Česká Lípa
Česká Lípa- škola
Budova
byla postavena v letech 1869 až 1871 v proluce vzniklé po požáru
několika domů v roce 1865. Zprvu zde sídlila obecní škola a vyšší
odborné gymnázium, pak spořitelna i kasárna
Dne 14. září bylo v
budově obnoveno vyučování a ten den je považován za zrod Veřejné
obchodní školy. Tehdy v budově fungovalo souběžně škol několik. Měnila
často jak svůj název, tak rozsah a strukturu učiva. V letech 1960 - 1990
měla název Střední ekonomická škola Česká Lípa.
zdroj textu: https://cs.wikipedia.org
Česká Lípa se představuje Největší město západu Libereckého kraje patří bezesporu mezi pozapomenuté klenoty, co se týká turistického zájmu Přitom tolik parádních míst k návštěvě: Vodní hrad Lipý, Vlastivědné muzeum a Galerie, Centrum textilního tisku, naučná stezka Peklo, Přírodní areál Dubice!!! Jaké místo máte právě v Lípě nejradši?
Dnes jeden hodně netypický sto let starý záběr opět na procvičení představivosti.
Focené je to z místa dnešního sportareálu - zimního stadionu a bazénu, nebo od Kauflandu. Orientačními body jsou konstrukce jezu zcela vlevo a budova Unionky a za ní kostel u kláštera (Basilika Všech svatých). Dnes samozřejmě pohled neuskutečnitelný. Sice zmizely všechny drobné stavby, ale přibyla jedna velká, betonová.
(zdroj: Českolipské obrázky)
Obřadní síň na novém židovském hřbitově
Velká pseudoslohová budova obřadní síně na jižním okraji hřbitova otevřeného roku 1905. Interiér byl zdemolován nacisty na podzim 1938. Nevyužitá budova byla zbořena po roce 1981 při likvidaci hřbitova a severně od ní na ploše hřbitova byla postavena novostavba školy. - Pozemek, na němž obřadní síň stála, patří městu Česká Lípa.
dnes Základní škola, Česká Lípa, 28. října
zdroj: https://www.znicenekostely.cz/objekt/detail/17005
Rotes Haus - Červený dům
Tento objekt je nejstarší dochovanou stavbou nesakrálního charakteru ve městě a to přibližně v autentické podobě z doby svého vzniku. Ta doba byla poměrně složitá. Město bylo majetnicky rozděleno na čtyři díly, kdy tři drželi Vartenberkové a jeden rod Berků. Stavbu dal zbudovat Jetřich Jiří Berka z Dubé a dokončena byla roku 1583. Sama osoba stavitele je dosti rozporuplná a jeho život plný zvratů, byť zemřel poměrně mlád ve věku pouhých 33. let. Již jako dítě byl poslán svým otcem Zikmundem Berkou za vzděláním do světa, poznal tak zejména německé země a v cizině si zamiloval italskou renesanci. To se pak odrazilo ve stavbě loveckého zámečku, který je přisuzován právě italským stavitelům. Po smrti otce se vrací domů, po otci zděděný majetek spravuje Jetřichova matka Kunhuta, nebo také Kunigunda, hraběnka z Ebrštejna a z Nangarku. Od roku 1570 tak činí jako poručnice za nezletilého syna v průběhu pěti let a po dovršení zletilosti Jetřicha Jiřího činí tak často při jeho dalekých cestách. A nakonec i po smrti svého syna v roce 1585 převzala Kunhuta správu nad majetkem jako poručnice svého vnuka Adama, jenž byl Jetřichovým synem. On se totiž Jetřich Jiří s Adamovou matkou a svou manželkou Evou z Bibrštejna již před svou smrtí zle rozesvářil a ve svém testamentu na ní příliš nepamatoval. Ostatně se objevují velice často zprávy o prchlivosti, náruživosti, nezřízenosti a svárlivosti tohoto pána z Berkovského rodu. Zemřel 7. července 1585 během své cesty ve Zhořelci v Horní Lužici, dnes rozděleném německo - polskou hranicí. Pochován byl v protestantském kostele Narození Panny Marie stejně jako jeho otec.
Stavba tvoří kosodélník o rozměrech 23x10 metrů a je nepodsklepená. Byla
umístěna na okraj zámecké zahrady a českolipský kronikář, pekařský
mistr Hans Kriesche, zaznamenal tuto událost takto: "Roku 1583 nechal
blahorodný pán, pan Jetřich Berka, postavit novou budovu u maštale, a
tohoto roku byla také dokončena". Svému původnímu účelu přestal
letohrádek sloužit v 18. století.
Na počátku století 19. zde vznikla barvírna látek a objektu se začalo
říkat Kotel, tedy přesněji Kessel. Po jejím zrušení byl v přízemí domu
roku 1837 zřízen hostinec Zum Kessel, tedy U kotle. Hostinský Josef
Scholter byl původně tkadlec a podnikatel, který dříve zaměstnával až
120 mistrů. Hostinec zde byl až do roku 1882, kdy objekt kupuje továrník
Josef Altschul, majitel sousedního hradu, či zámku, tehdy cukrovaru.
Ten nechal k 300. výročí postavení zámeček opravit a později je využíván
jako bytový dům. Další obytné budovy, přistavěné k východní stěně, byly
k letohrádku přistavěny v roce 1896 a 1897. Od roku 1931 slouží Červený
dům jako sídlo městského muzea a je tomu tak až podnes, kdy je zde
depozitář a pracovny Vlastivědného muzea.
Zde nejdříve odbočím a upozorním na budovu v pozadí (třetího obrázku z roku 1910), zcela na levé straně. Jedná se o do dnešních dnů nedochovanou židovskou synagogu postavenou v maurském slohu. Budova to bývala opravdu rozlehlá.
Mohutná a jakoby nezakončená spodní část této západní stěny budovy dává prostor k několika domněnkám. Jednak se soudí, že zde existovala jakási přístavba, snad stáje, ale také je docela možné, že bylo použito zdivo z původně zde stojící gotické stavby. Přeci jen o trošičku jasnější je situace se sgrafitovou výzdobou v průčelí stavby. Nad hlavicemi sloupů v prvním patře jsou mužské hlavy představující snad antické hrdiny. Jen prostřední z nich je údajně zpodobnění básníka Dante Alighieriho, což je připisováno právě vlivu italských stavitelů. Mezi patry je pět loveckých výjevů. Tyto nejsou však z větší části původní. Během rekonstrukce v roce 1883 byly původní omítky nedorozuměním odstraněny. Tato podoba je dílem Eduarda Steffena, který měl malířské restauratérské práce na starosti a po této nemilé příhodě se pokusil lovecké výjevy na průčelí zámečku vrátit. Poslední rekonstrukce fasády a sgrafit byly provedeny v letech 1974 až 5. Z uvedených fotografií je také patrné, že prostor mezi sloupy v přízemí byl v různých dobách otevřen a zazdíván, vždy podle momentální potřeby. Původně snad byly sloupy v lodžii, okenní a dveřní ostění namalovány červenou barvou, a proto převládá v pojmenováních název Červený dům.
Na zadním pohledu je dobře vidět, že podél severní stěny
letohrádku protékal mlýnský náhon, přes který vedl malý můstek k zadnímu
vchodu. Tato ulička navazovala na svém druhém konci na ulici Jiráskovu a
po staletí se nazývala Judengasse, tedy Židovská. Zeď a brána v levé
části dobového snímku patří totiž k již zmiňované synagoze. Ta měla zde
své průčelí. Současný památníček obětem násilí není tedy přesně na místě
synagogy vypálené 11. listopadu 1938, ale je to logické. Památník
uprostřed parkoviště, dříve tržiště, by působil opravdu nepatřičně. Dnes
zbytek zmiňované uličky nese také proto název U synagogy.
ZDROJ: https://www.bohmischleipa.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=161&Itemid=159
Českolipské pomníky na náměstí Osvobození
Náměstí před bývalým Augustiánským klášterem a bazilikou Všech Svatých neslo původní název Nový trh. Náměstí bylo přejmenováno na Josefovo náměstí, když v roce 1882 byla na podstavci vytvořena mohutná bronzová busta císaře Josefa II. Tento pomník měl být poctou císaři Josefu II. (1741-1790) za toleranční patent, který zahrnoval i zrušení nevolnictví od 01.11.1781. Ovšem po první světové válce, kdy vzniklo Československo, byla v roce 1919 busta císaře odstraněna. Německý lid požadoval obnovení původního stavu, to znamenalo navrácení busty roku 1920 na původní místo. Zde setrvala až do roku 1923, kdy byla navždy odstraněna.
Na podstavci ze kterého byl císař odstraněn, byl na počest osvoboditeli sedláků dne 22.05.1923 vystaven pluh. Na pamětní desce se objevil následující text: "Na památku podnětu, vyvolaného před 75 lety osvoboditelem sedláků Dr. Hansem Kudlichem bylo dosaženo zrušení roboty, čímž byly odstraněny poslední zbytky nevolnictví venkovského lidu". V roce 1945 byl pomník zbourán, nezůstala po něm žádná stopa. Dodatek: poté co bylo náměstí "Nový trh" přejmenováno na "Josefovo náměstí" a pak na "Kudlichovo náměstí", dostalo od roku 1945 název "Komenského náměstí" a od roku 1982 náměstí Osvobození.
V roce 1982 byla na toto náměstí přemístěna socha ruského vojáka, která byla v roce 1989 opět odstraněna. Dnes na tomto místě stojí památníky připomínající osvobození v roce 1945 a boje československých legionářů za první světové války.
zdroj: https://www.hans-kudlich.eu/cz/pomniky-pamatniky/ceskerepublice/ceska-lipa.html
Bohemia Česká Lípa
V roce 1919 byla v České Lípě otevřena nová továrna na výrobu železničních vagónů, nazvaná Nordböhmische Wagonen und Maschinen baugesellschaft G.m.b.H. Po několika úspěšných letech se ale koncem dvacátých let minulého století dostala továrna díky probíhající hospodářské krizi do vážných ekonomických potíží, kdy hrozilo i uzavření výroby. Tehdy vstoupil do této společnosti s velkým finančním podílem úspěšný průmyslník baron Ringhoffer.
Zachráněnou firmu počátkem
třicátých let přejmenoval na český název BOHEMIA, vozovka a strojírna
s.r.o. v České Lípě. V roce 1933 byla v této českolipské vozovce
otevřena i karosárna automobilů, nesoucí název KAROSSERIA BOHEMIA. Díky
tomu, že rodině Ringhofferů patřila i kopřivnická automobilka Tatra, tak
se v České Lípě karosovaly především osobní vozy Tatra 57A a 75, ale
vyráběly se zde i karoserie pro užitkové automobily a autobusy.I
když výroba automobilů v karosárně Bohemia netrvala dlouho a byla
ukončena již v roce 1936, neboť opět vznikl požadavek především
železničních vagonů, vznikl zde neurčitý počet automobilů Tatra s velmi
pěknými karoseriemi.
autor příspěvku Jiří Peterka
Kvetoucí Česká Lípa
(foto Jitka Volfová)
fotogalerie 20.10.2024 Matyáš Gál
4 x podzimní Česká Lípa před pár lety a 6 x 2024 .. archiv Stanislav Mackovík
Holý vrch
Sám název Holý vrch napovídá, že kopec býval vždy nezarostlý, v podstatě se jedná o čedičovou vyvřelinu. Pustý ale vrch nebyl, od počátku 18.století stávala na vrcholové plošině prostá poustevna pro dva poustevníky, kteří měli za úkol pomáhat při mších v Mariánském kostele. Při morové epidemií v roce 1712 se zde musel usadit barvíř Patz se svou dvanáctičlenou rodinou a strávil zde čtyřicetidenní karanténu, než mohl i s rodinou vstoupit do bran České Lípy. Jako poděkováni za záchranu nechal barvíř na Holém vrchu postavit kamennou kapli zasvěcené Všem svatým. Za nedlouho byla okolo přístupové cesty vybudovaná i Křížová cesta,- Kalvárie. Kaple spolu s poustevnou byla po nařízení císaře Josefa II. v roce 1782 zrušena a následně v roce 1814 podlehla požáru.
O
Holý vrch opět počal stoupat zájem až v druhé polovině 19.století, kdy
českolipský Okrašlovací spolek dostal od města úkol učinit z tohoto
opuštěného místa centrum zábavy pro měšťany České Lípy. Na svazích vrchu
a v okolí bylo vysázeno na 100 000 stromů a okrasných dřevin. V roce
1884 pozemky na vrchu koupilo město.
Na podzim roku 1884 započal spolek Nordböhmischer Exkursions-Club s úpravou: založil pěšiny a příjezdovou cestu k vrcholu, v letech 1885-1886 osadil 100 000 rozličnými stromy a keři, na základech kaple zbudoval výletní restauraci s vyhlídkovou galeriií v alpském švýcarském stylu, jež byla už 6. září 1885 otevřena turistům. Odpočinkovou místnost (Ruheraum) vyzdobil profesor Eduard Steffen, člen spolku a akademický malíř, nástěnnými malbami (Bezděz, Peklo, zámek Zákupy, zámek v Polici, Poustevnický kámen, jeskyně u Sosnové, zámek Zahrádky (Neuschloss), Zahrádky (Hirnsen), hrad v Jestřebí, Holý vrch, zámek v Horní Libchavě a zámeček v České Lípě), citáty a spolkovými erbovními znaky. Dodatečně bylo dobudováno sklepení a na východní straně na za 2 800 korun přikoupených polnostech zřízeny parkové úpravy a v roce 1905 při opravách vyhlídková galerie osazena 4 rohovými věžičkami.
Opuštěný objekt rychle chátral a zarůstal, ještě v roce 1968 byl na krátkou dobu učiněn pokus vzkřísit jeho slávu, když byl svěřen do péče místnímu mysliveckému svazu. Ale po okupaci bratrskými armádami byl objekt opět a definitivně uzavřen.Vyhlídková restaurace podlehla kolem roku 1970 požáru. Zbylé kameny byly z větší části použité na stavbu garáží pod Holým vrchem.
Od roku 2011 zde město vytváří lesopark. Na podzim 2014 navrhlo Sdružení obcí Novoborsko postavit i na tomto kopci rozhlednu. Návrh vyvolal odmítavé reakce. Restaurace byla v provozu až přes obě světové války, svůj dlouholetý provoz ukončila až v padesátých letech minulého století.
(autor článku Karolus, Wikipedie )
fotogalerie z archivu Lubomír B. Šádek
Kahlenberg - Holý vrch, alias Holák
Samotné město Česká Lípa včetně Svárova je rozloženo mezi třemi kopci, bezprostředně se dotýkající městského prostoru. Nejnižší z těchto kopců je Holý vrch na jihozápadním okraji města, které nepřevyšuje o mnoho. O něco výše zvednout hlavu při pohledu k vrcholu kopce musí obyvatelé Dubice a Dolní Libchavy, mezi nimiž Holý vrch leží. Vrchol vrchu je navršen převážně z čedičové horniny do nadmořské výšky 297 metrů na pravém břehu řeky Ploučnice a levém břehu jejího přítoku Šporky, které převyšuje přibližně o 50 metrů. Jen pro úplnost doplňuji, že se vyskytuje často i tvar jména zmiňovaného potoka bez háčku, tedy Sporka. Těžko proto rozhodnout o správnosti tvaru, v každém případě v německém pojmenování se potok nazývá Ronbach. Proto se také ve starších materiálech uvádí jako Ronovský potok.
Samotný kopec byl i přes některé kusé zprávy s největší pravděpodobností návrším po dlouhá léta holým. Jak ostatně dokládá i jeho pojmenování Holý vrch, či Kahlenberg, případně i latinské Monte Calvus. Místo to ovšem nebylo opuštěné. Již k roku 1603 je znám doklad o převodu vlastnických práv zdejších pozemků. Ale asi až v pozdějších letech se na Holém vrchu usadili postevníci, kdy je prvně zmiňována na počátku 18. století dvojice poustevníků, která byla povinna sloužit při mších v Mariánském kostele. Poměrně podrobně je popsán příběh Gabriela Patze, barvíře působícího v Praze, kterou roku 1713 postihla morová epidemie. Proto se tento českolipský rodák rozhodl uchýlit do svého rodného města i se svou dvanáctičlenou rodinou. Do města však nebyli z obavy přenosu nákazy vpuštěni a byli tak nuceni přečkat čtyřicetidení karanténu za branami města. Tyto jistě dlouhé podzimní dny přečkali právě u poustevníka na Holém vrchu, který je k sobě přijal a obstarával jim ve městě vše potřebné. Vše nakonec dobře dopadlo a Patzova rodina nechala z vděčnosti na místě svého dočasného pobytu postavit kapli. Barokní stavba byla dokončena roku 1720 o rozměrech 6 metrů délky a necelých 5 metrů šířky i výšky. Přesně uváděno 10 na 8 loket. Kaple byla zasvěcena sv. Trojici a zřejmě nedaleko stával i dřevěný příbytek poustevnický. Poustevníků se zde v následujících letech vystřídalo několik, někteří jsou i známi jménem i původem a bývali povinováni k Mariánskému kostelu, na jehož hřbitově bývali pohřbíváni. Holý vrch se stal velice oblíbeným poutním místem a od města ke kapli byla vybudována kalvárie neboli křížová cesta. První zastavení bývalo u nemocnice, to také vydrželo nejdéle. Zbytek vzal za své z větší části při stavbě trati do Děčína zprovozněné v roce 1872, kdy bylo u staveniště zřízeno rozlehlé štěrkoviště, patrné v krajině dodnes. Pro samotnou kapli měl rozhodující význam zákaz poustevnictví vydaný císařem Josefem II. Nejprve byla zrušena poustevna v roce 1782 a o tři roky později byla uzavřena i kaple jako nepotřebná. Definitivní zkáza stavby přišla v roce 1814, kdy byla během pořádání svatojanských ohňů nešťastnou náhodou zapálena a následnému požáru podlehla.
Vzkříšení oblíbeného poutního místa přišlo o dalších sedmdesát let později. Ovšem nebyl vybrán účel zbožný, nýbrž světský, pravda také s jistým duchovním rozměrem. Českolipský Okrašlovací spolek měl již za sebou úspěšné založení a zvelebení městského parku i téměř dokončenou výstavbu rozhledny na Špičáku. Toť se osvícení pánové rozhodli býti účastni i na úpravě dalšího z vrchů nad Lípou, který byl zcela holý pouze s ruinami kaple na vrcholku kopce. Město v roce 1884 zakoupilo pozemky na Holém vrchu se záměrem je parkově upravit. A právě tohoto úkolu se ujal Okrašlovací spolek pod vedením svého předsedy a gymnaziálního profesora Eduarda Steffena. Dne 19. listopadu 1884 započaly úpravy terénu a ještě téhož roku byla doupravena hlavní cesta na vrchol. Je velice dobře viditelná na nejstarších snímcích a je také vedena stejnou trasou ještě dnes. Takže každý, kdo na Holém vrchu někdy byl a zvolil tu nejpohodlnější cestu právě tuto hlavní, jistě dobře ví, že kopec obejde dvakrát dokola, než se dostane zcela na vršek.
Kromě hlavní cesty byly později zbudovány i další vedlejší, ale také strmější. Kolem těchto pěšinek byly umístěny lavičky a vysázena zeleň. Podle dobových zpráv nebylo zalesnění kopce zdaleka jednoduchou záležitostí, až se tomu nechce dnes ani věřit. Nejdéle zůstávala bez porostu spodní část východního svahu, jak ukazují staré snímky. Do roku 1886 bylo na Holém vrchu vysazeno přibližně 100.000 stromků a keřů. Některé z nich se na kopci nalézají dodnes, ale v hustých náletových porostech se již trochu ztrácejí, i když pravidelnost rozesazení na tyto rostliny upozorňuje. Parkové úpravy na Holém vrchu měly však již v počátcích své existence i své odpůrce. Hlavním protiargumentem byl fakt, že byla zničena významná botanická lokalita, kde v původní travnaté stepi a v křovinách jižního svahu žilo ojedinělé společenství teplomilné vegetace se specifickým druhovým složením. Dalším vytýkaným počinem bylo vysazování nepůvodních rostlin, jako jsou smrky, modříny či jírovce.
Další změnou na vršku kopce byla zamýšlená výstavba hostince. Stavba započala 20. dubna 1885 na zbytcích zdí zničené kaple. Právě na tyto opravené zdi bylo ještě přistavěno dřevěné patro, čímž vznikla stavba švýcarského či alpského typu, jak se většinou označuje. Už 6. září 1885 byl Restauration Kahlenberg otevřen. Ve zděném přízemí byla kuchyně a v patře restaurační místnost ze všech stran obklopená otevřenou vyhlídkovou verandou. Ještě stejný rok byla ale zasklena a postupně vyzdobena nástěnnými malbami Eduarda Steffena, které zobrazovaly některá místa z okolí, takže zde byl krásný výhled i za špatného počasí. Na sklech bylo v každé světové straně vyobrazeno jedno roční období. Podle dobových popisů byl na stěnách vyobrazen hrad Bezděz, vchod do údolí Peklo, zámek Zákupy, zámek v Horní Polici, hrad Sloup, pískovcové jeskyně u Sosnové, zámek Horní Libchava, Nový Zámek v Zahrádkách, hrad Jestřebí, hostinec u Novozámeckého rybníka v Zahrádkách, hostinec Zámeček v České Lípě a zřícenina bývalé kaple Nejsvětější trojice na Holém vrchu.
Tehdejší atmosféru lze dokreslit některými dobovými novinovými zprávami. Jako například, že majitel restaurace na Holém vrchu nelitoval námahy, aby v předvečer svátku sv. Jana 23.6.1891 byla restaurace velkolepě osvětlena a aby byl zapálen krásný ohňostroj. Nebo noticka z 30. 9. 1891, která praví, že i v podzimní sezoně je pro návštěvníky denně otevřena restaurace na Holém vrchu a nabízí levně znamenitá vína, piva a studenou kuchyni. Návštěvníky jistě potěší, že restaurace je od počátku října vytápěná.
U restaurace byla zřízena i vyhlídková terasa, pod kterou byly restaurační sklepy. K terase vedlo schodiště, které je na svém místě dodnes, jako jedna z mála dochovaných částí. V roce 1905 proběhla zásadní rekonstrukce stavby a restauraci přibyly dvě věžičky na severní straně. Hostinec byl vždy majetkem města a provozován byl nájemcem. Provoz byl obnoven i po druhé světové válce, ale hostinec byl v provozu jen několik let. Počátkem let padesátých byl opuštěn a chátral. Obnovení bývalého oblíbeného výletního místa nepomohlo ani odhalení památníku Aloise Jiráska 10. srpna 1951 na úpatí kopce při vstupu na cestu vedoucí vzhůru. Pomník byl přibližně na konci šedesátých let přemístěn do parčíku u Velkého kina a zde zbyly jen zbytky úprav prostoru, z nichž jsou dnes patrny zejména vysázené stromy do písmene U. Od roku 1973 je pomník Aloise Jiráska umístěn před vchodem do divadla nesoucí mistrovo jméno. Poslední pokus o obnovení společenského života na tomto místě bylo uskutečněno v letech politického uvolnění, kdy se stavby ujal myslivecký spolek s úmyslem jej opravit a zprovoznit. V roce 1968 byla stavba opravena a scházelo pouze zavést vodovod a dostavět sociální zařízení. Bohužel v srpnu toho roku se změnila rapidně situace v zemi a nadále nebyly podobné aktivity podporovány. Došlo tak k opuštění stavby a snad i k "náhodnému" požáru. Krátce na to byl hostinec zbořen a co šlo použít bylo rozebráno na stavbu garáží.
Ještě v letech poválečných patřilo ke společenskému bontonu účastnit se každou neděli pravidelného poobědního korsa po přesně určené trase. Nebyl-li někdo spatřen při této pravidelné společenské události, stal se již od dob hluboko předválečných terčem řečí spekulujících o zdravotních neduzích či dokonce o společenské pokleslosti dané osoby. Městská honorace, či smetánka měla povinnost prokorsovat severní stranu náměstí. Nižší společenské vrstvy nastupovaly trasu pochopitelně podle místa bydliště, ale bylo nutno dodržet trasu vedoucí Dlouhou ulicí, dnes Jindřicha z Lipé, případně již z ulice Hrnčířské, dojít za soustavného zdravení kolemjdoucích sousedů až na náměstí, které se přecházelo zase jižní stranou. Bývalo poměrně běžné za pěkného počasí pokračovat procházkou až na Holý vrch. Zde si otec rodiny dopřál jeden či dva korbely se zlatavým mokem přikryté hustou bílou čepicí a choť měla na výběr buď malé, nebo limonádu. Limonáda, případně zmrzlina, zase byla odměnou pro drobotinu hrající si v okolí restaurace po dobu společenské konverzace svých rodičů. Jenže tyto buržoasní přežitky byly za nastupující vlády dělnické třídy vyměněny za dostaveníčka na polních brigádách a to také jistě přispělo k zániku hostince. Dnes si myslím, že by obnova tohoto místa byla pěkným počinem, když už je pro občanstvo města ztracena rozhledna na Špičáku. A že je zde výhled převážně na šedivé paneláky a průmyslovou zástavbu Dubickou? Vždyť i to jest naše děélo, tak před tím nezavírejme oči. Alespoň třeba budeme při rozhodování o podobných stavbách zodpovědnější.
I takový se mohl naskytnout před sto lety pohled k Holému vrchu z míst tehdy daleko za městem, takřka přesně na půli cesty k Dolní Libchavě. Dnes již sice není Holý vrch holým vrchem, ale jedno je dnešnímu stavu s větší částí 19. století společné. Jsou to opuštěné zbytky bývalé kaple, dnes zároveň i bývalé restaurace, jenž jako jediné přečkaly staletí na kdysi tak oblíbeném místě.
Vzájemně se doplňující materiál o Holém vrchu v podstatně podrobnějším rozpracování Petra Kühna je uveřejněn ve vlastivědném sborníku Bezděz z let 2005 a 2006. Stále k dostání například ve vrátnici vlastivědného muzea v České Lípě.
(zdroj: https://www.bohmischleipa.cz )VÁCLAV BABINSKÝ
LOUPEŽNÍK ČESKÝ I ČESKOLIPSKÝ
Václav Babinský alias Venca z Pokratic (20. srpna 1796 Pokratice až 1. srpna 1879 Řepy)
byl legendární český loupežník. Spolu s několika kumpány podobného ražení založil kolem roku 1830 zlodějskou bandu. Působili především v jeho rodném kraji, postupně se jejich "revír" rozšířil i na Děčínsko a Českolipsko. Za šest prokázaných zločinů, obviněn byl z 12 zločinů včetně jednoho hrdelního, byl Kriminálním soudem v Praze 1. prosince 1840 odsouzen k 20 letům těžkého žaláře. Vězněn byl na Špilberku a později v Kartouzích (dnešní Valdice). Ve věznici si získal důvěru svojí pokorou a zbožností, to mu dopomohlo k získání místa ošetřovatele vězňů.
Od svého propuštění v roce 1861 až do své smrti pracoval jako zahradník v klášteře sv. Karla Boromejského v Řepích. Na tamním hřbitově má hrob.Ve volných chvílích si Venca z Pokratic rád užíval společnosti v pražských hospodách, kde za zaplacení útraty ochotně vyprávěl historky, mnohdy značně přibarvené nebo úplně vymyšlené, ze svého bývalého života. Byl výborný vypravěč s bohatou fantazií, takže se brzy stal doslova legendou. Smyšlené příběhy z jeho života plnily brakovou dobrodružnou literaturu, odezvu našly v lidové písňové tvorbě (Na kopečku v Africe - viz fotomontáž) i jinde.V dnešní době by se Václav Babinský patrně nevěnoval loupežnickému řemeslu, byl by spíše předním politikem nebo by čerpal různé dotace a evropské fondy, případně by dokonce seděl přímo v křesle premiéra republiky nebo na jiném významném politickém postu, případně by byl super aktivním majitelem nějaké zbrojovky…
autor článku Lubomír B. Šádek