Hrad Houska
Vracíme se s Ladislav Zibura na tajemný hrad Houska. Těšíte se, co zde na cestovatele čeká? Přejeme příjemné čtení "Na Housce je zvláštní, že stojí na místě, které nemělo žádný strategický význam. Nežili tu lidé, nevedla tudy žádná obchodní stezka ani hranice. Dodnes je záhadou, proč hrad vznikl zrovna tady. Jednoduše tu nebylo co střežit. Ledaže by bylo třeba hlídat něco zevnitř, že ano. Ale o tom si asi takhle na noc vyprávět nechcete. Řeknu vám to ráno na prohlídce," prohlásil kastelán a předal nám klíče. "Hrad je váš. Projděte si, co chcete, a spěte, kde chcete. Jestli tedy usnete a neuvidíte mnicha." "Jakého mnicha?" zvedl jsem obočí. - "Ale, ten mnich je jenom taková legenda. Pověsti říkají, že se tu v noci objevuje mnich a sleduje lidi, kteří by snad chtěli na Housce přespat. To je ale hloupost, protože ten mnich prý nemá obličej. Takže by vás těžko mohl sledovat, že ano," zasmál se kastelán. - "Tak už nám to řekněte! Co má Houska střežit?" vyptával se Martin. - "No, jak chcete. Houska původně neměla hradby a je opevněná spíš směrem dovnitř. Zdá se, jako by nehlídala něco před světem, ale svět proti něčemu odsud. O hradní kapli se říká, že snad zakrývá vchod do pekla. A průzkumy ukázaly, že je pod ní velký dutý prostor. Teď už víte všechno. Tak dobrou noc."
Sotva
se za kastelánem zavřely dveře, vyměnili jsme si s Martinem nadšené
pohledy. Čert vem díru do pekla. Měli jsme hrad na celou noc jenom pro
sebe! Komu se tohle v životě poštěstí... Vydali jsme se na průzkum. Na
Housce toho večera nebyla věc, která by unikla našim zkoumavým pohledům,
všetečným rukám a nevhodným komentářům. Hrad je to nevelký, i tak nám
ale prohlídka trvala přes dvě hodiny. Museli jsme si vyzkoušet všechny
repliky zbraní, zabruslit si v ponožkách na vyleštěných parketách a také
mě vyprostit z přilby, která se mi zasekla na hlavě. Když nás unavilo
skřípění dveří a vrzání dřevěných schodišť, Martin zasedl ke klavíru a
začal hrát Chopina. Tmu v prostorném sále rušil jen svit měsíce.
"Člověče, to už nemůže být lepší. Ledaže bys uměl používat pedály a ten
klavír byl naladěnej," prohlásil jsem. Ovšem mýlil jsem se. Na měděnou
střechu hradu začaly dopadat první kapky. Déšť postupně sílil a
dokreslil obraz té pravé letní romantiky"
(autor Ladislav Zibura - https://www.knihazlin.cz/autori/28976539/ladislav-zibura/)
Hrad Houska
Nejstarší zpráva o Housce je v Hájkově kronice, která uvádí, že otec Ludmily, pšovanský kníže Slavibor, nechal pro svého syna Housku postavit roku 878 stejnojmenný hrad. Žádné slovanské hradiště tu však dosud prokázáno nebylo. Poslední výzkumy stanovují počátky výstavby hradu do doby kolem roku 1270, kdy cistercko-burgundská huť stavěla za Přemysla Otakara II. nedaleký Bezděz. Po králově smrti roku 1278 rozestavěný hrad získali Berkové z Dubé, a to i přesto, že jim okolní území nepatřilo. Zřejmě využili chaotické poměry, které vládly v zemi, a bez skrupulí rozšířili své panství. Roku 1430 koupil hrad Jan Smiřický, po jeho popravě získal majetek syn Václav. Roku 1502 prodal Housku Jindřich Smiřický Václavu Hrzánovi z Harasova. Poslední majitel z tohoto rodu, Tobiáš, mezi roky 1584-94 starý hrad renesančně přestavěl. Bylo přistavěno čtvrté křídlo a tím vzniklo uzavřené nádvoří. Z gotické doby jsou zachována okénka. Nejcennější je hradní kaple, prostupující dvě patra, s nástěnnými gotickými a renesančními malbami.
Hrad byl vystavěn na velké pískovcové skalní ostrožně, spadající strmými stěnami do Houseckého dolu.
(Zdroj: Doksy a okolí na starých pohlednicích - Stanislav Dulík)
Tajemný hrad Houska
Od maturity se můj život začal podobat osudům Karla Hynka Máchy natolik, až jsem se donedávna obával, že v pětadvaceti také umřu na choleru. Chození pěšky, toulání se krajinou, studium práv, mrzké autorské honoráře... to vše jsme měli společné. Rozdíly spočívaly jen v tom, co Mácha dokázal a já ne. Vždycky mi bylo jasné, že v poezii nevyniknu, práva nedostuduji a idolem mladých dívek se také nestanu. A tak jsem začal napodobovat alespoň Máchovy výlety. V básníkových šlépějích jsem se vydal na pěší pouť do Itálie a navštívil také všechna místa na Kokořínsku, o kterých píše. Jeden zážitek mi dosud chyběl - přespání na hradě Houska. Máchu přitom nocleh na Housce zaujal natolik, že na něj sepsal recenzi. Zde je krátký úryvek:
"Objevila se přede mnou jáma do pekel a já do ní vstoupil. (...) Všecky
mé noční přístrachy se otevřely, všecky temnoty, plameny, propasti, lidi
co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své... Rakev temnoty a
červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu... Hrůza...
Eduarde, kéž bych směl zapomenout!" Nejen díky Máchovi se o Housce mluví
jako o jednom z nejstrašidelnějších míst v Česku. Prý se tu nachází
brána do pekel.
(autor Ladislav Zibura - https://www.knihazlin.cz/autori/28976539/ladislav-zibura/)
Neuvěřitelné legendy pekelného hradu Houska
Přestože na hradě nalezneme vzácné nástěnné malby, přitahuje Houska pozornost většiny návštěvníků něčím jiným. Každý starý hrad bývá opředen legendami. Pro ty zdejší bychom však jen těžko hledali obdobu. Pozoruhodné také je, že ač se jednotlivé pověsti o Housce liší, přece jen mají společný základ.
Nejstarší legenda pochází už z 9. století. Podle ní byla nedaleko hradu nalezena díra do skály, "v kteréžto množství rozličných duchův obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se, lidem po cestách chodícím se ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi". Pohádka? Téměř jistě. Podobný příběh se ovšem opakuje později roku 1594. Hlavní roli v něm hraje zločinec uvězněný na Housce, který přijal nabídku, že mu bude odpuštěno, pokud se nechá spustit do záhadné prohlubně a zjistí, co se v ní nachází. Po spuštění však propadl takové hrůze, že se mu i smrt zdála milejší než setrvat tam dole, kde všechno připomínalo peklo.
Karel Hynek Mácha během svého putování Housku navštívil hned dvakrát a do okolní krajiny umístil děj svého románu Cikáni. Básníkův pobyt na hradě se ale hlavně stal terčem svérázného žertu. V třetím dílu encyklopedie pověstí z českých hradů a tvrzí nazvaném Čas hradů v Čechách byl publikován obsah dopisu, který měl Mácha napsat jednomu ze svých přátel. Prý na Housce prožil podivný sen - vlezl kamsi do hlubin a viděl tam něco na způsob pekla. Dívka, již ve snu oslovil, mu prozradila, že se ocitl v Praze naší doby - konkrétně 20. srpna 2006. To samozřejmě ještě více podnítilo záhadology. Že by se na Housce nacházel stroj času? A odkud pocházel? Jistě z tajemné Atlantidy! Na udaný den dokonce svolali fanoušci fantastických teorií akci "čekání na Máchu". Básníka chtěli na Housce odchytit při jeho průchodu do budoucnosti. Celá bublina splaskla už pár měsíců před očekávanou senzací. Údajný Máchův dopis se ukázal být pouhou literární mystifikací, slavný básník ho tedy ve skutečnosti nikdy nenapsal.
Vzácné malby
Houska však zaslouží obdiv i bez fantastických příběhů - z čistě historického hlediska. Dnešní podoba je samozřejmě výsledkem pozdějších rekonstrukcí, zejména renesanční zámecké přestavby a modernizace v 19. století. Poslední velkou přestavbu provedli majitelé v roce 1930. Část si však zachovala gotický ráz a připomene, že objekt kdysi býval hrdým hradem. Založil jej zřejmě Přemysl Otakar II. a do doby, než nedaleko vyrostl Bezděz, plnila nejspíš Houska roli mocenského centra zdejšího kraje. Hrady z té doby většinou neměly takové štěstí a ani zdaleka se nám nedochovaly tak jako Houska. Největší unikum ovšem nalezneme až při prohlídce interiérů.
Nástěnné malby zřejmě pocházejí už z počátku 14. století. Narazíme na ně v architektonicky nejcennější části hradu - kapli. O vzácných freskách se dlouho vůbec nevědělo a s velkým úžasem je odkryli až při úpravách v době první republiky. Podobné památky středověkého malířství samozřejmě nalezneme i jinde, ne však v takové úplnosti. Co na malbách rozpoznáme? Především obraz ukřižování či výjevy ze života Panny Marie nebo alegorické postavy dobra a zla. I tato vyobrazení jitří fantazii milovníků nevysvětlitelných záhad. Hradní kaple sice nestojí na místě, kde podle legend zela díra do pekel, jak se někdy mylně tvrdí, proč ale hradní pán neželel peněz a pořídil do kaple tak bohatou výzdobu? Hnala jej pobožnost, touha se blýsknout, nebo strach ze života v místě opředeném legendami? Vždyť se například tradovalo, že se pod hradem ukrývají kostry "nelidí"...
Dobové momentky
Za vzácnost považujeme i další nástěnné malby, které hrad ukrývá. Tentokrát však jejich hodnota netkví v jejich stáří, ale v tom, co znázorňují. Výzdoba obytných prostor pochází až z 16. století a zachycuje výjevy z tehdejšího života. Spatříme zde třeba svatební průvod, v jehož pozadí poznáváme i hrad Housku. Prohlédneme si zde lovecké scény nebo výjevy z dětských her, pasoucí se stádo a další "momentky" z každodenního života tehdejších lidí. Houska nám tak zachovala nejen představu o tehdejším obytném luxusu, ale svědčí i o životních reáliích své doby. Nevěříme-li, že na Housce nalezneme bránu do pekla, tak bránu do jiných časů zcela určitě.
Dobré místo
Za dobrou obranyschopnost vděčila Houska především své poloze na vysoké skále. Ke hradu se dalo dostat pouze z jihu a tuto cestu navíc chránil příkop. Hradní nádvoří mělo už tehdy čtyřhranný tvar. Obytné místnosti v patře však tenkrát dosahovaly až šestimetrové výšky. Pozdější přestavbou se tento prostor rozdělil na podlaží dvě.
Jeden z nejvýznamnějších držitelů hradu Houska, pan Hynek z Dubé se mimo jiné proslavil svým úsilím o osvobození mladého Václava II. vězněného na sousedním Bezdězu. Dotáhl to až na purkrabího Pražského hradu. Měl čtyři syny a všichni se mimochodem jmenovali po otci Hynek, takže bylo nutné je odlišovat dalšími přízvisky. Právě nejmladší z těchto synů zřejmě obdařil interiér hradu dodnes obdivovanou nástěnnou výzdobou.
Další osudy
Za třicetileté války Housku podobně jako mnohé české hrady obsadili Švédové. Později objektu hrozilo zboření. Nakonec však tento osud potkal jen poplužní dvůr, věž a hradby. Nástěnné malby se objevily během prací, které nechal provádět prezident Škodových závodů Josef Šimonek, jenž se stal majitelem v roce 1924. I zcela novodobé dějiny však nabízejí raritní události. Za druhé světové války Housku využívala komandatura SS. Přístup do objektu byl omezen, ale pamětníci vzpomínají, že zde měla probíhat takzvaná plemenitba na árijskou rasu.
Pod krycím jménem Burgund II. figurovala Houska v projektu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu jako jeden ze čtyř sudetských depozitářů pro židovské a zednářské knihy z celé Evropy. V srpnu 1943 sem byly převezeny cenné materiály z archivů a knihoven v Hamburku a Berlíně, aby se zabránilo jejich případnému zničení během amerického bombardování. Archiválie zde pak zůstaly až do konce války.
Proč Houska?
Kuriózní název byl zřejmě odvozen od pojmenování skály, na níž ho v polovině 13. století vybudovali. Hrad pravděpodobně vystavěla stejná stavební huť jako nedaleký Bezděz.
