Peklo u Raspenavy

Peklo

 leží v údolí mezi Pekelským vrchem (487 m, Hóllberg, také Heideberg) na západě (podle něj se tamnímu panskému dvoru říkalo lidově Hollenhof, Pekelný dvůr) a východním Dubovým vrchem (474 m), který odděluje Peklo od Libverdy. Jižní výběžek Dubového vrchu se nazývá Gottschberg. Do osady byla řádná silnice přivedena až roku 1926. V údolí potoka byl roku 1986 vybudován rybník Petr. (odesl. 1947)

(zdroj: Miroslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009)

Název Peklo se nelíbil majiteli panství Clam-Gallasovi a osadu, vzniklou roku 1780 rozdělením pozemků panského dvora z roku 1601, nazval o čtyři roky později na počest své manželky Karolinino Údolí. Fotograf pohlednice stál na hřebeni Dubového vrchu v tzv. "Nebíčku", Zachytil jarní tvář této odlehlé osady, která patřila do území Lužce. Zleva se do údolí potoka sklánějí severní svahy Pekelského vrchu. (odesl. 1926)

(zdroj: Miroslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009)

Střed Pekla - Karolinina Údolí - 

přes Dubový vrch k Jizerským horám. Větší dům vpravo je bývalá škola, dnes hostinec Diana. Druhý dům na opačné straně silnice je bývalý hostinec čp. 407 z roku 1893. Do roku 1913 se jmenoval U Třešňové aleje, od roku 1925 U Čerstvého pramene. Dnes je obytným domem. Nalevo od středu pohlednice byla v provozu v letech 1887-1904 porcelánka Adolfa Roslera, jediný průmyslový podnik v obci. (odesl. 1943)

(zdroj: Miroslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009)

Karolinino Údolí

V místech, kde se Pekelský potok otáčí k západu, stávala od roku 1780 rychta čp. 11. Vletech 1834-50 v ní byla i škola, V 19. století se změnila v oblíbený hostinec Zelené luční údo urána byla teprve v sedmdesátých minulého století a nahradila ji nefo plechová stodola. Zmizela také hasičská zbrojnice (vpravo); na jejím místě dnes stojí kravín.

(zdroj: Miroslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009)

Co se vyrábělo v Pekelské porcelánce

U firmy Anton Kratzer v Hejnicích pracovali mezi ostatními též dva inteligentní hrnčíři, Adolf Rösler z Pekla a A. Wildner. Oba se rozhodli založit a vybudovat vlastní porcelánku a zřídili proto v roce 1887 na Röslerově pozemku v Pekle malou vypalovací pec. Zpočátku vyráběli rukojetě k nožům, které dodávali výhodně pražské firmě Gallus a Wolf a také do Vídně. Rukojetě byly pro své zdařilé malby velmi žádáné. Plat malíře za pěkné rukojetě obnášel tehdy 5 až 8 krejcarů za kus. Zaměstnávali až 32 dělníků. Potřebnou hrnčířskou hlínu a kaolín byl panu Röslerovi dodáván z okolí Karlovarska. Jelikož tato malá továrnička patřila k prvním v severních Čechách, měla zajištěný slušný odbyt. Vyráběla rukojetě k nožům a vidličkám, louskače ořechů, stojánky na ubrousky, figury Ježíše a boží matky, dále rukojetě k holím, zahradní ozdobné koule, lahvičky na voňavky (flakony) a další. První odbytiště bylo na území Čech a potom i další země Rakousko — Uherské monarchie, posléze též Rusko a Velká Británie. Británie přednostně odebírala zdobené rukojetě k holím a prohýbané nádobí.

Na přelomu století se přestalo obchodně dařit. Trh začínal být přesycený, v samotných Čechách se tehdy vyráběl porcelán v 68 porcelánkách. Již v roce 1893 se Rösler s Wildnerem rozešli. Les podél silnice do Lužce, odkud se těžilo dřevo do pecí byl rozdělen, Wildner získal menší část a Rösler větší část lesa, kterou opět zalesnil. Adolf Rösler se dostal do platebních nesnází po opakovaných podvodech některých českých firem. Ke všemu neštěstí se několikrát přidaly i požáry. Továrna byla sice postupně rozšiřována, ale přesto se stále více projevoval nedostatek provozních místností. A tak se stalo, že dřevo uskladněné v místnostech několikráte vzplálo, zejména roku 1904 a 1907. V noci 4. května 1907 vyhořelo vše. Bratr Adolfa Röslera, Ferdinand Rösler měl v továrně vložené rovněž své peníze. Rozkmotřil se se svým bratrem Adolfem a žádal zpět svůj podíl, tak že továrna již nemohla být obnovena.
Rösler byl hlavně známý skrze své barevné glazury a to zejména kobaltovou modří. To vysvětluje, že ty nejkrásnější soupravy byly téměř výlučně dodávány do Vídně a do Petrohradu.

Autora tohoto textu bohužel neznáme, pokud se někdo o autorství přihlásí, rádi jeho jméno, jako zdroj doplníme. Výrobky porcelánky k nafocení s ochotou zapůjčil Shirzad Al-Chalabi.

zdroj: https://www.frydlantsko.eu/2012/05/12/co-se-vyrabelo-v-pekelske-porcelance/

Dle wikipedie" V domě čp. 407 postaveném roku 1893 existovala od roku 1898 až do roku 1913 restaurace, která se jmenovala "U třešňové aleje". Pak zanikla, ale ve stejném objektu otevřel roku 1925 Hermann Krause jiné pohostinství, tentokrát pod názvem "U čerstvého pramene". Po jejím zrušení je z objektu obytný dům, jenž na počátku 21. století rekonstruoval Petr Bíma z Liberce. Po určitou dobu měl být v objektu také nevěstinec a po druhé světové válce se měl využívat též k podnikovým rekreacím. Druhý pekelský hostinec se jmenoval "V zeleném lučním údolí" (dle jiného zdroje "Zelené luční údolí"). Sídlil v objektu bývalé rychty poté, co její prostory opustila škola. Budova byla zbourána až během sedmdesátých let 20. století a nahradila ji plechová stodola. 

(archiv Jaroslav Chmelík, komentář Čech Lands)

Porcelánka Adolf Rösler 

založená 1887, kde dělali užitkový porcelán převážně pro Vídeň a Petrohrad. Až do noci 4.května 1907, kdy to všechno vyhořelo.

(autor příspěvku Jaroslav Chmelík)