Hodkovice nad Mohelkou

Hodkovice nad Mohelkou (do roku 1949 jen Hodkovice, německy Liebenau) jsou město na severu Čech ležící v okrese Liberec v Libereckém kraji. Leží asi 10 km jižně od města Liberce a asi 7 km jihozápadně od města Jablonce nad Nisou. Je druhým největším městem Podještědí, má přibližně 3 000 obyvatel, nachází se v něm mateřská a základní škola. Město na okraji Jičínské pahorkatiny je obklopeno horami Ještědsko-kozákovského hřbetu; protéká jím řeka Mohelka.

Historie

Teorie o vzniku

Od vydání zakládací listiny sedleckého kláštera (známé založení velmožem Miroslavem) Erbenem v Regestech byla první písemná zmínka o Hodkovicích ztotožněna se zde zmíněným místem "Hothovici". To by umožnilo klást vznik sídla nejpozději do roku 1143. Při kritické edici listiny určil toto místo Gustav Friedrich jako Chotovice (okres Svitavy). Ačkoliv ani Friedrichovo ztotožnění není zcela jisté, nikdo se poté vědecky o ztotožnění s Hodkovicemi nad Mohelkou již nepokoušel.

Důležitá byla také teorie o vzniku Hodkovic jako chodského města, tedy města založeného strážci zemských hranic. Tato teorie se opírala o zápis v konfirmačních knihách, kde jsou jmenovány "in Libenow alias in Chodonibus". Tento neobvyklý zápis ovšem vysvětlil J. V. Šimák jako písařskou chybu, kdy písař z roztržitosti vepsal jméno, které viděl na předchozí stránce (tam Chodský Újezd). Hodkovice zřejmě nebyly založeny Chody (přinejmenším to není doloženo).

Vedle těchto dříve velmi populárních, ale dnes antikvovaných teoriích o vzniku, je široce přijímanou teorií, že Hodkovice vznikly jako slovanské sídlo s kostelem, vzhledem k patrociniu kostela (sv. Prokop) se pak klade vznik do 13. století (po roce 1204). Snad již vznik této osady měl silnou vazbu na důležitou cestu vedoucí z Prahy do Lužice. Tato osada je prvně doložena roku 1352 ("Hodcouicz"). Teprve roku 1360 je zmínka o pozemkové vrchnosti, kterou byl Jan st. a Jan ml. z Dražic.

Tvar českého jména města Hodkovice ukazuje na slovanský původ sídla a jedná se o velmi produktivní formu jména odvozenou od obyvatel, která znamená totéž co "[ves] lidí Hodkových". Nejpozději roku 1376 jsou Hodkovice doloženy i pod svým německým jménem "Libenau". Německé jméno Liebenau má germánský původ a význam se vykládá (Erich Gierach) jako vesnice "in der lieben Au", tedy "v milé nivě"). Obě jména nemají etymologicky žádnou souvislost, což by spolu s neobvykle umístěným kostelem mimo obvod sídla ukazovalo na dvojí založení. K tomuto novému založení mělo dojít za nového pána Jana z Biberštejna, který zároveň zakládal pevný hrad Frýdštejn (i zde se jedná o teorii, protože Frýdštejn je doložen teprve roku 1385 již za jiného majitele), což umožnilo založit v jeho blízkosti novou vilu forensis (trhovou ves), která využívala základ slovanského sídla, ale na místo obranného postavení na úpatí Kostelního vrchu bylo sídlo adaptováno pro intenzivní obchod umístěním přímo na cestu (ačkoliv zprvu mohly mít jednoduché ohrazení, nejsou nikdy doloženy jako město s hradbami).

Formování města v 15. a 16. století

Od 14. století je známá základní posloupnost majitelů Hodkovic, ale teprve od 16. století dostává sídlo přesnější obrysy. Až do roku 1540 docházelo k poměrně častému střídání majitelů na hradě Frýdštejn a s tím i pozemkové vrchnosti Hodkovic. Hodkovice po smrti Bibrštejna přešly do majetku Bohuňka Puklice, později zvaného z Frýdštejna. Nejvýznamnější majitelem však byl během husitských válek Bohuš z Kováně, katolík posléze vojensky přesvědčen k změně náboženství. Bohuš byl husitskými vojsky obležen na Frýdštejně, při této i dalších vojenských taženích mohly být vzhledem k umístění na důležité stezce zasaženy i Hodkovice, ovšem doklady pro to nejsou. Roku 1540 koupil Frýdštejn Jan z Vartenberka († 1543). Za Jana z Vartenberka vznikl urbář (roku 1540, ale dochovaná je pouze aktualizovaný z roku 1547), kde jsou Hodkovice prvně nazývány městečkem. Je doložena i důležitá obchodní funkce městečka (právo vybírat clo, pořádání trhů). Janův syn Adam se účastnil stavovského povstání, proto byl majetek konfiskován a pod přímou správou panovníka spojen s panstvím Český Dub. Po potlačení stavovského povstání získal statek Jan z Oppersdorfu. Adamu z Vartenberka se později podařilo získat zpět alespoň panství Skály a (Hrubý) Rohozec, poté se soudil s Oppersdorfem o hranice mezi panstvími mezi dubskými Hodkovic a rohozeckým Jílovým.

17. a 18. století

Po Smiřických koupil českodubské panství Albrecht z Valdštejna v dražbě. Záhy poté oddělil Hodkovice od panství, kdy bylo z městečka vytvořeno samostatné léno frýdlantského vévodství. Nejprve udělené roku 1624 Christophu Ecksteinovi z Ehrneggu, který roku 1627 prodal město Adamu Vilému Schellartovi (téhož roku popraven a město opět získal Eckstein) a roku 1627 Janu Kunešovi z Lukavce, po něm dědil jeho syn Hanuš Felix Kuneš z Lukavce. Po Valdštejnově zabití propadlo českodubské panství králi a ten ho již s Hodkovicemi roku 1636 daroval Janu Ludvíkovi Isolanimu.

Isolaniho majetek přešel na jeho dcery, v roce 1653 poslední žijící dcera Regina vstoupila do kláštera augustiniánek u sv. Jakuba ve Vídni a právo spojené s vrchním pozemkovým vlastnictvím přešlo na vídeňský klášter (to trvalo až do roku 1782, kdy byl klášter zrušen).

Vývoj během třicetileté války a vlastnictví kláštera byl v mnoha ohledech nepříznivý. Omezeny zřejmě musely být obchodní styky s Lužicemi, které ve 20. letech 17. století přešly ze svazku zemí Koruny české pod správu saského kurfiřta. Zřejmě v silně nekatolických Hodkovicích došlo k rekatolizaci a s tím se spojuje i germanizace obyvatelstva během století. Z přelomu 17. a 18. století (1692, 1707) jsou doloženy dva ničivé městské požáry.

Zároveň v 17. století jsou připomínána městská privilegia. Kdy se Hodkovice staly městem není známo. Ještě při soupisu poddaných podle víry (1651) jsou Hodkovice uváděny jako městečko, v roce (1654) jsou zmiňovány jako město, ovšem i poté jsou zmiňovány jako městečko.Hodkovice byly především obchodním centrem, měly právo pořádat výroční trhy (od roku 1760 tři). Hodkovští byly též osvobozeni od roboty, potvrzena pazderna a měly privilegium, že se na území města nesmí usadit žid. Samostatnost sídlo posílilo roku 1674, kdy bylo znovu obsazeno místo hodkovického faráře, po požáru byl postaven také nový kostel roku 1720.

Tereziánské a josefinské reformy se dotkly i správy města. Hodkovice disponovaly hrdelním právem (hrdelní soud IV. třídy), roku 1721 byla naposledy vykonána poprava českodubským katem, šibenice zbořena 1751 (na Kostelním vršku dodnes v katastrální mapě pomístní jméno U šibenice zřejmě lokalizuje místo poprav), oficiálně o právo vykonávat hrdelní tresty přišly Hodkovice reformou soudnictví roku 1765. Samospráva byla významně omezována, Sommer zmiňuje Hodkovice jako otevřené municipální město (nezmiňuje od kdy), které mělo od roku 1792 zřízený regulovaný magistrát skládající se z purkmistra a jednoho zkoušeného radního.

Dlouhé 19. století

Po rušení augustiniánského kláštera byl majetek převeden na dolnorakouský náboženský fond. V době správy náboženským fondem došlo k největšímu požáru města 8. dubna 1806. Shořel částečně městský archiv, což si vyžádalo vydání nových městských privilegií císařem Františkem I. roku 1808. Došlo také k intenzivní stavební činnosti na pohořelých pozemcích.

V roce 1838 od náboženského fondu koupil panství Kamil Rohan, který město vlastnil až do zrušení vrchní vlastnictví půdy roku 1848. Po zrušení patrimoniální správy se nově země dělila na okresy, Hodkovice se okresním městem nestaly a byly zařazeny nejprve do soudního okresu Český Dub (politický okres, resp. hejtmanství Turnov), v roce 1869 potom převedeny do soudního okresu Liberec (politický okres Liberec). Jisté změny nastaly i ve správě města, zrušen byl regulovaný magistrát. Větší význam opět získaly volení zástupci, volil se výbor (resp. dnes známější zastupitelstvo) a náhradníci, ze zastupitelstva se volil starosta a radní. V roce 1905 bylo zastupitelstvo v Hodkovicích třicetičlenné, z toho jeden byl virilista (byl jím největší plátce daní, podnikatel Max Blaschka) a k tomu patnáct náhradníků. Bylo zvoleno pět radních a starosta (jeden z nejdéle úřadujících starostů Adolf Kirchhof). Obecní úřad se skládal ze sekretáře, kancelisty, placení zaměstnanci byli ještě tři policisté.

Těžké časy městu přinesly dva velké vojenské střety. Roku 1813 během napoleonských válek u Hodkovic leželo 4000 napoleonských vojáků. Během prusko-rakouské války roku 1866 prošlo pruské vojsko přímo Hodkovicemi. Škoda ve městě byla vyčíslena 41 448 zl.

Doba 19. století je ve znamení průmyslového rozvoje Hodkovic, význam získala rodina Ungrů díky obchodu se sklem, sklářská rodina Blaschků, kteří vybudovali také tkalcovnu. Jistě do tohoto vývoje zasáhla stavba železnice (Liberec-Pardubice), na které práce probíhaly od roku 1856 a byla uvedena do provozu roku 1859. Z více variant byla vybrána ta, která probíhala blízko Hodkovic, v údolí Mohelky, u Hodkovic probíhá naproti městu na druhém břehu řeky. Mnoho Hodkovických vnímalo zavedení železnice negativně, protože znamenala úpadek tradičního povoznictví a všech řemesel, které zde byly vázány na tuto dopravu. Zřejmě podobně negativní měla železnice dopad na sklářskou živnost průmyslníka Ungra, protože velký význam získaly podhorské lokality též navázané na železnici (Jablonec nad Nisou), což vedlo k úpadku obchodu se sklem v Hodkovicích v průběhu druhé poloviny 19. století.

V 19. století se významně prohloubilo spojení i dalšími způsoby, než jen železnicí. Roku 1816 zřízena poštovní stanice (přičemž sběrna dopisů v městě existovala již dřív), roku 1877 rozšířeny služby pošty o telegraf a 19. dubna 1902 proběhl první telefonní hovor. Kvalitu života zvýšilo zavedení osvětlení 1864, rozšíření vodovodu roku 1887, v roce 1909 zavedení elektrické osvětlení. V roce 1912 slavnostně otevřen nově postavený dětský domov.

Od druhé poloviny 19. století se prohlubovala nesnášenlivost mezi německou většinou a českou menšinou ve městě. Nejdůležitější byl spor o zřízení české menšinové školy. V roce 1870 byla postavena vzorná budova sloužící měšťanské a obecné škole, která byla ale jazykově německá. Češi nakonec zřídily svoji školu roku 1890 a to pouze jako soukromou školu (tzv. matiční, tedy s podporou Ústřední matice školské). Škola byla v Pražské ulici, poblíž byl také zkoupen dům pro Českou besedu. Naproti tomu Němci pořádali roku 1910 městskou slavnost (Heimatsfest), která zdůrazňovala především význam Němců pro město.

Po roce 1918

Vývoj v pohraničí po skončení války nebyl jednoduchý (nejen kvůli vyčerpané ekonomice). Díky dohodě mezi českými zástupci a starostou Adolfem Kirchhofem došlo k relativně poklidnému převzetí moci nové republiky v německých Hodkovicích. Význam Čechů ve městě záhy stoupal (při volbách 1919 bylo v zastupitelstvu 19 Němců a 11 Čechů) a k porozumění docházelo velmi pomalu. Z české školy se stala stejně jako z německé veřejná a záhy se stavěla i nová budova (otevřena 1925). Probíhala i stavební činnost, zejména na Liberecké silnici, kde byla vystavěna kolonie. V roce 1926 byla založena tradice závodů do vrchu z Hodkovic do Záskalí, po předchozích pokusech začala být využívána v roce 1936 náhorní plošina na Kostelním vršku k plachtění.

V řadě oblastí však po válce docházelo k neblahému vývoji. Významně ubylo obyvatel: Podle sčítání roku 1910 mělo město 3022 obyvatel, z toho 2530 mluvilo německy. V roce 1921 bylo shledáno 2584 obyvatel, z nich se 923 přihlásilo k české národnosti. Po velké hospodářské krizi roku 1929 byl průmyslový liberecký okres značně zasažen (v této době končí Blaschkova továrna, pivovar skončil již roku 1925), v Hodkovicích bylo až 618 nezaměstnaných (v roce 1936). Po krátkém smíření obou jazykových skupin se od roku 1935 kvůli politické situaci v zahraničí začala znovu prohlubovat propast a velký úspěch slavila SdP Konrada Henleina. Po zabrání Sudet v roce 1938 odešlo z města 392 Čechů. Budovy Blaschkovy továrny byly adaptovány pro potřeby válečného průmyslu, vojensky bylo využíváno i letiště. Během války zemřelo 75 obyvatel a 25 bylo pohřešovaných.

Po roce 1945

Ještě větší rána však přišla po skončení války, kdy z města odešlo 2300 (1300 odsunuto) Němců a zůstalo pouze 135 německých obyvatel. Z této rány se město nikdy nezotavilo, k 1. lednu 2017 mělo město 2900 obyvatel, toto číslo se poněkud blíží předválečnému stavu, nicméně během druhé poloviny století bylo k obci připojena řada dříve samostatných obcí a částí, které do předchozích čísel nebyly zahrnuty. Dalším problémem bylo, že mezi novými českými kolonizátory opuštěného města byly i pochybné existence a ziskuchticí "zlatokopové". V roce 1950 bylo v Hodkovicích 1534 Čechů, 74 Němců, 4 Rakušané, 2 Číňané a jeden Francouz.[26] Kvůli poklesu obyvatel přišli Hodkovice o status města, v roce 1949 obec Hodkovice změnila úředně jméno na Hodkovice nad Mohelkou. Obec spravoval místní národní výbor.

Po roce 1948 docházelo na poli hospodářském k řadě experimentům. Od roku 1950 byla snaha o vybudování JZD, ovšem tyto snahy nebyly úspěšné, projekt ukončen roku 1964 a začal hospodařit státní statek. Byla zrušena prosperující Grafická tiskárna (Ahrens). Naopak velký důraz byl kladen na provoz firmy Palux, která adaptovala prostory Blaschkovy továrny (po válce Pal, Autobrzdy, Monroe). Firma přečkala transformaci a funguje i po roce 1989.

V rámci obecní správy došlo k centralizaci, v roce 1963 bylo připojeno Záskalí, 1965 Radoňovice (počet obyvatel překročil 2000 a Hodkovice byly opět městem, spravoval je městský národní výbor), v 70. letech potom i Jílové.

Při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 projely městem tanky okupačních vojsk.

V 60. letech se také značně budovalo, sídliště Zálesí, lyžařský vlek v Buršíně. Do života města se vepsala stavba úseku dnešní silnice I/35 podél Hodkovic v roce 1969-1974, která rozrušila tradiční silniční ukotvení Hodkovic v krajině. Dopravní páteř byla odkloněna ze středu města, Pražská silnice se dokonce stala slepou. Spíše negativně se hodnotí některé stavební úpravy v centru města, stavba hmotově příliš výrazného kulturního domu a především zbourání staré rychty a Blaschkovy vily. Rozsáhlým projektem byla v roce 1964 budovaná rozvodna Bezděčín (na území obce Jílové, dnes tedy v Hodkovicích), která zejména kvůli pozdějšímu spojení s rozvodovnou Babylon (okr. Česká Lípa) zasahuje významně i do tvářnosti města.

Po roce 1989

V roce 1991 ve svobodných volbách slavilo úspěch Občanské fórum, národní výbor ukončil svoji činnost a nahradilo ho zastupitelstvo (15členné zastupitelstvo s pětičlennou radou, tři radní, starosta a místostarosta) a zvolen byl starosta Josef Havlík. Velký důraz byl položen na životní prostředí a jeho ochranu (vybudována čistírna odpadních vod). Byly obnovovány památky a centrum města - v roce 1990 byla symbolicky již po čtvrté ve 20. století umístěna na náměstí socha T. G. Masaryka. Úspěšně byl privatizován podnik Autobrzdy (dnes Monroe Czechia, s. r. o.), který je největším zaměstnavatelem ve městě.

(zdroj:  https://www.wikiwand.com/cs/Hodkovice_nad_Mohelkou )

Hodkovice nad Mohelkou.Segelflugschule (škola,kde se učilo létat na kluzácích). Začátek čtyřicátých let (komentář Václav Honzejk)

Hodkovice nad Mohelkou

Sněhulák s dámou stál na pohlednicích již nad řadou měst. V roce 1908, kdy byla tato pohlednice vytištěna, si vybral Hodkovice nad Mohelkou, město s více než osmisetletou historií. První zmínka o české Hothovici je již z roku 1142. Od té doby se město jistě změnilo, ale jeho historické centrum, které nám sněhulák ukazuje, je již víc než století téměř stejné. Pro svou zachovalost byly Hodkovice vyhlášeny roku 1955 městskou památkovou zónou. Železnice je spojila se světem již roku 1859 — parostroj, který veze údolím Mohelky vlak z Liberce do Turnova, je vidět v pozadí. V popředí je za hřbitovem kostel sv. Prokopa, vpravo od něj nová věž radnice, kterou získala po ničivém požáru až roku 1889. Vpravo kouří komín nového pivovaru z roku 1900, vlevo komíny mohutné textilní továrny průmyslníka Konrada Blaschka, který roku 1836 udělal z Hodkovic průmyslové město.