čtvrtek 19. října 2017

Cvikov

Zatoulal jsem se do krajiny, jíž vévodí nejvyšší hora Lužických hor - Luž (793). Německy Lausche, lužickosrbsky Lysa. Národnosti se zde mísily, za hřebenem hor už je staroslavná Žitava, Němci říkají Zittau. Jablonné nebo Gabel?, mohl bych pokračovat. Mám ke kraji mírně nostalgický vztah. Tady nedaleko zakoupili v roce 1948 rodiče bouračku po vyhnaných Němcích. O dva roky dříve by asi získali víc, třeba je to nenapadlo. Peněz neměli kopec, ale použili prostředky z takzvaných vázaných vkladů, které komunisti v rámci měnové reformy 1953 stejně zrušili, chce se napsat, že je ukradli.
Trochu složité povídání, já sem přijel kvůli srovnávacím fotkám, tak toho nechám. Trávil jsem asi 20 km od Cvikova v letech 1949-57 celé letní prázdniny na vesnici, což mě zbavilo možnosti vyjíždět na pionýrské tábory. Jsem pionýr táborem nepolíbený, málem nešátkovaný. Sem do Cvikova jezdil kdysi i vlak, což je od roku 1973 jenom historie. Pěší turistika se v naší rodině nepěstovala, táta dohlížel, abychom na vznikající chaloupce pracovali, teprve v dospívání jsem se rodině vysmekl a stal se ze mě tulák, poutník, vandrák, turista, vyberte si. Po kom jsem zdědil toulavé boty, bůhví, možná někdo nahoře rozhodl, že naše rodina je příliš slušné společenství a je dobré v ní umístit syčáka. Ještě jedna zajímavost mě váže ke Cvikovu. V roce 1957 jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, školu toho druhu jedinou v Čechách, nastoupilo nás do dvou tříd kolem 70 a já získal 5 spolužáků a spolužaček, kteří přišli z města Cvikova z jedné třídy. Trochu rarita, co? S některými se dosud vídám. Úvod, jak je mým zvykem dlouhý a asi zoufale nezáživný. Přitom bych měl třeba napsat, že sice národnosti se zde míchaly, ovšem, léty získali navrch Němci. Čtu v publikaci Karla Kuči, že v roce 1900 měl Zwickau 6020 obyvatel, z toho byl jeden Čech. Dnes nemá Cvikov ani 4000 obyvatel a jak se tak dívám kolem sebe pouhým okem, národností je zde vícero. Československá republika dosídlovala odevšad. Opravdu by mě zajímalo, jak se všechno promíchá, kdo tu bude v budoucnosti žít, ve svém věku už se pomalu chystám jinam, kde takovou informaci těžko dostanu.
Vezmu jednou do rukou publikaci starých pohlednic z Lužických hor a vidím, že Cvikov nebo Zwickau bylo město s výstavným centrem a já blbec ho neznám, protože jsem na chalupě natíral plot zbytky barev, které nosil táta z tiskárny, kde celý život pracoval.
Moje mozky, malý i velký se spojily, jízdní řády vyhledaly. Sudety mi nejsou neznámé, přesto jsem jimi stále překvapován. Nádherné kopce, vidím Klíč, to je směr na Nový Bor čili Haidu. Výstavné ulice jsme přeměnili podle nového myšlení.
A na hlavní náměstí, na které vždy v městě neznámém zamíří mé kroky, se koná zrovna trh. Trhovecká šapitó většinou zakryjí všechno, co by kdo chtěl fotit. Trh se zde nekoná často a pravidelně, mám smůlu. Takové události se dají předem zjistit na internetových stránkách měst, nebudu si ale sypat popel na hlavu, raději se přidržím teorie o nepřirozených jevech, které mi ze zásady škodí.
Přicházím na náměstí Osvobození, které kdysi neslo i jméno Hitlerovo. Vypadá zcela jinak, než na starých fotkách. Já ostatně taky. Trhovci zakryli sice hodně, levá jižní strana vidět je, ostatní jsme stejně zbourali. Kráčející dáma by si mohla koupit ovoce, ale jinak by se divila.
Starou fotku jsem před časem okopíroval na adrese:
http:plavajz.blog.cz Ať hledám, jak hledám, najít blog nemůžu. Takže za pár fotek děkuju komusi. Snad mi nepřijde rozbít hubu.
Dnes, 14.1.2018 jsem obdržel E-mail. Napsal autor blogu, z něhož jsem kopíroval a upozornil mě, že jeho blog stále existuje, jen jsem si asi špatně vyčistil brýle, adresa zní: http:plavajs.blog.cz. Jedno písmenko a co to nadělá, že? Omlouvám se všem a jdu se do kouta stydět.

zdroj: https://vencovypindy.blogspot.com/2017/10/cvikov.html

Na západní straně náměstí bývala zajímavá ulička, vlevo Panský dům, vpravo hotel U Zlatého lva. Z uličky se stal prostor, který by mě těžko nalákal na návštěvu

Komenského, dříve Rumburská. Tady toho zmizelo hodně. Počítat nebudu, určitě už to někdo spočítal. Býval to asi vděčný pohled při cestě do Rumburku. (komentář Václava Víška)