Mnichovo Hradiště vzniklo ve 13. století v souvislosti s kolonizačními aktivitami nedalekého Kláštera Hradiště nad Jizerou. Statek často střídal majitele, kteří jej nevlastnili dědičně, ale jen jako zástavu a docházelo k častým sporům. Teprve v 16. století přešlo Hradiště sňatkem do dědičného vlastnictví Budovců z Budova, ale ani v závěti Kryštofa Budovce (1602) se zde stále nepřipomínalo žádné panské sídlo. Až Václav Budovec (1551 - 1621), významný politik předbělohorských Čech, nechal v Mnichově Hradišti postavit dvoukřídlý renesanční zámek na půdorysu písmene L (1603-1606).

Jako přední činitel stavovského povstání byl Václav Budovec popraven na Staroměstském náměstí v roce 1621 a jeho majetek byl zkonfiskován. Mnichovo Hradiště spolu s Klášterem Hradiště a Zásadkou patřilo tehdy k největším panstvím v severních Čechách a za 216 000 zlatých je v roce 1623 koupil Albrecht z Valdštejna. Ten Hradiště již v roce 1627 přenechal svému bratranci Maxmiliánovi. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna byl ohrožen nárok na všechen jeho majetek, ale Mnichovo Hradiště bylo nakonec uchováno jako rodová základna Valdštejnů až do 20. století.

Od roku 1675 vlastnil Mnichovo Hradiště Arnošt Josef z Valdštejna, který patřil k nejbohatším pozemkovým vlastníkům v Čechách a přistoupil k přestavbě zámku na reprezentační rodové sídlo. Podle projektu architekta M. A. Canevalleho vznikla současná podoba zámku (1697-1703). Samotné přestavbě zámku předcházelo založení kapucínského kláštera a hlavně požár zámku ve Zvířeticích (1690), který definitivně rozhodl o přenesení hlavního sídla do Mnichova Hradiště. Renesanční Budovcův zámek byl rozšířen o severovýchodní křídlo, prostor francouzské zahrady ohraničovaly budovy koníren, taktéž podle Canevallova projektu. Některé stavby z této doby již neexistují, dochována ale zůstala unikátní sala terrena v přímé ose proti hlavnímu vstupu do zámku (1709-1711, architektem byl valdštejnský stavitel Nicolo Raimondi).

Vrcholně barokní podoba zámku v Mnichově Hradišti je významnou památkou světské architektury z přelomu 17. a 18. století, kdy se opouštěl koncept blokových budov s uzavřeným nádvořím a začala se prosazovat podoba trojkřídlého zámku s otevřeným čestným nádvořím a podle významu výškově odstupňovanými hospodářskými budovami. Shodné rysy a pravděpodobnou vzájemnou inspiraci lze ve stejné době pozorovat na lobkovickém zámku Jezeří a ve šternberské Troji.

K dílčím stavebním úpravám docházelo v průběhu 18. a 19. století například kvůli živelným pohromám (požár 1724) nebo novým požadavkům na bydlení, původní celková koncepce zůstala ale dodnes zachována. Zásadní zásah si vyžádal rok 1833, kdy se v Mnichově Hradišti k diplomatickým jednáním sešli rakouský císař František I., ruský car Mikuláš I. a pruský korunní princ Bedřich Vilém, dalšími účastníky byli sasko-výmarský vévoda Karel Bedřich a nasavský vévoda Vilém. Setkání panovníků probíhalo tři týdny v září 1833, byla zde podepsána dohoda o obnovení Svaté aliance. Tehdy byl barokní taneční sál prostupující dvě patra změněn v zámecké divadlo. Až do 20. století bylo Mnichovo Hradiště nejvýznamnějším sídlem Valdštejnů, před vyvlastněním velkostatek zahrnoval cca 7 500 hektarů půdy.

(zdroj: Wikipedia)

Původně renesanční zámek postavený významným českým šlechticem Václavem Budovcem z Budova, který po bitvě na Bílé hoře přešel do vlastnictví Albrechta z Valdštejna a jeho rodu. Na konci 17. století byl přestavěn na nynější barokní zámecký areál a patřil rodu Valdštejnů až do roku 1946. Dobové valdštejnské interiéry obsahují vzácné bohaté sbírky jako například delftskou fajáns, míšeňský, japonský a čínský porcelán, kostýmy, zbraně, unikátní historické divadlo s funkční mašinérií a knihovnu s 22 tisíci svazky, kterou spravoval Giacomo Casanova na zámku Duchcov. V kapli sv. Anny jsou uloženy ostatky slavného vojevůdce 30leté války Albrechta z Valdštejna.

Mnichovo Hradiště

pátek 7. listopadu 2014

Byl jsem před měsícem v Bakově nad Jizerou. Pustil jsem si hubu na špacír, vzpomněl na Jaromíra Vomáčku, hudebního skladatele, manžela Yvety Simonové, který kromě songů pro svou ženu se proslavil písní Dobře míněná rada, která začíná slovy "Běž domů, Ivane..."

V jedné zapomenuté písničce se zpívá Mnichovo Hradiště nechám si na přště... Koukám, že opisuju z minulého blogu.

Stáhnul jsem pár fotek z internetu a nasedl na vlak, abych mohl slova "na příště" vyplnit skutkem.

Prochodil jsem podmračené město.

(zdroj:https://vencovypindy.blogspot.com/2014/11/mnichovo-hradiste.html)

kousek od nádraží v ulici Víta Nejedlého je sokolovna. Stavitel Kobosil předal klíče 27.7.1919, jejíž základní kámen byl položen v roce1904. Sokolové si ji postavili za svoje peníze, bez dotací EU.

Hned u sokolovny jsem se otočil směrem k náměstí a viděl jak vypadá křižovatka ulice Víta Nejedlého s ulicí Jana Švermy, kde stávala hospodářská záložna, dnes banka.

Uprostřed Masarykova náměstí stojí radnice.

Jako v jiných městech, staré fotky se zabývají hlavně hlavním náměstí, které se zde jmenuje Masarykovo. Pár fotek nešlo porovnat kvůli bujné vegetaci, další město, které si zapisuju, musím sem ještě, až opadá listí, naštěstí zde nemají na vysázené duby.

Na severní straně dominuje bývalá spořitelna, dnes pošta.

Pohled z jihozápadního rohu náměstí směrem k východu, vlevo je věž radnice.

Ze severozápadního rohu náměstí jde k severu ulice Palackého, je vidět věž kostela svatého Jakuba.

Pohled na severozápadní roh náměstí.

Pohled podél severní fronty náměstí.

Takhle je v současnosti obrostlé bývalé hejtmanství, jak nám kdosi napsal na pohlednici, abychom se s něčím nespletli.

Západní fronta náměstí, první dům s balkónkem je restaurace a hotel "U hroznů" s dávnou tradicí.

Dívám se Palackého ulicí směrem k náměstí.

V Palackého ulici jsem zůstal, jen jsem se otočil, vpravo je kostel svatého Jakuba, v dáli je věž mnichohradištského zámku.

Zámek v Mnichově Hradišti je mohutný, dívám se z Klášterské ulice.

Hrobka Albrachta z Valdštejna je v kapli svaté Anny při bývalém kostele Tří králů.

Jak jsem již podotkl, vrátím se sem, budu tvrdit, že v nastávající zimě, ale někdy člověk míní...
Našel jsem ještě pár fotek na stránkách Mnichova Hradiště, i jsem si vyfotil nějaké fotky, vystavěné přímo na náměstí.
Budu se těšit, protože mi zbylo jen málo času na návštěvu restaurace, stačil jsem vypít jenom rychlý grog.

Dům pana Ptáčníka, myslím, že je škoda, že tu je dnes podivný prostor.

Z Palackého ulice se blížím k zámku Havlíčkovou ulicí. Otáčím se zpět a vidím kostel.

Kdysi Dívčí škola, dnes základní.

Našel jsem i Husovu ulici, podle popisného čísla, jež bylo o fotky. Dům mírně zdevastovaný.

Stojím na křižovatce Jiráskovy ulice s Turnovskou, do které hledím a nestačím se divit, jak se změnila.

Mnichovo Hradiště podruhé

sobota 14. února 2015

Vloni jsem měl  k dispozici pár fotek, netušil jsem, že by návštěvy měly pokračování, snad až stromy ztratí zelenou parádu, že bych se na chvilku zastavil.
Při zpracování doma jsem objevil na stránkách města mnoho dalších fotek. Historických, bez nějakého popisu, data se dají jen odhadovat, to může místní, což nejsem.
Na chvíli se zastavit tentokrát znamenalo dva dny. Zajímavá činnost, náměstí jsem poznal, ale viděl jsem místa, která jsem musel hledat. Většinou na srovnávačkách tentokrát nebudou letopočty, kdy vznikly historické fotky. stejně mi i tak připadají zajímavé.
Město nemám příliš zažité, historky nejsou, textová část bude asi chudší.

zdroj: https://vencovypindy.blogspot.com/2015/02/mnichovo-hradiste-podruhe.html

Nádraží je jiné, dalo mi poměrně práci, než jsem našel styčné body. Ještě jsem se ohlédl na druhou stranu přes koleje a v dáli jsem viděl skalní masiv, kde jsou Drábské světničky. Ideální výlet pro rodinu s dětmi, které zapomenou, že je bolí nožičky a prolézají. Část Českého ráje, která ještě patří do okresu Mladá Boleslav.

Nádraží poměrně daleko od náměstí, dnes je ovšem město až ke kolejím. Pro hosty línějšího charakteru stála proti železniční stanici restaurace a je samozřejmé, že i hotel. S balkónkem. Budova zůstala, hospoda taky. Dvakrát jsem byl hostem, nijak mě nenadchli, budova dostává novou omítku, kde určitě nebudou žádné pičičandy. Solidní barák, v kterém může být cokoliv. Bez balkónku.

Ulice od nádraží se jmenuje po rodákovi, komunistovi Janu Švermovi. Jako člověk, který má ke komunistům daleko, nebudu se zabývat politikou, ale Jan Šverma zahynul v boji proti nacistickým okupantům ve Slovenském národním povstání na hřebenech Nízkých Tater. Kdyby nešlo o tragédii, těžko pochopit, že jedním z údajných zločinů popraveného komunisty Rudolfa Slánského bylo, že dal Švermovi malé boty a tím přivodil jeho smrt. Pohádka pro malé děti? Pak se divte, že komunistům nevěřím. Šverma se bojů opravdu zúčastnil na rozdíl od jiných.

Sokolovnu jsem již prezentoval v prvním dílu, Tato honosná stavba nese jako mnoho staveb nejen v Mnichově Hradišti snahu všechny "zbytečnosti" z budov odstranit.

A jsem na Masarykově náměstí, kde jsem už minule strávil hodně času a stejně i dnes. Loubíčko zmizelo, příjezd na náměstí nebyl v dávné době plánovaný na dnešní provoz. Hned dva záběry.

Příznávám se, že jsem netušil, kdo na náměstí na podstavci stával. Měl jsem podezření, že to je někdo, kdo komunistům nevoněl. V době internetu se nic neutají, i já se poučil, že jde o významného šlechtice Václava Budovce z Budova, člověka vzdělaného i zcestovalého, jenž skončil v roce 1621 na popravišti na Staroměstském náměstí. Bylo mu tehdy už 70. Socha byla přemístěna do areálu mnichovohradištského zámku, jehož byl Budovec majitelem a na jehož podobě se významně podílel.

Při prohlídce starých fotek z Mnichova Hradiště jsem nabyl dojmu, že nejdřív byl v polích postaven hotel U zlatého hroznu a na něj se nalepovaly další stavby. Tady je pár historických podob hotelu a porovnání s dnešním stavem.

Zde je hotel vpravo a je dobře vidět úprava ústí ulice Víta Nejedlého. Je zde vidět i podloubí, ze kterého fotil starý fotograf o několik snímků zpět.

Pohled směrem k západu, hotel je vpravo.

Něco málo z jižní strany náměstí.

Tady jsem na východní straně. Barák zůstal, je v něm pizzerie s cenami ne pro penzistu. Naopak na předchozím záběru jsem v uzenářství dostal výbornou drštkovou za levný peníz.

Ještě se vracím k hotelu U zlatého hroznu, na obou dalších snímcích je vlevo, pokaždé z jiného úhlu.

Dům na západní straně náměstí. Připletly se mi pod ruku dvě staré fotky, snad je každé porovnání svým způsobem zajímavé.

Na severu stojí velkolepá budova kdysi městské spořitelny, později až do dnes pošty. Vždycky, když vidím v centrech měst benzinovou pumpu, připadá mi, že ještě nedávno byla tahle situace normální.

O budovu pošty je dobře postaráno, naproti ní je tomu trochu jinak.

Odcházím z náměstí severním směrem Palackého ulicí, které vévodí kostel svatého Jakuba.

U zámku jsem byl již posledně, ale tenhle pohled byl hodně zarostlý. Jsem tu znova, dokonce sněhový poprašek mě vítal.

Následující tři fotky jsem nějak v duchu odepsal, netušil jsem, kde je najdu. Pokud bych byl pověrčivý, věřil bych, že jsem něco dobrého udělal a byl jsem odměněn. Cestou od zámku jsem došel na malé málem náměstíčko, kde se stýkají ulice Zámecká, 1.máje a Na Příkopech. Tady jsem ty baráky našel. Jeden téměř v původní podobě, druhý (bývalá Klášterská pivnice) se mírně změnil.

Ještě pár fotek jsem prostě nenašel, ale i tak jsem zhruba pochopil změny v městě Mnichovo Hradiště.
Na oslavu jsem si koupil do vlaku půl litru veltlínu.

Příhrazy

jsou malá vesnice, část obce Žďár v okrese Mladá Boleslav. Nacházejí se v severozápadní části Chráněné krajinné oblasti Český ráj, asi 1,5 kilometru jižně od Žďáru. Příhrazy leží v katastrálním území Žďár u Mnichova Hradiště o výměře 8,98 km². Na jižním okraji vsi se zvedají pískovcové Příhrazské skály, chráněné jako přírodní rezervace.

(zdroj: Wikipedia)