Juliovka je malá rekreační osada, ležící asi 1,5 km severně od Mařenic při silnici do Dolní Světlé u odbočky do Krompachu. V prostoru osady se stýkají hranice katastrů všech tří vesnic, ale ke Krompachu, jehož je Juliovka součástí, patří jen domy na levém břehu Svitávky. Stavení na pravém břehu potoka už náleží k Mařenicím.
Zřejmě již v roce 1391 stál na Svitávce pod Krompachem panský mlýn, který je poprvé písemně doložen až v urbáři zákupského panství z roku 1560. Při prodeji panství v roce 1612 už ale zmiňován není, patrně proto, že tehdy patřil k hutnímu statku sklárny v Krompachu. Mlýn, nazývaný později podle sousedního rybníka Teichmühle (= Rybniční mlýn), stál pod skalní stěnou na západním úpatí Sovího vrchu.
V roce 1687 nechal tehdejší majitel zákupského panství vévoda Julius Franz Sasko-Lauenburský nedaleko mlýna vybudovat sklářskou huť, u níž vznikla malá osada, pojmenovaná po něm Juliovka. Je pravděpodobné, že mlýn byl i v tomto případě využit pro potřeby hutě a mohla v něm být i stoupa na drcení křemene, zmiňovaná roku 1688. Zajímavé je, že z hutě v Juliovce pochází první skleněné lustry, vyrobené na sever od Itálie, a že tu byl jako v jedné z prvních hutí utaven český křišťál. Zřejmě se tu pokoušeli utavit i rubínové sklo barvené zlatem, ale není bohužel doloženo, zda se to podařilo přímo v Juliovce, nebo v menší vévodově sklářské huti v Zákupech. Po Juliově smrti v roce 1689 tu ale sklářská výroba upadala a huť zřejmě nejpozději začátkem 18. století zanikla.

Jako osada je Juliovka poprvé zmiňována roku 1706, kdy Wentzel Kreibich postavil na Krompašském potoce nový mlýn č.p. 6. V roce 1852 se Juliovka stala součástí Krompachu a o 30 let později měla 26 domů a 125 obyvatel. Do roku 1920 se ale počet obyvatel snížil na 79.
Starší mlýn Teichmühle byl jako družstevní mlýn v provozu ještě na počátku 20. století, ale 8. května 1906 zcela vyhořel. Zničenou budovu pak koupil Alfred Winkler z Mařenic, který ji přestavěl na přádelnu a mezi silnicí a skálou vybudoval mechanickou tkalcovnu. Kousek pod továrnou stála ještě stará úschovna kočárů a saní bývalého zákupského panství, která byla využita pro umístění parních strojů, protože vodní síla už pro pohon všech zařízení nestačila. V roce 1928 tu byly kromě 7 tkalcovských stavů ještě stroje na výrobu nití a punčoch. Za 2. světové války se v továrně vyráběly součástky pro armádu a odbojová skupina Waltera Hoffmanna z Kunratic v ní proto v roce 1944 způsobila požár. Z továrny pak zůstala jen ruina, která tu stála ještě v 50. letech a později byla stržena.
Ve mlýně č.p. 6 provozoval Karl Suske po 1. světové válce niťárnu, rozšířenou v roce 1920 o mechanickou tkalcovnu. O 10 let později už ale vodní kolo nefungovalo a tkalcovna zřejmě zanikla. Po válce byla nevyužitá budova snesena a dnes na jejím místě stojí nový dům.

Dominantou osady je bývalý Knoblochův hostinec č.p. 15 stojící na křižovatce, jehož dvoukřídlá patrová část má na průčelí letopočet 1906. Dříve stál na jeho místě starý roubený hostinec U císaře Josefa II., pojmenovaný na paměť císařovy návštěvy 19. září 1779, o níž se vyprávěla známá lidová pověst. Po 1. světové válce tu byl hostinec s tanečním sálem, koloniálem a kinem, jehož majitel Ignaz Knobloch k němu v roce 1923 postavil vodní náhon s akvaduktem. Ten přiváděl vodu na Francisovu turbínu, zajišťující elektřinu pro osvětlení domu. Zařízení zřejmě sloužilo až do roku 1945 a část náhonu s chátrajícím železobetonovým akvaduktem na zděných pilířích je dodnes dobře patrná. Také dům, na jehož průčelí je malá plastika od Josefa Fojtíka ze 70. let 20. století, dnes pomalu chátrá.

Asi o 100 m dál směrem ke Krompachu stojí pěkně udržovaný dům č.p. 26, v němž byla za první republiky otevřena česká obecná škola, která sloužila dětem z Mařenic, Krompachu a Světlé až do obsazení pohraničí v říjnu 1938. Po 2. světové válce byli němečtí obyvatelé vsi nuceně vysídleni a místo nich sem přicházeli noví čeští osídlenci. V srpnu 1949 bylo v prostoru bývalé sklárny pod Sovím vrchem otevřeno koupaliště, jehož stavbu zajistilo pražské Družstvo rodinné rekreace. Později ale koupaliště zpustlo a zůstala z něho jen neupravená vodní nádrž. Zaniklou sklářskou huť tu dodnes připomíná letopočet 1687 nad vstupem do místnosti vytesané ve skále.
Po připojení Dolní a Horní Světlé ke Krompachu roku 1960 se krompašský obecní úřad přestěhoval do bývalého Knoblochova hostince. K 31. prosinci 1972 měla Juliovka už jen 10 obyvatel a roku 1981 byla spolu s Krompachem, Horní a Dolní Světlou přičleněna k Mařenicím. Po změně politických poměrů se ale v roce 1990 Krompach s Valy a Juliovkou opět osamostatnil.

V osadě se dochovalo několik pěkných roubených domů s podstávkou. Přímo naproti vyústění krompašské silnice stojí dům č.p. 266, patřící již k Mařenicím, v němž býval před válkou hostinec U Švýcarska s řeznictvím. Naproti němu stojí dřevěný rozcestník s vyřezávanými plastikami od akademického sochaře Josefa Fojtíka. U domku č.p. 11 po levé straně silnice do Krompachu je ve skále vytesaný výklenek s lidovým reliéfem Madony z 18. nebo 19. století a na skalní stěně za mařenickým domem č.p. 67 je dnes už značně zašlý reliéf Kalvárie.

zdroj: https://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=objulic

Nedávno proběhl nejvýznamnější státní svátek naší země - 28. říjen. Připomeňme si proto odhalení pomníku našeho presidenta Osvoboditele v Krompachu z 28. října 1948. Explicitně upozorňuji na to datum - bylo to již půl roku po komunistickém únorovém puči! 

A ve Cvikově tou dobou již připravovali Stalina. Krompašský pomník je tak na dlouhou dobu posledním pomníkem TGM u nás. 

I když třeba "V knize Stalo se na severu Čech 1900/2000" píší, že poslední pomník TGM byl ten ve Sloupu v Čechách. Ale to není pravda. Sloupský pomník se odhaloval už v květnu 1948. Ten náš, krompašský až onoho 28. října 1948. Ale na ten krompašský pomník TGM se úplně zapomnělo. Úplně. Já sám jsem na jeho histori narazil při bádání po osudech krompašské finanční stráže. 

Protože právě finanční stráž v Krompachu byla významným hybatelem stavby pomníku.Koho zajímají podrobnosti kolem tohoto pomníku, tak odkazuji na vlastivědný sborník Bezděz z roku 2010, kde mi o jeho historii vyšel článek. Jestli má někdo zájem, napište mi, pošlu ho v .pdf.

Dnes stojí v Krompachu, nedaleko původního místa, v parčíku, replika původní sochy i s tabulí, která popisuje osudy pomníku. Doufejme, že již nikdy nepřijde nějaký -ismus, kvůli kterému by musel být pomník našeho presidenta Osvoboditele opět zničen.Ale vraťme se ještě na skok do října roku 1948 a podívejme se, jak probíhalo vlastní odhalení pomníku. Slavnostní odhalení pomníku TGM začalo 28. října v 15 hodin. Na slavnosti pronesli projevy: 

předseda ONV Josef Korda, předseda MNV František Šulc, předseda Místní osvětové rady v Krompachu učitel Oldřich Pohl, kulturní patron okresu Jablonné v Podještědí Dr. Dub, profesor Vysoké školy politické Ladislav Štoll a velitel posádky z České Lípy. Při slavnosti účinkoval též pěvecký spolek z Jablonného a také žáci místní krompašské školy. 

Po odhalení pomníku a ukončení slavnosti proběhla přehlídka uniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti, Finanční stráže a hasičů. Finanční stráž, ačkoli se na výstavbě pomníku významně podílela, musela z politických důvodů pochodovat až za příslušníky Sboru národní bezpečnosti. V průběhu celé slavnosti i přehlídky hrála dechová hudba Finanční stráže z Prahy, kterou řídil respicient finanční stráže Josef Makovec. Jelikož autor pomníku, profesor Fojtík, věnoval obci pomník zdarma, byla na slavnosti předána broušená skleněná váza, na níž bylo věnování a poděkování obce.

Jako zajímavost si můžeme uvést, že v rámci oslav narozenin presidenta Klementa Gottwalda, která se konala v Krompachu 22. listopadu 1948, slíbil profesor Fojtík na příští rok postavení Gottwaldovy sochy v Krompachu. Kdyby opravdu došlo k postavení této sochy, mohl mít Krompach kuriósní prezidentské sousoší.

Současný barevný snímek je z mapy.cz

autor příspěvku Jaroslav Beneš

Nedávno zde pan Jaroslav Freier zveřejnil moc hezké pohlednice hotelu "Edelstein" (Drahokam), který stál na samé hranici, mezi Valy/Schanzendorfem a Jonsdorfem. Pod příspěvkem se rozproudila trochu diskuse o hranici a celním úřadu, který stál naproti hostinci.

Podívejme se tedy na onen celní úřad trochu blíže. Celní úřad v obci Valy (Schanzendorf) byl oficiálně zřízen výnosem rakouského ministerstva financí až ze dne 19. června 1855. Je tedy nejmladší ze všech Lužickohorských celních úřadů. Původně se celní úřad nacházel na kraji obce, budova dnes již nestojí a na jejím místě je rekreační objekt. Počátkem 30. let minulého století však umístění celního úřadu ve staré stísněné budově stojící mimo státní hranici přestalo vyhovovat. A tak se začala připravovat stavba nového celního úřadu přímo na státní hranici. Stavba byla provedena v roce 1934 a celní úřad v nové budově začal fungovat od 1. října 1934. S válečnou přestávkou zde pracoval celní úřad až do 28. února 1949, kdy byla celnice i přechod zrušeny. A budova celního úřadu na samé hranici byla v následujících letech bohužel zlikvidována.

Více v knize: Beneš, J.: Střípky z dějin finanční stráže v Lužických horách, 2013.(autor příspěvku Jaroslav Beneš)

Ještě k české škole na Juliovce - přikládám snímek ze slavnostního otevření školy 1. září 1935. Fotografie pochází z pozůstalosti četníka Jarého. Jistě ho znáte ze seriálu Četnické humoresky, kde ho výborně hraje Ivan Trojan. Skutečný četnický strážmistr Jarý, předobraz toho filmového, sloužil ve druhé polovině 30. let na četnické stanici v Mařenicích. A přiložený snímek pochází z jeho fotoalba. (autor příspěvku Jaroslav Beneš)