Dolování rudy na ŽELEZNOBRODSKU u obce VRÁT.
Josef PALLA
Vyhledávání a zpracování kovonosných rud, dělo se v podhorských oblastech již od pradávna. Podle historika J.V. Šimáka má těžba rud spolu s hledáním vzácných minerálů své počátky snad již ve 14. století i v okolí Kozákova. Zápis ve Dvorských deskách o místech Hamerstein a Brod tomu nasvědčují. Zdá se, že hornictví a zpracování (hamrování) železné rudy na Brodsku bylo již v 15. a 16. století dosti významné. Z listinných dokladů MV z poloviny 16. století lze doložit existenci pěti hamrů v Brodě a okolí.
Faktem zůstává skutečnost, že dolování železné rudy na Vrátsku bylo nejen nejstarší, ale i nejvydatnější, opakovaná těžba je zaznamenána ještě v 19. a 20. století. Pozdější známé a písemně již doložené dolování železných rud na Vrátě bylo následující. V letech 1856-1858 to byla Krkonošská horní společnost (Riesengebirge Bergbau Gesellschaft) V. Lanna, Albert Klein a Jan Liebig. Zkušební dolování bylo zahájeno na starém těžišti, kat.č. 781 "na starých Šachtách" a jejich okolí, na kraji lesa, a to šachtou a snad i štolou. V letech 1889-1892 dolovala v místě Hornoslezská železniční akciová společnost (Oberslezisches Eisenbahn Akc. Gesellschaft).
V této fázi dolování, dle vyprávění účastníka a důlního štajgra Josefa Krůfa z Vrátu, byla v západním rudním poli vyvedena štola Alexander, 225 m dlouhá, na kat.č. 791 Havírně a další štola pojmenovaná Hermann, 125 m dlouhá, na východním rudním poli, na kat.č. 903 "Na Havírně - Bahnišťatech" u lesní cesty z Vrátu k poříčskému mostu. K této štole byla vysoko v polích hloubena pomocná šachta, která již nebyla dokončena. Podle vyprávění pamětníka Krůfa bylo dolování dost veliké a slavné. Havíři slavili dvakrát ročně na dny svých patronů sv. Barbory a sv. Prokopa Havířské slavnosti. Tyto dny se nepracovalo byly placeny jako pracovní. Havíři se vypravili ve svých slavnostních uniformách průvodem do Brodu do kostela, kde byla držena slavná mše svatá, jako díkůvzdáni. Ostatní obyvatelé města i vsí se k nim připojili a nadšeně je zdravili hornickým "Zdař Bůh!". Odpoledne se pak pořádaly v hostinci u Kocourů na Vrátě slavnostní koncerty a různé atrakce, večer pak taneční veselice. Vydání se slavnostmi spojená byla placena důlním podnikem. Tyto slavnosti byly v okolí ojedinělé a zvláštního významu, sešlo se na nich značné množství návštěvníků. Vchody do štol byly ozdobeny chvojím a doly byly v tento den přístupny veřejnosti.
V letech 1916-1918 firma Petzold a spol. Vídeň - Železárny Komárov zahájila opět hornické práce na ložisku Vrát a Štípek. Podle zpráv bývalých horníků a důlních dozorců Krůfa a Koutského, protokolů o propůjčce důlních měr Pankrác I-IV a V-VII a posudků prof. Kettnera z roku 1921, se v oblasti kutacího kruhu počalo s otevřením a zmáháním staré štoly Alexander pod technickým vedením ing. Jana Brože z Vrchlabí a později npor. E. Uhlíře ze Staré Paky. Po odkrytí štoly do délky asi 160 m byla sledována boční směrná chodba k SV, kde dosahovala ruda mocnosti 0,80 m a byla položena zarážka pro žádost o propůjčení dalších důlních měr. Při úřední prohlídce dne 24.4.1918 dosáhla směrná chodba délky 32 m. V zimě roku 1917-18 byly raženy další štoly a překopy do jižního boku a ve vzdálenosti asi 8 m byla zastižena chodba z let dolování 1889-92, kde bylo dříve těženo hlavní ložisko rudy. Celkem bylo v dolech zaměstnáno na 50 osob včetně žen na povrchovém třídění rudy. Zaměstnání v dolech bylo tehdy vítaným přínosem místnímu obyvatelstvu. Jistý měli nejen výdělek za války a muži byli zproštěni vojenské povinnosti, ale především všichni dostávali zvýšené příděly potravin. Místní rolníci a majitelé lesů dodávali dolům dřevo na výztuže a odváželi těžkými koňskými potahy rudu od dolů na skládku a dále na vagónování na nádraží do Železného Brodu. Celkem bylo vyexpedováno asi 50 až 60 vagónů železné rudy.
Hornina byla odstřelována Dynamonem a Chlorantitem. Koncem 1. světové války, roku 1918, byl nákladný výzkum a další těžba předčasně ukončeny. Štoly a šachty byly opět zajištěny zabetonováním a zasypáním. Je zřejmé konstatovat, že vojenské úřady a výrobci válečné výzbroje si začátkem války vždy zajišťují surovinu, železnou rudu, velkou investicí a koncem války tyto své zájmy klidně opustí a doly zavřou. V letech 1940-1944 provozovala těžbu železné rudy na Vrátě firma Zbrojovka ing. František Janeček, Praha-Nusle. Janeček získal počátkem roku 1940 koupí důlní míry Pankrác, Vrát a Sophia (Štípek) od dřívějšího provozovatele firmy Petzold. Zbrojovka Janeček byla známá předválečnou velkou a úspěšnou výrobou motocyklů Jawa. Továrník Janeček se chtěl věnovat i hornictví, a tak si zajistit surovinu pro své slévárny v Týnci nad Sázavou z vlastního a nezávislého dolu. V polovině dubna roku 1940 byl zahájen předběžný průzkum v oblasti starých důlních prací na Vrátě a také na Štípku (pod Dluhým). Magnetometrická měření vedl ing. C. Bauman a geologický průzkum půdy a rudy řídil za pomoci prvních 8 zaměstnanců ing. Roth. První průzkumné výkopy byly zahájeny na povrchovém terénu na Štípku. Od května roku 1940 se počalo pracovat již bez přestávky v dolových mírách na Vrátě, pod vedením naddůlního Františka Kutěny s dalšími nově přijatými 32 dělníky. Postupně byli přijímáni další pracovníci - havíři i správní úředníci, zřízena důlní kancelář s vedoucím správy a účetním p. Wundererem a dalšími dozorci na dolech. Na vrátském výskytu byly práce zahájeny na znovuotevření staré štoly Alexander a přilehlých chodeb a šachtic Na havírně a Na šachtách (území pojmenovaná po starých důlních kutištích). Na parcele kat.č. 781 byla později vyhloubena nová hlavní šachta Dagmar, pojmenovaná po dceři továrníka Janečka. Na povrchovém pracovišti dolu na Štípku bylo z příkazu železárny v Týnci nutno vytěženou rudu třídit dle jakosti a roztloukat na zrna cca 7-8 cm pro velký obsah křemene.
Později se pro nejakostní rudu a pracnou úpravu veškeré práce s dolováním úplně zastavily a osazenstvo bylo převedeno do oblasti vrátského dolu. Pro vzrůstající potřeby dolu na Vrátě bylo zavedeno elektrické připojení, zavedeno elektrické osvětlení a další strojní vybavení. Zřízeny byly vlastní pomocné provozy, tesařská dílna, kovářská dílna a malá chemická laboratoř na sledování obsahu železa v rudě, kompresor a zařízení na používání pneumatických kladiv pro práci na dobývkách. Důlní práce se stále rozšiřovaly, počet pracovníků stoupal až na 72 dělníků - havířů. Na těžní věži nové šachty Dagmar byla zřízena výtahová klec pro dopravu materiálu a také signální zařízení pro větší provoz. Pracovalo se na 2 i 3 pracovní směny po 8 hodinách. Dělnictvo bylo rozděleno na pracovní kategorie kopáčů v úkolu 60-70 korun za směnu, vozačů 42-60 korun, dřevičů 46 korun a řemeslníků s platem 48 korun za směnu. V roce 1942 byl na dolech největší provoz.
Pracovalo se na dobývání rudy v dobývkách na hlavním ložisku i ve vedlejších nalezištích rudy. Hlavní šachta Dagmar byla v hloubce 30. obzoru (metrů) propojena na štolu Alexander a na ostatní chodby a štoly z šachet. Tím vznikl jednotný důl se třemi oddělenými východy. Na šachtě Dagmar se dobývalo směrným stěnováním na zával. Asi 7 m nad stropem 30. obzoru byly v ložiscích zastiženy stařiny z dřívějších starých rubání. Pod 30. obzorem šachty Dagmar vznikl celý systém chodeb a spojek na rubání rudních mocností. Z 30. obzoru byla také vedena štola na SV směrem k východnímu nalezišti staré štoly Hermann až do délky 53 m. Dále bylo rubání zastaveno, poněvadž došlo k silnému průvalu vody a štola musela být zahrazena. V létě roku 1943 bylo vnitřní pomocnou šachtou dosaženo největší hloubky dolu 78 m od ohlubně šachty Dagmar. Celý důl byl značně zavodněn spádovou vodou z Vrátské plošiny a musel býti spádově i nuceně elektrickými čerpadly odvodněn do spádové štoly Alexander a dále do Širokého potoka k Jizeře. Při práci v porubu dne 26. března 1942 před 18. hodinou byli zasypáni dva horníci v druhé směně, Karel Hoření z Vrátu a František Klápště z Prosíčka. To byla nejsmutnější událost vrátského dolování. Na severovýchodním vrátském výskytu, tj. na pozemkové trati "Končiny" na kat.č. 903 byly rovněž prováděny výzkumné kutací práce (nedaleko důlních měr Pankrác III a IV).
Po předchozích geomagnetických měřeních bylo opět zahájeno zkušební kutání, překopy v šachtách a hlavně také jádrovými vrty kolmými, šikmými i horizontálními, dále fyzické průzkumy půdy a rudy. Nejdelší vrt byl do hloubky 34 m. Celková délka vrtů byla cca 80 m. Těmito zkouškami bylo zjištěno jen malé ložisko malé mocnosti a tektonicky velmi nepravidelného rozsahu. Další práce zde byly pozastaveny. Na základě nového geomagnetického výzkumu v létě roku 1943 situoval dr. Kokta z pověření Baťových závodů další dvě výzkumné šachtice K2 a K3. V K3 se pod povrchem objevilo příkře stojící lože chloritem bohatého magnetovce, které bylo sledováno až do hloubky 21 m, a tam proveden překop. Největší mocnosti lože se dosáhlo asi v hloubce 15 m, a to cca 1 m mocnosti. Kutací práce na tomto místě byly vedeny od prosince 1943 na 3 směny a pokračovaly dále i po uzavření dolu a prací na dole Dagmar až do léta 1944. V červenci roku 1942 náhle zemřel továrník Janeček a jeho odchodem nastaly i změny ve vrátském dolování.
Báňským plnomocníkem fy Zbrojovka byl jmenován ing. Otto Langhamer, ředitel dolů v.v. V měsíci listopadu roku 1942 došlo již k omezení prací a osazenstva dolu Dagmar. Zájem fy Zbrojovka o dolování ochaboval, prý v důsledku velké pasivnosti podniku. Důlní práce se velmi omezovaly, a to jen na těžení rudy, s plánem prací až do měsíce března 1943, kdy měl být provoz dolu úplně zastaven. Plán na úplné zastavení provozu dolu Dagmar vyvolal mnohá jednání a četné inspekce na dole. Úřední činitelé z Revírního báňského úřadu v Kutné Hoře, z Báňského hejtmanství v Praze a dokonce i z kanceláře Reichsprotektora projevovali zájem o další provoz dolu. Po skončeném jednání převzala důl Dagmar do dalšího provozu se všemi zaměstnanci počátkem měsíce dubna 1943 firma Baťa a.s. Zlín. Firma Baťa měla úmysl prodávat železnou rudu do Maďarska náhradou za nákup koží. Několik vagónů rudy se skutečně do Maďarska vyvezlo. Nastálé válečné poměry však nedovolovaly v dodávkách pokračovat a fa Baťa svůj zájem o dolování omezovala. Shledala také, že dolování ve Vrátě je vysoce pasivní a že ani při budoucím nutném kutání ve větších hloubkách nelze očekávat zlepšení.
Proto po kontrole ročního nájmu dolu od fy Janeček a po schválení úředních komisí ukončila v měsíci březnu provoz na dole. V létě roku 1944 byla schválena úplná likvidace dolu. Od této doby se na dolech prováděly již jen nařízené likvidační a odklízecí práce. Zařízení bylo odprodáno a odvezeno. Na šachtě Dagmar v hloubce 8 m bylo provedeno přepažení a odtud byla šachta zasypána. Zasypány byly také všechny pomocné a průzkumné šachtice na obvodu Končiny a konečně i zavaleno ústí hlavní štoly dolu Alexander a pomocné štoly Na šachtách. Před zavalením štoly Alexander v roce 1944 bylo dohodnuto vložit do ústí štoly nákladem obce Vrátu kameninové potrubí k zachycení vytékající vody. Později, roku 1947, byl od tohoto zdroje vybudován veřejný vodovod pro obce Vrát a Prosíčka. Odvoz železné rudy byl prováděn postupně od prvního vyrubání roku 1941 a ze skladové haldy až do vyčerpání roku 1946. Ruda byla tavena z největší části v hutích v Králově Dvoře a hutích Moravské Ostravy, menší vzorkové vagony - zásilky v železárnách v Třinci, Žďáru nad Sázavou a v Diosgyóru v Maďarsku.
Z geologického hlediska se vrátský výskyt železných rud nalézá v blízkosti severovýchodního okraje tzv. Lužického zlomu. Horniny se zde nalézají vzájemně přeskupeny a promíseny. Kromě jednotlivých celistvých jader železných rud je jejich okolí často vlivem jiných hornin (fylitů, vápenců, křemenů a sericitických slíd) značně porušeno a jakost železa deklasována. Poměrně značným dolováním byla hlavní povrchově blízká ložiska rudy magnetovce, krevele a hnědele několikerým těžením postupně vyčerpána. Snad jen dalším průzkumem ve větších hloubkách a také směrem na severovýchodní Míry III a IV Pankrác a Herman bylo by možno v dalším dolování pokračovat. Podle úsudku dr. Rotha se sotva kdy bude ještě v dolování pokračovat. Geologickým průzkumem celého podhoří jizerských a krkonošských hor se od dávna (nejvíce z počátku 18. století a zvláště při stavbě železnice v padesátých letech 19. století) zabývalo mnoho odborníků - převážně německých z Berlína. Několikrát se zabývali výskytem železných rud na Vrátsku, jak je uvedeno na Báňských úřadech a v odborném ti
sku. Poslední a vyčerpávající vědecká práce pochází od vedoucího geologického průzkumu na vrátském dole, dr. Zdeňka Rotha, jako zvláštní otisk sborníku Státního geologického ústavu Čsl. republiky sv. XV - 1948. Autor použil informace hlavně ze Sborníku Dr. Rotha spolu s popisem provozu dolu od zaměstnanců p. Wunderera a také vzpomínek p. Krůfa, Hořeního a Klápště i svých vlastních, k napsání a zachováni této kroniky vrátského dolování.
(článek a fotografie z archivu Mirka Havrdy)