Dobytí Jablonného v Podještědí v červenci 1757
Dobytí Jablonného v Podještědí c.k. vojsky 15. července 1757
Po porážce pruských vojsk v bitvě u Kolína 18. června 1757 se soustředily zbytky Prusů u Nymburka, ustoupily pak k Litoměřicím, kde se k nim připojily jednotky generála von Keith, které obléhaly Prahu. Pruská armáda pak ustupovala z Čech dvěma proudy. První, slabší, jemuž velel sám král Friedrich II. ustupoval přes Lovosice do Saska. Druhý, pod velením korunního prince Augusta Viléma se snažil dosáhnout Lužice přes Mladou Boleslav, Českou Lípu, Liberec a Žitavu. K překvapení krále se velitel c.k. armády maršál Leopold Daun rozhodl sledovat ne jeho, ale oddíly korunního prince, ovšem s odstupem několika dní. Pronásledování převzaly tzv. "lehké oddíly" - husaři a hraničářská pěchota.
Korunní princ se hned zpočátku dopustil tragické chyby a zůstal s jeho hlavními silami skoro 14 dní stát v okolí České Lípy. Tento čas využily c.k. lehké jednotky, obešly Prusy, obsadily a zatarasily hlavní průchodové cesty směr Liberec - Žitava. Tím donutily korunního prince ustupovat později neschůdnou krajinou přes pohraniční hory.
V Jablonném v Podještědí měli Prusové velké skladiště tovarů, nutných k zásobování celé armády, kromě toho tento opevněný bod zajišťoval jejich spojení s Lužicí. Maršál Leopold Daun tedy rozhodl toto význačné místo Prusům odebrat.
Celou akcí byl , přes odpor několika generálů, pověřen generálmajor Sigismund hrabě Maquire z Inniskilen (1).
Již 14. července obsadil oddíl 200 husarů a 200 kyrysníků pluku "Serbelloni" (později č. 4) návrší u České Vsi (dnes součást Jablonného). Kyrysníci odložili kyrysy a bojovali pěšky (snad proto je očití svědkové považovali za dragouny). Této kombinované jednotce velel rytmistr kyrysníků von Deym. Když se přiblížil pruský konvoj, byl císařskými přepaden a rozehnán. Deym ukořistil sto spížních vozů.
Dne 15. července dosáhl přední voj generálmajora Maquire Jablonného v Podještědí. Jeho jednotky uzavřely veškeré přístupy k městu. Maquire měl před městem k dispozici 12 granátnických rot z pěších pluků Wallis (č. 11), Deutschmeister (č. 4), Mercy (č. 56) a Hildburghausen (č. , 1 500 mužů řadové pěchoty (mezi nimi 800 hraničářů) a 500 husarů, k tomu 28 děl (tří- šesti- a dvanáctiliberní). V dobové literatuře se většinou uvádí, že císařští měli před Jablonným 12 000 mužů. Tento údaj je nepřesný a vztahuje se na celkový počet vojsk soustředěných v okolí Jablonného. Vlastního útoku se zúčastnily pouze výše uvedené jednotky generálmajora Maquire.
Ve dnech, kdy Maquire oblehl Jablonné postoupil generálmajor von Beck se svými jednotkami do Zákup a generálmajor Morocz s dvěma husarskými pluky a jednotkami generálmajora Andrease Hadika do Provodína. Záloha vedená generálmajorem vévodou von Arenberg stála ve Stráži pod Ralskem. Všechny tyto jednotky dohromady měly sílu okolo 12 000 mužů.
Jablonné bylo od počátku července 1757 obsazeno Prusy - 4 prapory pěchoty a 5 eskadron husarů. Korunní princ chtěl původně táhnout s celou armádou do Jablonného, což mu však král výslovně zakázal. Posádka Jablonného tedy sestávala z přibližně 2 000 pěšáků pluků č. 43, č. 46 a granátníků pluků č. 8 a č. 10 jakož i výše uvedených husarů pluku P. Werner č. 6. Velitelem posádky Jablonného byl v době obležení generálmajor Nikolaus Lorenz von Puttkamer(2).
Puttkamer byl se svými oddíly přepaden císařskými již při svém pochodu z Mimoně do Jablonného jednotkami generálmajora Morocze (1200 husarů pluků P. Esterházy a Morocz zesílenými 2800 Varaždínskými a Slavonskými hraničáry). Prusům se sice podařilo zachránit se do města, ztratili ovšem během boje všechny vozy se zásobami a municí, což se později nepříznivě projevilo při obraně města.
Maquire umístil svoje děla okolo Jablonného a započal s ostřelováním města. Svoje jednotky rozestavil do dvou sledů. Druhému sledu velel generálmajor von Wilfenblied. Císařští se nezdržovali stavěním okopů a ihned zaútočili. Prusové se při přiblížení císařských stáhli do města a zabarikádovali obě městské brány. Věž jižní (dolní, Pražské) brány byla 15. července okolo desáté hodiny dělostřelbou již značně poškozena. Samotnou bránu se však nepodařilo pro blízkost před ní stojících domů rozstřílet. Maquire tedy nařídil útok na severní (horní, Žitavskou) bránu. Ta byla dělostřelbou zakrátko v troskách a císařští granátníci (elitní jednotky c.k. armády) vnikli do ulic města. Zde byli přivítáni prudkou střelbou pěchoty a "kartáči" dělostřelectva. Boj v ulicích města trval až do setmění, kdy se granátníci z města stáhli. Následující den 16. července byl útok s čerstvými silami obnoven. Prusové se museli stáhnout za zdi opevněného kláštera, kde se dále s úspěchem bránili. Jeden z útoků granátníků vedl kapitán Andreas kníže Poniatowski. Byl při něm zraněn na krku a musel být z bojiště odnesen. Velení převzal major von Normann. Poniatowski se po ošetření vrátil ke svým jednotkám a bojoval dále, při čemž byl ještě čtyřikrát zraněn.
Generálmajor von Puttkamer se mezitím dověděl, že jednotky generálmajorů Becka a Morocze stojí mezi Brništěm a Valtinovem a že tedy zvenku nemůže očekávat jakoukoliv pomoc. Když Prusům začala docházet munice, nechal vyvěsit bílý prapor a započal jednání o kapitulaci posádky. V návrhu kapitulační smlouvy žádal volný odchod posádky se všemi vojenskými poctami. Maquire poslal k štábu armády posla s návrhem smlouvy. Vrchní velení však volný odchod pruské posádky odmítlo (článek č. 7 návrhu smlouvy). Generálmajor N. L. von Puttkamer byl zajat spolu se 67 důstojníky a 1 833 muži. Důstojníci si mohli ponechat své kordy, koně i kočáry. Císařští ukořistili 220 koní a 7 tříliberních děl. Dokonce i 400 vozů se zásobami padlo do rukou vítězů. Uniknout zajetí se podařilo pouze větší jednotce pruských husarů. Pruská dobová literatura zajetí generálmajora von Puttkamera zamlčuje. Autentické záznamy ve vídeňském vojenském archivu jej však potvrzují.
Za své vynikající činy při útoku na město byli kapitán kníže Poniatowsky a major von Normann v první promoci dne 7. března 1758 vyznamenáni rytířským křížem řádu Marie Terezie. Po ztrátě Jablonného se musel korunní princ se svou armádou probíjet neschůdným terénem k českým hranicím. Odchod z České Lípy začal 17. července ve večerních hodinách. Pochodující jednotky byly stále znepokojovány c.k. husary a hraničáři a musely několikrát měnit původně zvolenou trasu. Směřovaly v zásadě přes Dolní Libchavu, Volfartice, Kerhartice, Kamenici, Lísku, Chřibskou a Studenec přes hranice na Seifhennersdorf a Žitavu. Během tohoto ústupu utrpěli Prusové velké ztráty a ztratili všechen trén a značnou část děl.
Literatura a prameny: Generální štáb: "Die Kriege Friedrich d. Grossen" sv. 3, Berlin 1901; Bericht des Oberamt-Advokats Chr. Glieb. Cunitio, 1757 (S. 9, 10, 12 19); "Briefe des Zittauer Rates vom 25 u. 27. 7. 1757 an das Oberamt"; F. M. Mayer: "Geschichte sed siebenjährigen Krieges", Beiträge, Innsbruck, 1886; K. v. Priesdorf: "Soldatisches Führeertum", Hamburg, 1937-1942; Edler v. Janko: "Laudons Leben", Vídeň, 1869; V. Pinkava: "Geschichte der Stadt Gabel", Jablonné v Podještědí, 1807; D. Koch: "Heimatkunde d. Schulbezirkes Deuts-Gabel", Cvikov; K. Stein: "Pomníky pod Studencem", příspěvek z roku 2005; A. Pillersdorf: "Das 57 IR Fürst Jablonowski", Vídeň, 1857; G. Ernst: "Geschichte des K. u K. neuten Husarenregiments", Vídeň, 1862; A. v. Treuenfest: "Geschichte des K. u K. Husaren-Regiments Nr. 4", Vídeň, 1903; G. Schreiber: "Des Kaiser Reiterei", Vídeň, 1967.
Harald Skala