Kotel a Sněžné jámy




Kotel (německy Kesselkoppe) je výrazný vrchol ležící v nejvyšším českém pohoří Krkonoše. Nachází se v jejich západní části v okrese Semily v Libereckém kraji, jehož je nejvyšším vrcholem. Nadmořská výška 1435 m n. m. z něj činí 10. nejvyšší horu Česka. V minulosti byla nazývána též Krkonoš a Kokrháč.
Kotel je dostupný nejsnáze z Rokytnice nad Jizerou, odkud vede lanovka téměř až na vrchol Lysé hory, a odtud lze pokračovat po úbočí Kotle po červené turistické značce. Samotný vrchol je však nedostupný, jelikož leží v první zóně Krkonošského národního parku a žádné turistické trasy na vrchol nevedou. Z druhé strany je Kotel dostupný ze Zlatého návrší, na kterém se nachází např. pramen Labe, Labská bouda či mohyla Hanče a Vrbaty na Vrbatově návrší.
Charakteristika
Jedná se o horu, která se nachází 5 km VSV od známého lyžařského střediska Rokytnice nad Jizerou. V okolí se nacházejí jiné výrazné vrcholy, jako např. Lysá hora (1344 m n. m.), Harrachovy kameny (1421 m) nebo Vlčí hřeben (1140 m). Z jihovýchodní strany je obklopen Malou a Velkou Kotelní jámou, které jsou v zimě často ohrožovány lavinami. Jako celé Krkonoše byl Kotel vymodelován hercynským vrásněním a je složen převážně ze svoru.
Dostupnost
Kotel je dostupný nejsnáze z Rokytnice nad Jizerou, odkud vede lanovka téměř až na vrchol Lysé hory, a odtud lze pokračovat po úbočí Kotle po červené turistické značce. Samotný vrchol je však nedostupný, jelikož leží v první zóně Krkonošského národního parku a žádné turistické trasy na vrchol nevedou. Z druhé strany je Kotel dostupný ze Zlatého návrší, na kterém se nachází např. pramen Labe, Labská bouda či mohyla Hanče a Vrbaty na Vrbatově návrší.
(zdroj: Wikipedia)

Sněžné jámy - Špindlerův Mlýn, Krkonoše
Mohutné Sněžné jámy (Sniežne Kotly) leží na polské straně Krkonoš a jsou součástí polské přírodní rezervace. Tvoří je dva impozantní ledovcové kary - Velká sněžná jáma (Wielky Śnieżny Kocioł) a Malá sněžná jáma (Mały Śnieżny Kocioł).




O Sněžných jámách
Pohled na obě jámy je úchvatný. Menší je dlouhá přes půl kilometru, velká měří 800 m. Hloubka kolmých skalnatých srázů dosahuje více jak 200 m a na dně se zrcadlí ledovcová jezírka (Snieżne Stawki). Díky alpskému charakteru krajiny se ve Sněžných jamách vyskytují mnohé vzácné druhy rostlin, mezi nimi například lomikámen sněžný a vstřícnolistý. Dnem obou jam prochází značená cesta, která nabízí neobvyklý pohled na skalnaté srázy i ledovcová jezírka.
Od turistického přístřešku, přes kamennou chatu až k luxusnímu hotelu a vysílači
V roce 1837, tj. v počátcích krkonošské turistiky, byla nad Sněžnými jamami postavena budka s občerstvením a útulkem pro 2 osoby, svého času první krkonošská stavba určená výhradně pro turistické účely. Po roce 1858 zbudovaný kamenný dům s restaurací pro 50 lidí už umožňoval nocleh pro 21 osob. V letech 1896-97 byl z iniciativy rodu Schaffgotschů postaven na vrcholu Vysoké pláně několikapatrový luxusní horský hotel Schneegrubenbaude s vyhlídkovou věží, se 44 dvoulůžkovými pokoji a několika jídelnami. Za druhé světové války se hotel stal rekreačním zařízením německé Luftwaffe. Po roce 1945, kdy se Polsko posunulo na západ, připadlo mu Slezsko a původní německojazyčné obyvatelstvo bylo z většiny vyhnáno, se budově začalo říkat Wawel, pro její podobnost s krakovským královským hradem. V roce 1950 zprovoznil Polský klub turistů PTTK v bývalém hotelu bufet a pouze několik lůžek, který sloužil do roku 1960, kdy byl na zbořeništi zdí bývalého hotelu zřízen provizorní TV vysílač pro přenos signálu z olympijských her v Římě. Současnou podobu získala budova po přestavbách v letech 1960-1964 a 1974-1978. Roku 1994 zde bylo instalováno zařízení pro mobilní telefonii.
Budova je pro veřejnost uzavřená, v extrémním počasí již však několikrát poskytla turistům přístřeší. Zaměstnanci vysílače mají také zásluhu na záchraně mnoha lidských životů.
Přístupnost
Pěkný cesta se spoustou krásných výhledů směřuje od Labské boudy k turistickému rozcestníku, odkud vede žlutě značená stezka dlouhá asi 2,5 km napříč kamenným mořem. K Labské boudě se dostanete pěšky z Horních Míseček, cesta je dlouhá asi 5,5 km. Můžete využít i autobusovou linku, která z Míseček jezdí od 30. dubna do konce října. Zastávka autobusu leží u Jilemnické boudy, asi 400 m od parkoviště. Autobus jede k Vrbatově boudě, odkud půjdete směrem k prameni Labe, kde odbočíte k Labské boudě. Kolem Sněžných jam vede červeně značená hřebenová cesta Česko-polského přátelství. Po té lze dojít až na samotnou horu Sněžku.
Více zde: https://www.region-krkonose.cz/turisticke-zajimavosti/zajimava-mista/snezne-jamy/







Východ slunce v Krkonoších 27.12.2024 . Opět skvělý podmínky a nádherný ranní počasí .18km procházka a naprostá nádhera v národním parku
foto Tomáš Malina





Budík 4:30, vlak 5:08, beru čtečku a po cestě čtu knihu, co jsem chtěl projít už dávno. V Tanvaldu na autobus, druhá snídaně po cestě a po půl sedmé vystupuju v Harrachově. Vybíhám na hřebeny, postupně se zahřívám a na Szrenici jsem akorát na východ slunce. Kolik je stupňů, netuším, navíc krátce po východu slunce začne drsně foukat. Oblékám zateplenou bundu, silnou čepici a říkám si, že sice fučí, ale že to třeba bude dobrý, nechce se mi běžet hned zase dolů. Na Violík a ke Sněžným jamám je to boj, ale vítr pak alespoň chvilkama polevuje. Ale výhledy, ty tentokrát stojí za to, i když teda přemýšlím, jestli ta malá část obličeje, co mi kouká ven, se mi spíš spálí nebo omrzne. Běžím ještě podél Vysokého kola nad Martinovku, zamávat Sněžce, a pak okolo Labské boudy zase zpátky na Voseckou. To už je celkem teplo. Dělám si památeční fotku, jak jakože běžím do kopce, pak koukám na hodinky, ajaj, autobus zpátky z Harrachova za 45 minut. Čekat na další, ani běžet až na vlakové nádraží se mi moc nechce, takže běžím co to ještě jde, a na autobusové nádraží přibíhám asi dvě minuty před odjezdem autobusu. Vlak v Tanvaldu tentokrát nenavazuje tak dobře, jako ráno v opačném směru, ale ten čas navíc trávím obědem v naprosto skvělém Caffé a Bistro Pohoda, kousek od mostu přes Kamenici. Jídlo tam připravují s láskou, tak se těším zas na další návštěvu. Pak rychle na vlak, pokračuju ve čtení knihy z rána, a domů.
(autor příspěvku Jaromír Baxa 13.1.2024)




Silvestrovský západ slunce na Zlatém návrší
Po celodenní túře a ránu bez lidí zde byl problém najít nějaké klidné
místo. Přesto se povedlo a my si užili to zlaté zakončení roku bez
hlučných davů
autor příspěvku Daniel Jurica



Kostel Wang
Dřevěný norský kostel typu stavkirke, postavený
původně ve 13. století u jezera Vangsmjösen. V pol. 19. stol. zakoupen
pro berlínské muzeum, znovupostaven na úpatí Sněžky, doplněn
dřevořezbami od mistra Jakuba z Janowic.
Kostel najdete cca 3 kilometry severně od vrcholu Sněžky, v horní části obce Karpacz. Nedaleko je velké parkoviště s infocentrem. Odtud také vycházejí turistické značky na hřebeny Krkonoš. Do areálu i interiéru kostela je vstup možný pouze po zaplacení vstupenky, prohlídka s průvodcem.
Dřevěný kostel (či bedněný, plaňkový, nebo také pilířový) je typický pro jihozápadní část Norska, kde se mu říká stavkirke. Začaly se tu stavět ve 12. století, kdy Vikingové pořádali loupežné výpravy na Britské ostrovy a tam tyto stavby viděli (např. Greensted v Essexu). Z původní asi 1200 kostelů zůstalo dodnes v Norsku kolem třiceti – nejstarší z nich je v Urnes-Lusteru, další v např. v Heddalu, Hoprekstadu, Fantoftu či v Borgundu.
Jelikož se dřevěné části neustále nahrazují a opravují, v podstatě už nejde o původní stavbu. Navíc byla z Norska dovezena pouze část kostela. Původní jsou tak hlavní vnitří pilíře s vyřezávanými hlavicemi a čtyři portály s bohatou ornamentální dřevořezbou. Část výzdoby na místě obnovil mistr Jakub z Janowic – dubový krucifix s motivem listů vinné révy, žitných klasů a symboly čtyř evangelistů či postava Krista z lipového dřeva. V interiéru kostela jsou např. i kovové svícny se symboly manželských ctností (labutě a srdce), které byly vyrobeny v Norsku v roce 1911. Vedle kostela stojící zvonice není autetincká, chrání dřevěný kostel před nápory horského počasí. Byla postavena v roce 1844 Friedrichem Augustem Stülerem. Poblíž kostela stojí také pomník hraběnce Frederice von Redern, postavený podle projektu F. A. Stülera v roce 1856.Tento dřevěný kostelík pochází z Norska, kde byl ve 13. století postaven v jižní části země u jezera Vangsmjösen. V roce 1841 jej na popud malíře Johanna Christiana Dahla koupilo berlínské muzeum, peníze na nákup poskytl král Friedrich Wilhelm IV. Dahl – velký znalec těchto dřevených kostelů a autor prvních odborných prací – jej tak zachránil od rozprodání na palivové dříví. Kostel měl být znovupostaven na berlínském Pavím ostrově, nakonec ale hraběnka Friederika von Redern přemluvila krále, aby na díly rozložený kostel daroval horské obci Brückenberg. Sestavení kostela řídil v letech 1842–44 královský stavební mistr Hamman. Kostel byl zasvěcen Našemu Spasiteli a do správy jej dostala evangelická církev. V letech 1963–65 proběhla oprava.
https://www.hrady.cz/kostel-wang-karpacz-gorny-bierutowice-bruckenberg/texty?