V pondělí nás opustil kluk zamilovaný do cestování, objevování - nových zemí, chutí, vůní, lidí, řečí, informací a vlastně skoro všech krás, co svět nabízí... náš dlouholetý kolega a kamarád Jakub Šeps. V našem íčku na různých pozicích strávil dlouhých 10 let. Pokud jste ho znali, věnujte mu tichou vzpomínku.
Kubo, díky za všechno! 

(autor příspěvku městské informační centrum Jičín)

Videorozhovor z června 2021. Vidíme energického, veselého mladého muže, nadšeného pro svou práci. Koho by napadlo, že si o dva roky později sáhne kvůli workoholismu a ztrátě iluzí na život.Video: S Jirkou U Valdštejna

*Dobrý den, zde bratr Jakuba Šepse, tento příspěvek byl na tomto účtu nastavený jako neveřejný. Po konzultaci s rodinou jsme se rozhodli toto pustit do světa. Na tomto účtu již žádný další příspěvek nebude, žádná zpráva odeslána...*

Ahoj,
jsem Jakub Šeps, 32 let, 185 cm, cca 112 kg, kluk zamilovaný do cestování, objevování – nových zemí, chutí, vůní, lidí, řečí, informací a vlastně skoro všech krás, co svět nabízí. Oficiálně mladý státní úředník, který si svým workoholismem zničil zdraví a skončil na konci. Také muž, který měl velký smysl pro spravedlnost (a bytostně nesnášel opak), pravdomluvnost (což bylo často na škodu) a nebojící projevit své city (ano, i muži brečí). A samozřejmě chlapec svérázný a často chodící po ještě nevyšlapaných cestičkách – z nichž některé končily neúspěchem, pochopitelně. Ale i přes to, že jsem nekradl a nepodváděl, tak jsem 

SVŮJ ŽIVOT NEZVLÁDL A JSEM NA JEHO KONCI.

Proto celé tohle píši, je to zpověď, varování a apel na všeobecné zvolnění a zmírnění tlaku společnosti na výkon a úspěch. Níže je příběh o opravdu extrémním pracovní zatížení, které jsem podstupoval s vidinou změny světa k lepšímu.
Už od malička jsem byl tak trochu samotář, možná to vyplývalo z toho, že jako rodina jsme díky despotickému otci (naprostý opak pozitivního mužského vzoru) neměli žádné přátele. A když říkám žádné, tak opravdu žádné, celé dětství bez návštěv, s žádnou další rodinou jsme se nedružili a 365 dní v roce byli jako rodina sami pro sebe.
Což v kombinaci s dalšími čtyřmi sourozenci působilo, že se na nás okolí dívalo občas/možná často, skrz prsty.
Když mě jako malého školáka spolužáci pozvali k sobě domů, tak mi to bylo celé divné a potom ty otázky otce…
Tohle celé ve mě formovalo poměrně velký individualismus a vědomí, že mám věřit hlavně sobě. Naopak okolí mělo tendence mě většinou dost podceňovat, nezapomenu například na slova výchovného poradce Horáka na základní škole, který mi prorokoval, že nemá cenu, abych se hlásil na střední školu, že ideální volbou pro mě bude učňák třeba na nástrojaře… Nakonec jsem zvládl i vysokou školu. A tak to bylo častěji.
Zalíbení jsem nalezl v práci, v každé bylo tak extrémně snadné být skvělý, uspět a třeba i systém a procesy posunout o kousek dále. Začalo to na střední na praxi na německé Rujáně. Byli jsme tak trochu otroci v italské restauraci – za barem, nebo při prodeji zmrzliny. 11 hodin denně, 6x v týdnu, tři měsíce v kuse. Ale byla to zkušenost a taky jedna velká party, prakticky všechny vydělané peníze jsme nechali v baru naproti práci. Pak jsem v každé další práci pracoval víc, lépe, déle, než ostatní. Až jsem se v únoru 2020 dostal na Krajský úřad Libereckého kraje na pozici vedoucího oddělení cestovního ruchu jako zástup za mateřskou dovolenou (oddělení, které má na starosti marketing a management oboru a propagaci LK primárně v zahraničí + milion dalších činností) – měsíc před covidovým lockdownem a bez jakéhokoliv předání pracovní agendy. Skvělá lekce pravé hození do vody.
Na tomto oddělení byl totální chaos, v ničem nebyl systém, dokumenty v bordelu (navíc jich byly doslova papírové tuny!! Ještě z doby, kdy se psalo na tiskacím stroji!), dokumenty na PC v online podobě buď chyběly,
nebo byly nesmyslně pojmenované a roztroušené po různých externích discích, nic nebylo propojené, každý zaměstnanec si syslil svoje vlastní informace. Nefungovaly základní činnosti. Připadal jsem si jako nejvíc osvícený člověk a inovátor v jedné osobě, když jsem zavedl pravidelné porady, začal úkoly prioritizovat a následně je vyhodnocovat. Bylo pozdvižení, když jsem si dovolil přijmout brigádníky . Naštěstí po pár měsících nastoupila i kolegyně Vendy, která trefně pojmenovala vše z časů před naším nástupem "doba temna", to vystihuje vše. A tak jsme začali budovat, uklízet, modernizovat a vymýšlet, s vědomím, že to má smysl, je vidět posun, věci se hýbají a dlouho zamrzlé ledy praskají. Práci jsem naprosto jednoznačně UPŘEDNOSTNIL a odsunul do pozadí veškeré další aktivity (ach ten nedodělaný Ing., ale i přátelé, rodina…). Udělal jsem si proto takový kratičký souhrn a ta oficiální čísla práce za 3 roky jsou opravdu strašná:
• 1177 hodin oficiálně zaevidovaných přesčasů - tj. 29,5 kompletních pracovních týdnů. Pro představu,
často byly měsíce, kdy jsem měl 100 a více přesčasových hodin!!! Za tři roky jsem tedy navíc odpracoval
další půl rok. Prakticky všechny tyto přesčasové hodiny byly zadarmo "na oltář úřadu", protože pracovníci na vedoucích pozicích nemají na proplacení nárok… ALE TOHLE JSOU POUZE OFICIÁLNÍ ČÍSLA!!!
• Bylo toho daleko víc: často jsem pracoval i po večerech doma, nepočítám pracovní neděle (každý týden +min. 7 hodin, podvečerní telefonáty s destinačkami, komunikace kdykoliv na emailu, messengeru atd.Prakticky neustále jsem byl online na telefonu. To by mohlo vydat na další tisícovku hodin - bohužel to nelze spočítat. Prostě práce byla vždy a všude. Dovolenou jsem si bral ne podle potřeby, ale po dnech,
když zrovna v kalendáři nic extra nebylo.
• Počet odeslaných emailů = 75831, tj. 69 emailů denně včetně víkendů a státních svátků. Pro představu, nešlo o emaily rutinní, krátké, většina z nich přinášela další návazné úkoly a vyžadovala si svůj čas pro řešení…

 Občas bylo dost frustrující, že jsem těch cca 70 emailů poslal, ale ještě dalších 90 jich dorazilo…
• Další tisíce telefonátů a schůzek, jednání, seminářů po celé České republice i v zahraničí. Je nutné si
uvědomit, že velkou část práce jsem také trávil za volantem a pak si samozřejmě musel tu jízdu napracovat, protože úkoly nepočkaly… Kalendář byl nabitý doslova k prasknutí od rána do večera. Volné
termíny na schůzku jsem měl často třeba až za měsíc…. 

A to i s kolegyněmi z jedné kanceláře.
• Celé to vlastně bylo až nelidské, telefony neustále zvoněly, emaily průběžně cinkaly, lidé chodily na schůzky, kolegyně a kolegové měly otázky, kalendář se plnil řadou jednání různě po světě, do toho milion úkolů ke splnění, úředničina v podobě spousty tabulek, bodů do rady, objednávek, faktur,
jednání a porad, které často k ničemu nevedly, ale které si vyžadovaly plné soustředění. No, nepřál bych to nikomu.
Jak vypadal takový můj standardní pracovní den? Vstávačka 5:35 (ale častěji daleko dříve, nezřídka jsem potkával ranní uklízečky a o páté ranní jsme v práci vedli skvělé rozhovory), ranní hygiena, 5:56 odjezd tramvají, cca 6:15 příchod do práce, první trojitá káva a start s emaily, úkoly, telefonáty, schůzkami, výjezdy atd., 11:00 první jídlo dne – oběd, většinou něco lehčího typu salát (v případě výjezdu oběd podle situace, občas také vůbec). Dále pokračování v pracovním chaosu až do minimálně 17:00, průměrně konec v 18:00 (často také déle, ale bylo mi blbé, když mě hlídač "vyhazoval" se slovy: "zase Vy? Vám se nechce domů?"), následně nákup v LIDLU, odjezd domů, velká večeře a pak už jenom alkohol (často hodně alkoholu) a sledování seriálu, youtube. Často také v podvečerních hodinách pracovní telefony s našimi destinačkami, messengery s dalšími pracovními kolegy atd.
Kolem desáté upadnutí do komatu. Často jsem ale nemohl usnout a už dopředu přemýšlel, co všechno budu muset další den stihnout, co hoří, co počká… A takhle 5x týdně. V sobotu většinou volno – tedy pokud nepočítám na cca jednu hodinku nastavování placených reklam na sítích a pokud nebyl zrovna nějaký veletrh cestovního ruchu, případně prezentační akce, potom práce podle potřeby No a v neděli opět práce, většinou od cca poledne do cca šesté, sedmé večer – upřímně tyhle pracovní neděle byly skvělé, jediný den, kdy prakticky nikdo nepsal/nevolal, žádné mimořádné úkoly, takže práce šla dobře od ruky a úkoly opravdu mizely
A takhle to šlo dál, věci se dařily, politici byli nadšení. Nespočetněkrát jsem byl chválen, dostával nejvyšší odměny na celém odboru a vždy mi bylo předkládáno, jak skvělý a progresivní jsem zaměstnanec. A jestli se někdo nad tím tempem pozastavil? Prakticky vůbec…
Co se nám povedlo? Výčet je opravdu obrovský, proto pouze několik zásadních bodů:
• Obrovské navýšení rozpočtu cestovního ruchu v řádech milionů - ve všech oblastech (DMO, přímé podpory KČT, CV, monitoring návštěvnosti…)
• Rozjezd investičního dotačního programu 7.10
• Leadership v destinačním marketingu na sociálních sítích - první kraj na TIK TOKu
• Rozjezd influencer marketingu - největší jména v ČR, ale i v zahraničí
• MICE - firemní turistika - síťování území a nastavení dalších aktivit
• Polepy vozidel a další formy chytré prezentace
• Nastavení alternativní pracovní struktury za pomocí polovičních úvazků - návazně zlepšení ve všech vykonávaných agendách
• Nákup masivní zásoby fotografií a videí (včetně programů pro inteligentní správy fotobanky)
• Systém pravidelných tiskových zpráv z oblasti cestovního ruchu - jejich příprava textová i fotografickáCo se mi rozhodně nepovedlo?
• Přesvědčit politiky, že na oddělení opravdu BEZPODMÍNEČNĚ potřebujeme personálně posílit. A návazně důrazně odmítat další pracovní úkoly.
• Intenzivně prezentovat veškeré pracovní výsledky a pestrou paletu vykonávané práce. Na oplátku jsem se naučil, že není důležitý rozsah práce, ale to, komu a jak intenzivně se prezentují její výsledky.
Protože nikdo neví, kolik práce na ocr zvládáme!!!! Nikdo jiný nejen na úřadě takový objem práce nezvládá - tím si jsem stoprocentně jistý. Protože i všechny kolegyně a kolega pracují na 100% a velmi
často i nad rámec svého pracovního času.
• Připravit podmínky pro vytvoření krajské DMO - toto je sporné, ale asi bylo možné zajistit alespoň analýzu potřebnosti, financování a dalších klíčových parametrů
Proč se mi tohle nedařilo? Asi jsem byl v některých momentech příliš extrémní/kontroverzní a také mi chyběla dostatečná empatie a budování vztahů s okolím.
VSUVKA = WORKOHOLISMUS JE NEMOC, ale nemocná osoba je ve stádiu, kde se léčit nechce, vlastně si to vůbec nepřipouští. Pracuje vždy s nějakým konkrétním cílem, vizí. Často jsou to peníze (což u mě s platem podle státních tabulek fakt ne :D), pro dobro společnosti, atak dále. Proto se nebojte nabídnout pomocnou ruku, či spíš učiňte konkrétní kroky 😊
Už delší dobu (určitě rok a půl) jsem si plně uvědomoval, že pracovní nasazení není normální. Že práce zaplňuje moc velké množství mého času a že návazná finanční odměna je tristní… Proto jsem často referoval na pozicích výše, že tohle množství úkolů není normální, že je potřeba přijmout další zaměstnance, případně snížit realizované množství úkolů. Na celou obří agendu jsme byli neustále ve dvou lidech. Vytvářel jsem spoustu
odborných analýz, ze kterých vždycky vyšlo, že v mezikrajském i jakémkoliv jiném máme spoustu agendy na absurdně malý počet zaměstnanců. Tyto apely nebyly nikdy reflektovány, buď byly vymlčeny, nebo zameteny
pod koberec. Vrcholem byly knížecí rady mého přímého nadřízeného. A když jsem se následně snažil některé činnosti omezovat, tak to bylo vnímáno negativně: "Pane Šepsi, vy nepojedete na Asociaci krajů? To byste měl", "už jsi dlouho nebyl na jednání ke Křehké kráse", "to jako nebudete pořádat setkání Íček?", "to už se nebude tisknout tolik letáků? A co máme turistům rozdávat?". V pozdějším období, jsem skoro u každého pracovního úkolu měl pro nadřízené dovětek: "ale tohle je opět nad rámec, to opravdu nemůžeme zvládnout". Většinou to bylo přecházeno. Proto byly některé úkoly dlouhodobě odkládány… "Skvělé" pak byly hlášky typu: "vím, že toho máš hodně, ale tohle opravdu hoří", "volal ti pan XY, vím, že ho máš zablokovaného, aby ti nevolal, ale nechceš mu přeci jenom brnknout?", "omlouvám se, tohle není priorita, ale přeje si to hejtman, takže to musíte udělat",
"tohle je jenom na pět minut". Podobných bojovek bylo denně tak pět. A do toho navíc evropské dotace, které byly opravdu neskutečný opruz. Hlavně měly být vykonávány bez řádného zaškolení, prostě: "přečti si brožurku"
a "že na to nejsi odborník? Tady není odborník nikdo na nic". Ale pořád jsem to ještě s kolegyní zvládal, dokázal bruslit na tenkém ledu a prioritizovat a posouvat věci dále.
Na podzim 2022 jsem si ale už řekl, že dost, když nelze navýšit zaměstnance na hlavní pracovní poměr, přidám si finance na brigádníky – což kupodivu prošlo bez problému (logika úřadu a pana hejtmana totiž je "nebudeme zvyšovat stav stálých zaměstnanců, protože to vypadá blbě na veřejnosti."). Přijmuli jsme nové kolegyně a kolegu na půl úvazek, kteří měli jasné kompetence, každý svůj balík práce a začínalo to celé mít logiku a jasný směr vývoje. Všichni brigádníci byli a jsou jednoznačně boží!!! Byl jsem nadšený, jak to šlape a měl svůj dream team.
Najednou to byla paráda, nejenom, že jsme se jako tým přiblížili firemnímu (efektivnímu; úřednický = neefektivní) způsobu práce, ale sedli jsme si i jako parta. Měli jsme několik teambuldingů – no prostě ráj na zemi
:D Hlavně jsem ale začínal mít méně práce, díky důsledné delegaci úkolů a rozdělení kompetencí. Denně jsem už nepracoval 11/12 hodin, ale cca 9/10 a pracovní neděle jsem omezil na 1x týdně. Najednou jsem měl čas na sebe, konečně jsem začal dopisovat diplomku, měl čas řešit zdraví po doktorech, opět jsem nastartoval cestování.
Zároveň to byl teprve začátek, protože kolegyně se stále ještě zaučovaly, takže výhled pro snížení enormní zátěže byl růžový Měl jsem jasnou vizi, že se v druhé polovině roku přiblížím normálnímu životnímu fungování.
Tím se ale dostáváme k pasáži, které pracovně říkám "tohle jsem nečekal", neboli zrada. Jak už jsem psal, tak ze strany politického vedení, paní náměstkyně Vinklátové, jsem byl po celé tři roky chválen (připomínky či výtky mohu spočítat na prstech jedné ruky). Když došlo na slova ohledně návratu kolegyně z mateřské dovolené, tak paní náměstkyně říkala vždy věty: "Pane Šepsi, nebojte nějak to zařídíme", "Chceme, abyste zůstal a pokračoval","Eva se přeci nemůže vrátit", "Jsem s Vaší prací spokojená", "V nejhorším případě zřídíme krajskou destinačku a Vy budete ředitel". Tyhle věty mám v paměti naprosto jasně vryté a dokonce si přesně pamatuji, kdy a kde byly vyřčeny. Proto jsem zcela logicky nabyl dojmu, že moje budoucnost je s Krajským úřadem Libereckého kraje velmi pevně spjata na dlouhou řadu let. Připravil jsem se na to, že třeba ještě dalších 5 let budu na této pozici
kontinuálně budovat, stavět a inovovat a tomu jsem přizpůsoboval všechny kroky. Paní náměstkyni jsem plně důvěřoval a svěřil se do jejích rukou. Ale když ta situace s návratem z mateřské přišla, tak mi bylo suše oznámeno, že se kolegyně vrací a pracovní poměr mi končí, náhradou mi byla nabídnuta práce v ZOO na marketingu nově vznikající společné vstupenky – výsměch. Jako když z Ferrari máte přesedlat do Trabantu. Paní náměstkyně neměla ani ty "koule" mi tuto zprávu říct osobně.
A tak se mi ve středu 3. 5. 2023 totálně změnil dosavadní svět. Začal jsem si uvědomovat, že celé to snažení bylo vlastně zbytečné, a že slova náměstkyně byly jenom politické proklamace, tedy řečí normálního člověka = LŽI.
Přestal jsem s abnormálním nasazením a vykonával jenom nezbytné minimum, vše ostatní (pracně budované)
bylo mžikem zrušeno. Bolel mě z toho celý člověk a navíc jsem si uvědomil, že jsem si vlastně zhuntoval, jestli ne celé, tak určitě půl, zdraví – atopický ekzém, extrémně vysoký tlak, který si každé ráno musím měřit a zobat pilulky, obezita, zuby ne úplně ve skvělé kondici, problém s játry a další "skvělé" neduhy pramenící z nervů a velkého množství alkoholu. Postihl mě únavový syndrom a také jsem přes jednu noc zešedivěl (což je neskutečné…). Najednou jsem byl ke všemu naprosto apatický, jako bych ztratil veškerou radost ze života a s tím prakticky veškeré emoce. Spoustu lidí jsem svým následným chováním zklamal, ale už jsem nemohl dál fungovat podle očekávání… Často jsem ráno ležel v posteli a nechtěl se zvednout, protože jsem k tomu neviděl žádný důvod. Proč jít do práce? Proč se najíst? Všechno mi najednou bylo jedno. Zkoušel jsem se snažit jít dál. Měl jsem až pozoruhodné množství pracovních nabídek – za všechny moc děkuji. Ale byl tu také pan vedoucí Brož (jeho popis níže), který mě v květnu a červnu průběžně a myslím, že i systematicky šikanoval, jeho chování dokonale vystihovalo všechny znaky bossingu. Většina věcí byla ústně, ale jeden příklad za všechny přikládám i sem níže.
Jeho chování byla opravdu ubohé a zpětně lituji, že jsem ho nenahlásil.
Začal jsem mít seriozní problémy.. tak jsem se rozhodl zvážit všechna pro a proti a rozhodl se ukončit. Nedává mi další působení v tomhle světě už žádný smysl. Možná to je zbabělé, ale možná to je naopak hrdinské… Ve všech případech to je logické rozhodnutí, žádný afekt, nebo momentální blbý nápad. Poslední týdny jsem vlastně jen tak přežíval, uzavřel se před světem a tím samozřejmě několika lidem ublížil, nebo jim přidělal starosti, ale opravdu jsem nemohl jinak…
Nakonec jenom zamyšlení, jak bylo celé tohle možné? Jak to, že se nad mým workoholismem nikdo za celé roky nepozastavil? Co Inspektorát práce? Jakto, že nezafungovaly interní mechanismy Krajského úřadu LK, který se chlubí tím, že je férový zaměstnavatel? Kdo zná fungování odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu,
tak se nediví. Jeho vedoucím je pan Brož, celoživotní úředník, který velmi dobře zná všechna pravidla či směrnice a hlavně, kde se dají ohnout a obejít. Vlastně to je figurka jako vystřižená z normalizačního seriálu Volha (s rozdílem že v práci nesouloží, nepije a nekouří – snad!), bez ambicí, bez vizí, hlavně jak ze systému vytěžit nejvíc a jak se fláknout, aby to zas a znovu prošlo. Už legendární jsou jeho "inspekční cesty" v podobě výletů s rodinou,
volnočasové řízení autobusu v pracovní době, případně natírání plotu a dělání dřeva na zimu na chatě. Také to je ale skvělý manipulátor, který dokáže člověka přesvědčit k neskutečným věcem – třeba jednou jsem v rámci služební cesty služebním vozem "byl poprosen" jet do Prahy pro cvičící stroj pro jeho matku (v mobilu mám i fotky, jak na něm následně cvičí). Z pracovních povinností se tento muž snaží mít vše, co nejrychleji vyřešené (bez ohledu na kvalitu řešení), zaměstnanci jsou čísla v tabulce. Vydalo by na dost bizarní knihu sepsat všechny historky z reálného fungování – bylo by to plné nadávek, ponižování, arogance, zesměšňování a dalších skvělých vlastností. Hlavně ale historek o tom, kolik soukromých záležitostí se dá stihnout za 8 pracovních hodin. Když nad ním zpětně přemýšlím, tak si myslím, že figurky jako on jsou tím pravým důvodem, proč široká veřejnost má na úředníky negativní názor. Zpět k případu: Myslím, že ačkoliv měl přístup docházce a každý měsíc ji fyzicky podepisoval, tak ani nevěděl, jaký počet hodin mám. Nezajímalo ho to, stejně jako drtivá většina práce, která se dělala. Důležitější bylo se zajímat například o to, jaké spodní prádlo nosí kolegyně. Prostě "vedoucí kultury".Že to nepřišlo divné nikomu dalšímu v rámci úřadu (personální, ředitel úřadu) - nechápu. Politické vedení detailní přístup k docházce nemá, ale pochopitelně je rádo, když se zvládá větší množství práce.
Toť můj příběh! Doputoval jsem, další místa neobjevím, další jídla neochutnám, nové lidi nepoznám. Tyhle
poslední řádky píšu v slzách, ale bohužel takový je můj osud
POSELSTVÍ: WORKOHOLISMUS NENÍ NIKDY SPRÁVNOU MOŽNOSTÍ. VŽDYCKY JE LEPŠÍ SE VÍCE VĚNOVAT SVÉMU
ZDRAVÍ, RODINĚ, PŘÁTELŮM A KONÍČKŮM.
CESTOVNĚRUCHOVÉ POSELSTVÍ:

Veletrhy cestovního ruchu jsou mrtvé, cesta je v onlinu, hlavně sociálních sítích a umělé inteligence

Tento příběh je pravdivý, čtěte, šiřte dál v médiích i kdykoliv jinde, ptejte se na otázky, jak to, že tohle celé bylo možné? Proč, že nezafungovaly žádné kontrolní mechanismy? Kdo za to může? Proč je společnost pořád nastavená na extrémní výkon? Proč tolik stresu a nervů kvůli "jenom" práci? Budu rád, když se situace na úřadě prošetří nastaví se nápravná opatření, ale HLAVNĚ - ať už se tento příběh nemusí opakovat! Měl jsem Vás všechny moc rád 

Osobně, Jakub Šeps – vedoucí oddělení cestovního ruchu, 

Krajský úřad Libereckého kraj

Praha, 26. 7. 2023

Úředník Libereckého kraje spáchal sebevraždu. V dopise na rozloučenou varoval před workoholismem

Vedoucí oddělení cestovního ruchu na Krajském úřadě Libereckého kraje Jakub Šeps spáchal začátkem týdne sebevraždu. Důvodem, jak uvedl v dopise na rozloučenou, který zveřejnila jeho rodina, byl workoholismus. Ten mu podle jeho slov zničil zdraví. Skončil tak, že ztratil radost ze života a byl ke všemu apatický.