekém Karlovském náměstí, kde dosud historická výstavba existuje. Údajně domy sežral červotoč.
Napadá mě jenom říkanka z mého dětství:
"Měl dědeček kolotoč, sežral mu ho červotoč, kolotoč je sežranej a dědeček nasranej..."
Trochu jsem odbočil.

Mariánský morový sloup, radnice, kašna. Dostaví-li se poutník na náměstí, vidí toto. Kdysi to bejvalo hezčí? Usmívám se, jestli tohle slyším od člověka, který je nervozní, když cestuje bez klíčků k automobilu. Takoví jsme, neříkejme pořád "to voni".

Stojím na horním, severozápadním kraji náměstí, na Husově náměstí je i Husův pomník od sochaře Jindřicha Říhy.

Srdce mi zaplesalo, když jsem objevil tenhle pohled, napříč Husovým náměstím k severovýchodu, ulička, do které hledím, se jmenuje Havlíčkova, kdo přijede do Lomnice později, asi uvidí rohový dům nově omítnutý.

Dostal jsem se na Karlov, který je příjemný pro každého návštěvníka, roubenky, prostě jsem v jiném světě. Byla to hlavně procházka a podívaná, že mi ani moc nevadilo, že v ozeleněném Karlovském náměstí toho moc neporovnám.
Na prvním záběru sice stojím na Karlovském náměstí, ale roubenky mám za zády.

Vzpomínky, nostalgie a pevné přesvědčení, že sem ještě co nejdřív. Taky proto, že být v Lomnici nad Popelkou a nevylézt na horu Tábor s rozhlednou je skoro zvěrstvo. Byl jsem tam několikrát, nejde o krutý výstup. Chtěl bych nahoře vzpomenout na pár lomnických přátel, se kterými už se setkat osobně nemůžu.
A dát si nahoře pivo.