Bílý Potok (+ Hubertka, Bártlova bouda)
Bílý Potok pod Smrkem
Bílý Potok (německy Weißbach) je obec na severu České republiky v Libereckém kraji, v okrese Liberec. Leží 12 km východně od Frýdlantu, v údolí řeky Smědá v Jizerských horách. Obcí vedle Smědé dále protékají Bílý potok, Černý potok a Hajní potok. Žije zde 704 obyvatel.
Historie
Zakládací listina obce je datována 13. července 1594, kdy Melchior z Redernu vyhověl žádosti lužických osadníků o zanechání nejhořejšího úseku údolí říčky k osídlení. Z hlediska typu zástavby se jedná o lánovou ves. Jméno dala obci Kateřina z Redernu podle potoka pramenícího na Smědavské hoře. Padesát let po založení obce zde žilo 58 obyvatel - převážně zemědělců a dřevorubců.
Po bitvě na Bílé hoře se Kryštof z Redernu skrýval nějaký čas v Bílém Potoce, poté uprchl ze země Smutnou stezkou (Trauersteig) exulantů. Stezka vedla z Bílého Potoka přes Smrk do Meffersdorfu v Lužici. Z frýdlantského panství tudy v tajnosti uprchlo postupně 2000 osob. V roce 1651 uprchli touto stezkou i všichni obyvatelé Bílého potoka a přehnali do Lužice i své krávy. V novém bydlišti se exulanti zasloužili o rozvoj textilního průmyslu. Paul Ullrich z Bílého potoka založil v Bergstrass v roce 1660 první bělidlo a Martin Merkel v roce 1676 postavil první barvírnu ve Wiegandsthalu. Tato místa připadla po 2. světové válce Polsku, byla přejmenována a původní obyvatelstvo bylo vyhnáno.
V roce 1773 zde žilo v Bílém Potoce 101 lidí. O dva roky později byla dokončena první dřevěná kaple, v roce 1819 byla postavena první škola. Roku 1838 postihla okolní kraj zničující povodeň, po které bylo zastaveno splavování dřeva a v obci se začal prosazovat průmysl textilní a sklářský. V polovině 19. století měl Bílý Potok již 277 domů a žilo v něm asi 1800 obyvatel.
V letech 1888-1890 byl na místě původní kaple zbudován z příspěvků obyvatel kostel Nejsvětější trojice, který byl vysvěcen 28. září 1890. Díky příspěvkům místních obyvatel byla také v letech 1893-1895 dokončena silnice na Smědavu.
Maxima počtu svých obyvatel dosáhl na začátku 20. století, kdy zde žilo 2340 obyvatel v 410 domech. Prakticky veškeré obyvatelstvo bylo německé národnosti. Zdejší železnice byla dána do provozu roku 1900. Po druhé světové válce bylo místní německé obyvatelstvo odsunuto a ani příchod nových osadníků z vnitrozemí nemohl tento úbytek obyvatel nahradit - v roce 1947 zde žilo 827 obyvatel. Do roku 1970 počet obyvatel stoupl na 945, ale do roku 1991 opět klesl na 597.
Dne 18. června 1901 se v obci narodil podplukovník Miloš Melich, který během druhé světové války působil jako pomocný pozemní personál u 311. perutě v Anglii.
Obec v letech 1999 a 2000 neúspěšně usilovala o zisk titulu Vesnice roku.
Během let 2014 až 2018 měla být v katastru obce postavena nová rozhledna, která bude patřit do projektu česko-polské hřebenovky. (pozn. zatím postavena není). Jeho snahou je využitím přírodních krás na česko-polské státní hranici zvýšit turistický ruch a zaměstnanost v tomto regionu. Obdobná příhraniční cesta existovala již od roku 1902.
V obci se nachází úpravna vody. Existují plány, podle nichž do ní měla být přiváděna voda z přehradní nádrže Souš. Opětovně se tyto představy objevily roku 2016 ve snaze o ochranu zdejší pitné vody.
Během léta roku 2018 se objevily zprávy, že by místní poštovní úřad měl být zrušen a nahrazen pobočkou fungující v síti Pošta Partner.
(zdroj: Wikipedia)
Bílý Potok pod Smrkem
Dobře udržovaná secesní budova dnešní základní a mateřské školy byla postavena roku 1905 a výuce dětí z Bílého Potoka slouží dodnes. Pseudorománský kostel Nejsvětější Trojice byl zbudován v letech 1888-90 na místě dřevěné kaple z roku 1775.
(zdroj: Miroslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009)
Bílý Potok
Na
snímku je shromáždění věřících před kostelem; ti zde zakončili poutní
průvod, kterým doprovodili z nádraží tři zvony určené pro kostel, který
do té doby zvony neměl. Za několik let byly ale opět odvezeny a jejich
kov byl roztaven na německé zbraně. Vpravo je vidět pomník obětem první
světové války, který roku 1925 vytvořil A. Mûller z Varnsdorfu. Pomník i
dům v pozadí se dochovaly dodnes.
zdroj: Miloslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009
Hostinec U Vodopádu Černého potoka v roce 1922
Kreslíř hostince U Vodopádu Černého potoka zasadil tuto kdysi oblíbenou hospodu takřka mezi velehory. Dům čp. 261, dnes obytný, dosud v Koutu Bílého Potoka stojí, ale je polozchátralý a bez velkého sálu v popředí. Najdeme ho u levobřežní cesty podél Smědé zHejnic do Bílého Potoka. Před sto lety byl jeho majitel Josef Augsten proslulý výrobou "Hejnické klášterní hořké". V kruhu vpravo dole je původní podoba domu.
(zdroj: Miloslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009)
Bílý Potok pod Smrkem
Na pohlednici vidíme patrně nejstarší podobu dnešního penzionu Krakonoš (čp. 150) v horní části Bílého Potoka. Stojí u silnice na levém břehu Smědé proti konečné stanici autobusu. Krakonoš byl po roce 1945 dlouhé roky podnikovou chatou Tesly Kolín, nynu je v soukromém majetku. Nad penzionem je na opačném břehu Smědé zachycen slabý minerální pramen na mapách označený jako kyselka.
(zdroj: Miloslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko , 2009)
Bílý Potok pod Smrkem - hotel Koruna (Weißbach - hotel Krone)
v roce 1996 zcela zničen požárem(zdroj: https://www.zanikleobce.cz , archiv Markéta Janečková)
Bílý Potok pod Smrkem v roce 1927 a 9.5.2004
Hejnický autodopravce Josef Brettscheider provozoval pravidelnou autobusovou linku mezo Frýdlantem, Hejnicemi a Lázněmi Libverda. V sobotu 20.srpna 1927 odpoledne se mimořádně vydal pro skupinu turistů na Smědavu. Před někdejším hostincem U nádraží v Bílém Potoce došlo ke kuriózní nehodě, když po náhlém selhání řízení vozidlo prorazilo železné zábradlí a zřítilo se do říčního koryta. Kromě majitele byl ve voze přítomen i jeho nezletilý syn a řidič. Nikomu z nich se kromě několika řezných ranek nic nestalo. Autokar pak byl v řečišti rozebrán, aby mohl být po částech vytažen na silnici.
(zdroj Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Otokar Simm, Petr Kurtin, 2004)
Bílý Potok (německy
Weißbach) je obec na severu České republiky v Libereckém kraji, v
okrese Liberec. Leží 12 km východně od Frýdlantu, v údolí řeky Smědá v
Jizerských horách. Obcí vedle Smědé dále protékají Bílý potok, Černý
potok a Hajní potok. Žije zde 704 obyvatel. (autor příspěvku Jiří Peterka)
Kaple a kostel
Protože Bílému Potoku chyběl kostel, rozhodli se obyvatelé požádat hraběte Kristiána Filipa Clam-Gallase o povolení postavit kapli. Stavba byla zahájena pod duchovním vedením faráře Adama Josefa Ruffera v květnu 1774 domkařem a pekařem Franzem Pragerem, který dostal dotaci 50 fl od obce. Hrabě přidal 10 sudů vápna, 1000 ks cihel a 10 středně velkých stromů jako stavební materiál. Kaple byla za rok hotová, bohužel než došlo k jejímu úplnému dovybavení, uplynulo ještě několik let, takže byla vysvěcena až 1. května 1781. V následujících letech ji však stíhaly různé povětrnostní pohromy a projevily se i závady stavebního rázu. V letech 1819 až 1826 musely být provedeny nutné opravy. Když se pak v roce 1887 objevily ve zdivu další závažné trhliny, bylo rozhodnuto o stavbě nového kostela. Stavbu vedl stavební mistr Josef Neisser z Frýdlantu v letech 1888 – 1890 za obětavé pomoci a příspěvků místních obyvatel a ze značných darů dobrodinců ze zahraničí. Kostel byl vysvěcen 28.9.1890 farářem p. Reinhardem Seifertem z Hejnic k tradičnímu posvícení. Pseudorománskému pojetí slohově odpovídá i vnitřní zařízení kostela zasvěceného Nejsvětějjší Trojici. Kostel zdobí dvě vitráže. Vitráž zobrazující sv. Annu s Pannou Marií je dar rodiny Floriana Krause z roku 1917. Původní malby kostela byly z roku 1897, lustr, darovaný místním sklářem Riedlem, je z téhož roku. Za pozornost stojí i některé další předměty vnitřního vybavení – hlavní novogotický oltář Nejsvětější Trojice, postranní oltář Panny Marie Lurdské, betlém s dřevěnými figurkami, varhany s novogotickou skříní a řezbářsky cenná křtitelnice.
Velká slavnost se konala před kostelem při příležitosti 300 let založení obce. Před kostelem přednesl uvítací řeč obecní sekretář Wilhelm Preissler. Slavnostní mši celebroval farář p. Reinhard Seifert a řadový kněz, augustián p. Franz Walter Krause, ceremoniářem byl p. Jindra.
Podle umístění v obci je kostel jednou z dominant s nespornou kulturně-historickou hodnotou, o které svědčí i to že byl 21.12.1998 Ministerstvem kultury ČR zapsán do rejstříku kulturních památek.
O zvonu v Bílém Potoce napsal v roce 1911 pan O. Metzger:
" ……na místě kaple stoji do roku 1890 malebný kostel s vysokou věží, směřující na západ. Vstoupili jsme do zvonice. V jasně prosvětlené místnosti spatříme velký zvon 55 cm vysoký o průměru 72 cm. Je naladěn do c a váží 210 kg. Na své koruně je bohatě zdoben ornamenty, pod kterými můžeme číst tato slova:
Darovali Johan a Agáta Weisovi, obyvatelé Bílého Potoka čp. 312.
Na opačné straně je obraz Jana Křtitele, pod kterým, poblíž úderové hrany, se nachází nápis:¨
Svatý Jane, modli se za nás.
Na zbývajícím volném prostoru je známá značka c.k. dvorní zvonařské hutě Petra Hilzera z Vídeňského Nového Města spolu s letopočtem 1890.
Na zakoupení zvonu složil dárce částku 330zl. 50 kr. Bohužel nebylo mu již umožněno slyšet zvuk. Zemřel a byl pochován 1. října, pět dní před přivezením zvonu do Bílého Potoka.
Dne 26. Října 1890 se uskutečnilo slavnostní vysvěcení a křest zvonu, který provedl P. Reinhard Seifert z Hejnic. Při tomto aktu se zúčastnilo několik žen jako kmotry.Poté byl zvon vyzdvižen do věže, aby svým hlasem oznamoval lidem daleko do údolí své poselství víry, radosti, smutku a lásky.
Vedle toho zvonu zde visí ještě umíráček, 36 cm vysoký o průměru 42 cm, který je na svém krku bohatě zdoben a je na něm obraz Ježíše na kříži a klečící Panna Marie. Následuje rok výroby AO 1776. Značka zvonaře zde nebyla nalezena. Zdá se, že zvon pocházel od jednoho pražského zvonaře, Johana Georga Kühnera, který v té době vykonával své zvonařské povolání. Zvon byl odlit na náklady občana Bílého Potoka Heinricha Pfeifra"
Hřbitov
V roce 1865 si obec postavila svůj vlastní hřbitov. Obdržela za zřízení ohraničující zdi a za postavení kříže od hraběcího úřadu 3550fl. v rakouské měně.
Škola
První škola byla postavena v roce 1819 jako čp. 220. Do roku 1826 v této škole vyučoval pomocný učitel z Hejnic, od roku 1826 do roku 1861 pak první samostatný učitel Ferdinand Hefter. V roce 1881 začala výstavba nové budovy školy kvůli novým školským předpisům a také z důvodu nevyhovující velikostí, jako budova čp.302. V roce 1892 se škola pozdvihla na čtyřtřídní, a protože škola v čp. 302 měla pouze tři učebny, musela se jedna třída pro prvňáčky zřídit ve staré škole na čp. 220. S dalším nárůstem obyvatel však ani nová budova školy nevyhovovala, proto bylo přistoupeno přebudovat budovu staré školy v čp. 220 na novou, velkou a moderní, která byla otevřena v roce 1905 a slouží do dnešní doby.
Hasičská zbrojnice
V roce 1893 je nově postavena již dříve existující hasičská zbrojnice s dozornou. Právě hasiči se zabývali stavbou a opravami veškerých komunikací a mostů v obci.
Doprava, mosty, komunikace
V letech 1858 – 1888 byla obec zasažena ničivými povodněmi. V těchto letec právě vznikají další významné budovy a zázemí, jako je již zmíněný hřbitov, byly vybudovány všechny nynější mosty, byla započata regulace vodních toků.
Díky příspěvkům obyvatel obce byla v letech 1893 až 1895 vybudována silnice od zadní Studánky na Smědavu v délce 6000m, dále pokračovala přes Souš a Černou říčku do Dolního Polubného. Do dnešního dne je možné na kameni zvaném Brzda pod Smědavou vyčíst vytesané iniciály stavbyvedoucího, lesmistra a dalších, kteří se na stavbě silnice v roce 1895 podíleli. Kámen Brzda rovněž připomíná s dalším letopočtem 1816 starou cestu, svozovou cestu, kde museli svážeči dřeva začít důkladně brzdit své saně.
Železnice z Raspenavy do Bílého Potoka byla považována za koncovou lokálku, určenou především pro odbyt vytěženého dřeva z jizerskohorských lesů, měla uspokojit potřeby rozvíjejícího se průmyslu a v osobní dopravě zajišťovat spojení do Hejnic, Lázních Libverdy a Jizerských hor. Národohospodář Heinrich Ehrlich získal roku 1895 předběžnou koncesi na tři tratě. Po přepracování původního projektu byla koncese vydána firmě Bachstein a začalo se roku 1899 se stavbou. Veřejný provoz byl zahájen 3.5.1900, trať byla dlouhá 6072m a měla 5 stanic zachovaných dodnes.
Hostinské služby a ubytování
Díky budování silnic a železnice se obec Bílý Potok stala střediskem turistického ruchu. Některé domy se tak proměnily v hostince a ubytovny. Například osamělá horská chata na Smědavě – Wittighaus – je vzpomínána již roku 1814. Když spadla stářím, postavili roku 1841 novou boudu. Byla v ní strážnice financů, tak jako v blízké lesní chatě U studánky – německy Börnlhaus. Ještě v roce 1869 navštěvovali lidé Smědavu hlavně o Mariánských svátcích, když tudy procházela procesí z Tanvaldska do Hejnic. Po vybudování nových spojení byla právě Smědava hojně navštěvována turisty a stala se vyhledávaným cílem. Stále přistavovaná chata však v roce 1932 shořela a dnešní chata stojí od roku 1935.
S turistickým ruchem se velké přístavby dočkala i chata Bártlova bouda v roce 1938, chata Hubertka u Kočičích kamenů vznikla v roce 1906 z občerstvovacího přístřešku. Rovněž hrabě Clam-Gallas na Smědavě nechal vystavět v roce 1910 krásný lovecký zámeček, který však v listopadu 1969 shořel.
Další zařízení, která vznikla přílivem turistů byla například hostinec " Siechhubl" ( bývalý objekt bižuterie) , restaurace "U Koruny" a v dnešním čp. 299 hostinec " U Nádraží". Do nedávné doby velmi vyhledávaný hostinec s ubytováním " Zum Clam Gallas" – Poledník, v budově dnešního Obecního úřadu " Turistické občerstvení , když budeme pokračovat ve výčtu dalších významných zařízení sloužících hlavně pro turisty, tak nesmíme opomenout " Buschschenk " – Krakonoš, a v místní části Zátiší krásný a útulný restaurant se sálem U Černého vodopádu.
zdroj: https://www.bily-potok.cz/seniori/obec-211/historie/vyznamne-stavby-a-verejne-budovy/
Pomník
byl za krásného počasí odhalen v neděli 18. července 1926. V tento den
slavil i Kamarádský ( dříve Veteránský ) spolek své 40. výročí založení.
Pomník byl postaven na památku 68 padlých. Vyroben byl ve Varnsdorfu
firmou A. Möller.
autor příspěvku Petr Krause
zdroj:https://vets.estranky.cz/fotoalbum/Vojenska-pietni-mista/vojenska-pietni-mista-okres-liberec/
Bílý Potok v roce 1918 a 14.8.2016
Původně chudičká dřevařská ves Bílý Potok ve druhé polovině 19. století zbohatla díky rozvoji textilního průmyslu. Místní horalé si tak mohli dovolit v letech 1888-1890 postavit na místě starší kaple i kostel Nejsvětější Trojice, který je - společně se secesním objektem sousední školy z počátku 20. století — stále dominantou obce. V tomto období se Bílý Potok také stal cílem řady turistů, ponejvíce putovali vzhůru do údolí Černého potoka. Aco tato partička výletníků u mostu přes Smědou? Šla vzhůru k horám, nebo jen zapadla na pívo do hostince napravo, jenž dnes nese název Pod Poštou?.
(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin, 2016)
Nejhořejší část Bílého Potoka se nazývá Zadní Studánka,
a to prý "podle studánky, v níž pramení Husí voda", přítok Smědé. Z bývalé clam-gallasovské lesovny čp. 43, posledního domu pod horami, bylo řízeno stejnojmenné polesí Zadní Studánka. Dnes je pouhým obytným domem. Ještě roku 1791 sídlil ale správce polesí v horské lesovně na tzv. Předělu pod Plochým vrchem čili Ouarré.
zdroj: Miloslav Nevrlý, Pavel. D.Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009
Hubertka v roce 1923
(Hubertusbaude)
je
turistická chata nacházející se ve výšce 621 m n. m. v lesích východně
od Lázní Libverda katastrálně příslušná pod obec Bílý Potok.
Postavena
byla v roce 1906 a to z ní dělá jednu z nejstarších turistických chat v
Jizerských horách. Ještě však před stavbou chaty stálo na jejím místě
občerstvení. V padesátých letech 20. století zde byla ředitelstvím
Státních lesů zřízena ubytovna pro lesní dělníky nazvaná "Dělnický
tábor". Později se Hubertka stala podnikovým rekreačním zařízením. Roku
1972 dočasně přešla do majetku tělovýchovné organizace a pak do majetku
turistického oddílu z Hejnic. Od té doby začala chata sloužit
veřejnosti.
Na
počátku 21. století prošla modernizací a nabízí tak kapacitu 40 lůžek. S
ohledem na svou polohu bývala Hubertka častým cílem letních i zimních
vycházek. Po otevření Singltreku pod Smrkem (2010) je využívána k
občerstvení cyklisty jedoucími po této stezce. V zimě chatu navštěvují
milovníci běžek. (zdroj: Protržená přehrada)
Bývalá dřevařská Hubertova chata pod prastarým Křížovým bukem na západním svahu Smrku se za víc než jedno století jen málo proměnila. Od roku 1906 začala sloužit i veřejnosti a byla - v létě i v zimě - velice oblíbena. Hostinský Josef Hofbauer lákal před válkou zimní hosty na "Rodelbahn" - sáňkařskou dráhu z Tišiny do Libverdy a vlétě jim doporučoval nádherný výhled z blízkých Kočičích kamenů (na horní pohlednici), které byly roku 1923 zpřístupněny sekanými stupy a zábradlím. Po roce 1945 si Hubertku znovu přivlastnili lesníci, zpočátku jako ubytovnu pro lesní dělníky, posléze i pro podnikovou rekreaci. Dnes je v dobrých rukou, patří TJ Jiskra Hejnice a pronajata slouží opět veřejnosti. (1910, odesl. 1917)
zdroj: Miloslav Nevrlý, Pavel. D.Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009
Bártlova bouda
(foto z roku 1943)
První objekt, který na tomto místě stál, je zakreslen již do map Stabilního katastru z roku 1843. V té době navíc v okolí objektu stávalo dalších dvanáct chalup. Majitelem boudy v 19. století byla rodina Neumannových. Ti ji roku 1910 přenechali rodině zdejšího lékaře Rüfflera. Ve zmíněném roce 1910 došlo k přestavbě do té doby dřevěného objektu na budovu zděnou s kamennou podezdívkou, omítkou o světlé barvě a okny s okenicemi a truhlíky s květinami. Kolem domu se rozkládala zahrada s ovocnými stromy, záhony a altánkem k odpočinku. Letopočet 1910, kdy k přestavbě došlo, byl vryt do komínu v domě. Před první světovou válkou ale Rüfflerovi odešli do zahraničí, do Švýcarska.
Roku 1926 se majitelem stavby stal Anton Bartel, který v ní zřídil restauraci s kavárnou. Jeho jméno nese objekt dosud.Protože se Bartelovi podnikání dařilo (vyhlášené byly například zdejší koláče), mohl objekt rozšířit vybudováním do současnosti zachované dřevěné verandy, která má v oknech barevná skla. Roku 1932 předal majitel restauraci své dceři Anně Neuwingerové a také jí se dařilo, takže roku 1938 nechala k jižní stěně přistavět velký sál spolu s pokoji v podkroví a letní vyhlídkovou terasou. V provozu byl objekt i po dobu druhé světové války. Poslední oslavy Silvestra zde proběhly na přelomu let 1943 a 1944.
Po válce přešel objekt do národní správy a využívalo jej Revoluční odborové hnutí (ROH). Na počátku šedesátých let 20. století přešlo do majetku družstva Jednota a v jeho vlastnictví zůstalo až do roku 1989. Během této doby (roku 1980) proběhla rekonstrukce vnitřního vybavení, dále výměna krytu střechy (původní břidlicovou nahradil červeně zbarvený plech) a zrušen byl též původní vstup do domu po kamenných schodech opatřených zábradlím. V témže roce se zboural i chatkový tábor, stojící do té doby na louce vedle chalupy a k Bártlově boudě patřící. V době, kdy v okolních jizerskohorských lesích probíhalo velkoplošné mýcení, byli v chatě ubytováni dřevorubci, kteří prostory zdejší restaurace využívali k odpočinku po práci.
Během roku 1990 se majiteli budovy stali manželé Božena a Rudolf Novotní pocházející z Frýdlantu. Prostor restaurace je osvětlován zdobenými dřevěnými lustry s vyřezávanými figurami a na zdech jsou pověšeny paroží z jeleních shozů z bývalé clam-gallasovské obory u Oldřichova v Hájích.
V roce 2018 koupila Bartlovu boudu společnost Smědavské pensiony s.r.o. rodiny Damaškových. Pod jejich vedením proběhla v roce 2021 rozsáhlá rekonstrukce. Změnily se zejména ubytovací prostory, kde byly zrušeny malé pokoje s toaletami na chodbě a místo nich v prvním patře vzniklo 5 čtyřlůžkových apartmánů s kuchyňkou, koupelnou a záchodem. Celková ubytovací kapacita je nyní 20 - 25 osob.
(zdroj: wikipedia, https://www.delcampe.net )