Václav Víšek

nejen vytvářel úžasné srovnávací fotografie, ale uměl i krásně poutavě psát o svých cestách po České republice a historii daných měst a městeček. Zde popisuje svou cestu v roce 2015 do Hrádku nad Nisou a Jablonného v Podještědí.

Trojmezí

Trojmezím nazýváme místo, kde se stýkají hranice tří států, jestli dobře počítám, České republiky se týkají 4 taková místa. Jedním z nich je kraj, kde opouští české území řeka Nisa, kraj blízko historického města Žitava, dnes Zittau. Jeden krok a jsem v Německu, druhý a zdraví mě Polsko. Vydal jsem se do tohoto kraje, odkud není daleko Podještědí.

Prožil jsem v Podještědí osm nebo devět prázdnin. Počítat to nebudu, akorát bych se přepočítal. Máma jezdívala pro maso do Jablonného na kole, 8 kilometrů, ve městě byla i nemocnice, jezdívalo se sem do školy, dnes bychom tvrdili, že na druhý stupeň, většinou též na kole. V padesátých letech mělo auto nemnoho místních, ne moc majetných obyvatel. Spíš nikdo. Od roku 1957 jsem jezdíval do Jítravy už jen občas podívat se na rodiče, kteří tu naopak trávili hodně času v důchodu. V roce 1960 byla v rámci definitivního vybudování socialismu, aspoň podle tehdy nejvyššího, Sovětským svazem schváleného Antonína Novotného, překopaná územní organizace celého Československa. Jablonné v Podještědí přidělili do okresu Česká Lípa, ztratilo hodně na významu. Nezaslouženě. V libereckém okresu ho nahradil Hrádek nad Nisou, možná proto, že se zde vyráběly prezervativy. Mám krásnou publikaci Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích, prohlédnutí dnes platných jízdních řádů mě nasměrovalo do Jablonného, které v publikaci není, ale je zase v jiné. Těším se do kraje, který mi připomíná dětství. Do Hrádku jezdívalo dost jitravských obyvatel do práce, já později taky pracoval, ale úplně někde jinde.

Mám objednaný hotel na dvě noci, že by byl nějak honosný, to bych lhal, mě dnes zajímá víc wifina než lenoška s televizí. A dobrý pivo.

Hrádek nad Nisou, Němci říkají Grottau. Jak vznikl tento název? Kdysi zde sídlili Lužičtí Srbové, v jejichž řeči je Grot - hrad. Německé jméno má slovanský původ, protože hrad se německy říká, no trochu jinak. Tak je tomu v tomto kraji ve všem. Leccos má původ slovanský, hodně německého, staré německé štíty zdobí příjmení jasně česká, Češi jako poleno mají příjmení německé. Čím víc se v problému patlám, napadá mě, jestli příliš velké zdůrazňování národa není na hlavu. Vždyť právě Němci tak strašně naletěli. Asi proto dnes málo lpí na čistotě národa a rasy. Druhá světová válka sem přistěhovala i Poláky. Polsko, jak známo, si v roce 1939 rozdělili Hitler se Stalinem, během pár let se stal Sovětský svaz spojencem USA a Velké Británie, stal se spoluvítězem války, polské území, která zabral 1939, mu z velké části zůstalo a Polákům bylo třeba něco vrátit a tak odšoupli poražené Němce za Nisu. Složité, k pláči nebo ke smíchu? Ale podobně tomu bylo ve všech válkách lidské historie. V třicátých letech bylo město Grottau téměř beze zbytku německé, po odsunu německy mluvícího obyvatelstva, který sice prováděli Češi slušně řečeno všelijak, ale za souhlasu vítězných mocností, zbylo město téměř prázdné. K nastěhování ihned. Je známé, že dostanu-li něco zadarmo, tolik si toho nevážím, což je lidská vlastnost pradávná. Město pod praporem socialismu budovalo a budovalo, až málem dobudovalo. Něco se zbořilo, některé domy byly zbaveny okras, jako všude jinde se postavila levná panelová sídliště. Ti, kteří sem přišli po válce zbohatnout, už s ukradeným dávno odešli, prázdné domy se hodily minulému režimu k nastěhování Romů, kteří se stali nepřehlédnutelnou součástí města.

Kromě průjezdu na bicyklu kolem Nisy po návštěvě Žitavy, jsem byl ve městě naposledy před 30 lety. Odřené město, nestálo mi za zastavení. A tak teprve ona publikace, plná krásných historických fotek, mě přiměla, abych poznal město lépe.